Brusel chce vyrazit Amazon, Microsoft a Google z vládních systémů. Jde to vůbec?

Na jaře loňského roku si Karim Khan, hlavní žalobce Mezinárodního trestního soudu v Haagu, otevřel notebook a zjistil, že se nemůže přihlásit do e-mailu. Microsoftu přišel příkaz z Washingtonu - Trumpova administrativa uvalila sankce na Khana osobně - a firma mu okamžitě zablokovala účet. Žádný výpadek serveru, žádný kyberútok. Jen tiché kliknutí tisíce kilometrů daleko, jak popsalo CNBC.

Pro evropské politiky byl tento okamžik jako studená sprcha. Pokud může jedna vládní administrativa na druhém kontinentu odříznout od e-mailu mezinárodní soudní instituci, co by teprve mohla udělat s nemocnicemi, energetickými sítěmi nebo vládními databázemi?

Odpovědí je balík opatření, který Evropská komise zveřejnila 3. června 2026 pod názvem Tech Sovereignty Package - nebo jak ho někteří bruselští úředníci neoficiálně nazývají: „Tech Liberation Day“.

Co konkrétně Brusel navrhuje

Balík má tři hlavní pilíře.

První a nejkonkrétnější je Cloud and AI Development Act (CADA) - zákon, který zavádí čtyřstupňový systém pro cloudové služby ve veřejném sektoru. Zjednodušeně: čím citlivější data (zdravotnictví, energetika, obrana, bankovnictví), tím přísnější požadavky na poskytovatele. A problém pro Amazon, Microsoft a Google je jasný: americký CLOUD Act z roku 2018 umožňuje americkým úřadům požadovat po amerických poskytovatelích přístup k datům, i když jsou fyzicky uložená mimo USA. Právě to je pro Brusel problém: u nejcitlivějších veřejných zakázek chce mít jistotu, že o datech nerozhoduje cizí jurisdikce, jak analyzuje The Next Web.

Druhý pilíř je Chips Act 2.0 - aktualizace původního zákona z roku 2023. Evropa dnes vyrábí jen menší část světových polovodičů a v nejpokročilejších čipech výrazně zaostává za USA a Asií. Nová verze zákona snižuje administrativní překážky pro stavbu továren a aktivně podporuje vznik evropského čipového ekosystému. Brusel zároveň získává nové pravomoci: v krizových situacích by Komise získala silnější nástroje k prioritizaci dodávek klíčových čipů.

Třetí složkou je Digital Sovereignty Fund - finanční nástroj zaměřený na snížení závislosti Evropy na neevropských dodavatelích. Komise odhaduje, že vybudování vlastní cloudové infrastruktury by stálo přibližně 200 miliard eur - a počítá s tím, že velkou část zaplatí soukromý sektor.

Nechceme být závislí na ostatních v technologiích, které udržují naše nemocnice v provozu, naše energetické sítě stabilní a naše služby bezpečné.

Ursula von der Leyen, předsedkyně Evropské komise

Čísla, která Brusel motivují

Proč se EU pustila do tak ambiciózního plánu právě teď? Čísla mluví jasně.

Americké cloudové firmy - AWS, Microsoft Azure a Google Cloud - ovládají přibližně 70 % evropského cloudového trhu. EU sama přiznává, že více než 80 % klíčových digitálních produktů, služeb a infrastruktury pochází ze zemí mimo EU, jak uvádí Evropská komise. To zahrnuje procesory, cloudové platformy, AI modely i základní software.

Evropský parlament v lednu 2026 schválil rezoluci o technologické suverenitě poměrem 471 ku 68 hlasům - tedy s drtivou podporou napříč politickým spektrem. Geopolitické napětí udělalo z digitální závislosti bezpečnostní otázku, nejen ekonomickou.

Evropa chce být v pozici, kde si může dělat vlastní rozhodnutí a vyhýbat se rizikovým závislostem na jediném dominantním dodavateli - jedné firmě nebo jedné třetí zemi.

Henna Virkkunen, výkonná viceprezidentka Evropské komise pro technologickou suverenitu

Kde jsou háčky

Realismus vyžaduje přiznat, že plán má slabá místa - a není jich málo.

Za prvé: balík musí schválit všech 27 členských států. To je v EU vždy zárukou zdlouhavého vyjednávání a oslabování původních návrhů. Předchozí Chips Act z roku 2023 byl přijat relativně hladce, ale tato legislativa sahá daleko hlouběji do vztahů s USA - a diplomatický tlak z Washingtonu bude velký.

Za druhé: alternativy zatím neexistují v potřebné míře. Forrester ve svých predikcích pro rok 2026 jasně konstatuje, že žádná evropská firma v letošním roce nepřejde zcela od amerických hyperscalerů - jsou prostě příliš hluboce zabudované do IT infrastruktury. Vybudovat plnohodnotnou alternativu k AWS nebo Azure trvá roky a stojí desítky miliard.

Třetí částí je financování: Komise upozorňuje na obrovskou investiční mezeru. Podle The Parliament bude Evropa potřebovat zhruba 120 miliard eur pro polovodičový ekosystém a dalších 200 miliard eur na rozvoj datových center do roku 2036.

Kdo na tom vydělá a kdo ne

Amazon, Microsoft a Google přijdou o část vládních zakázek v EU - to je téměř jisté. Pro jejich celkové výsledky je to spíš nepříjemnost než propad, protože vládní IT smlouvy tvoří jen zlomek jejich celkových příjmů. Větší hrozba je symbolická: pokud Evropa přestane být spolehlivým trhem pro americký cloudový byznys, ostatní regiony si toho všimnou.

Na druhé straně jsou evropské firmy, které z celého příběhu mohou těžit. SAP je největší evropský softwarový gigant s letitou důvěrou ve vládním sektoru - a přesně ten typ firmy, který Brusel potřebuje jako alternativu. Infineon Technologies a STMicroelectronics jsou největší evropští výrobci čipů a každé euro z Chips Act 2.0 jde v jejich prospěch. Francouzský OVHcloud je zase jednou z mála evropských firem s infrastrukturou schopnou soutěžit s americkými hyperscalery v nižších stupních CADA.

Nebude to rychlé ani levné, ale politický směr je jasný: digitální nezávislost se v Evropě stává investičním tématem.