Pravidlo 4 procent slibuje klidný důchod. Má ale jednu vadu, která vás může pořádně potrápit

Léta jste skládali peníze stranou, odpírali si dovolené a hlídali každou korunu navíc. A pak přijde den, kdy se ručička otočí. Místo abyste do portfolia přidávali, začnete z něj žít. A okamžitě vyvstane otázka, která trápí každého budoucího penzistu: kolik si můžu dovolit vybírat, aby mi peníze nedošly dřív než dech?

Na tuhle otázku existuje slavná odpověď. Jmenuje se pravidlo 4 procent a desítky let funguje jako jakási severka osobních financí. Jenže čím déle se na ni díváte, tím víc vám dochází, že severka ukazuje jen jedním směrem - a život se rád stáčí jinam.

Jak vzniklo číslo, které řídí miliony důchodů

Pravidlo zní téměř banálně. V prvním roce důchodu vyberete 4 % svého portfolia, a každý další rok si tu částku jen upravíte o inflaci. Pokud se držíte plánu, je velká šance, že vám úspory vydrží zhruba 30 let.

Za tím jednoduchým číslem stojí konkrétní člověk. Finanční poradce William Bengen ho odvodil v roce 1994, když pro své klienty hledal výběrovou sazbu, u které by nemuseli mít strach. Vzal historická data o akciích a dluhopisech za půl století a počítal, jaká sazba by přežila i ten nejhorší možný start do penze.

A tady je první věc, kterou většina lidí o pravidle neví. Bengen ho nestavěl na průměru, ale na katastrofě. Jeho čtyři procenta vycházela z hypotetického penzisty, který odešel do důchodu těsně před érou vysoké inflace a propadů 70. let. Jinými slovy: pravidlo bylo od začátku konstruované jako záchranná brzda pro ten nejčernější scénář, ne jako návod pro normální časy.

Sám autor dnes mluví jinak. Na základě novějších výpočtů Bengen posunul svůj odhad na 4,7 % pro odvážnější portfolia s vyšším podílem akcií. U milionového portfolia je to rozdíl mezi 40 a 47 tisíci v prvním roce - a najednou to není kosmetická úprava, ale výrazně jiný životní standard.

"Inflace je největším nepřítelem penzisty."

William Bengen, autor pravidla 4 procent

Problém není v procentu. Je v té strnulosti

Kritici pravidlu vytýkají kdeco. Že předpokládá konkrétní složení portfolia. Že počítá s třiceti lety, které nemusíte potřebovat. Že vychází z americké minulosti, kde akciovým trhům přálo štěstí víc než kde jinde.

Tohle všechno je pravda. Jádro problému je ale jinde. Pravidlo 4 procent je dokonale nepružné - a právě ta nepružnost vás v reálném životě může dostat do úzkých.

Představte si, že odejdete do penze v 65 a roky to běží podle plánu. Pak vám v 72 praskne potrubí, propadne se střecha nebo přijde jiný nečekaný výdaj. Tabulka vám ale dovoluje vybrat jen tolik, kolik vybírala loni plus inflace. Výsledek? Musíte si utrhnout od pusy někde jinde, i kdyby vaše portfolio klidně uneslo o něco vyšší výběr - třeba proto, že trhy zrovna rostou.

A funguje to i opačně. Na začátku penze, dokud slouží zdraví, byste možná rádi cestovali a užívali si. Později chuť i možnosti opadnou. Pravidlo 4 procent vám tohle přirozené přelévání neumožní. Drží vás na stejné lince bez ohledu na to, co se zrovna děje ve vašem životě i na vašem účtu.

Nejnebezpečnější je ale třetí věc. Pravidlo úplně ignoruje stav trhů. Když akcie spadnou o třicet procent, zdravý rozum velí přibrzdit a chvíli vybírat míň. Strohá tabulka vám ale nakáže vybrat stejně jako vždycky - a tím prohlubuje díru přesně ve chvíli, kdy by se portfolio mělo šetřit.

Není to jen teoretická obava. Když se nezávisle na Bengenovi pustila do přepočtů analytická společnost Morningstar, došla v některých letech k bezpečné sazbě kolem 3,7 % - tedy ještě níž než slavná čtyřka. Důvod? Vyšší ocenění akcií a jiné výhledy výnosů, než s jakými Bengen kdysi počítal.

Existuje cesta ven: výběry, které dýchají s trhem

Co s tím? Odpověď nezní "zahodit pravidlo", ale "přestat ho brát jako svaté písmo". Místo pevné linky existují takzvané dynamické výběrové strategie, které mění výběry podle toho, jak se daří portfoliu.

Nejznámější z nich vymysleli poradci Jonathan Guyton a William Klinger. Jejich přístup se trefně jmenuje strategie mantinelů (guardrails). Princip je jednoduchý: kolem cílové výběrové sazby si nastavíte horní a dolní hranici, obvykle 20 % nad a pod výchozí úrovní. Když portfolio výrazně naroste a vaše výběry vůči němu klesnou pod spodní mantinel, dopřejete si zvýšení. Když naopak hodnota portfolia spadne a výběry vyletí nad horní mantinel, na rok si o desetinu uberete.

Sám Guyton to přirovnává k jízdě autem.

"Když narazíte do svodidel, udělají dvě věci. Ďolík do auta - a hlavně vás stočí zpátky doprostřed silnice, kde je bezpečno."

Jonathan Guyton, spoluautor strategie mantinelů

Výhoda je dvojí. Díky tomu, že v mizerných letech umíte ubrat, si můžete dovolit začít na vyšší sazbě - klidně na pěti procentech místo čtyř - a přitom mít srovnatelnou šanci, že peníze vydrží. Výzkumy navíc ukazují, že potřebné škrty bývají v praxi překvapivě mírné a nepřicházejí často. Háček? Vyžaduje to disciplínu a ochotu v horším roce skutečně přibrzdit, ne jen kývnout, že příště.

Pravidlo jako odrazový můstek, ne kotva

Bylo by chybou pravidlo 4 procent odepsat. Má jednu obrovskou přednost: je srozumitelné. Nepotřebujete tabulkový procesor ani finančního poradce, abyste pochopili, jak funguje. A jako první hrubý odhad, kolik vlastně potřebujete našetřit, slouží skvěle - stačí vynásobit roční výdaje pětadvaceti a máte cílovou sumu.

Penze se ale málokdy řídí vzorcem. Vaše výdaje nejsou každý rok stejné, vaše zdraví se mění a trh si dělá, co chce. Pevné číslo z roku 1994, postavené na nejhorším možném scénáři, vám dá jistotu - ale zaplatíte za ni tím, že se připravíte o pružnost zrovna ve chvílích, kdy by se nejvíc hodila.

Možná je proto lepší dívat se na slavná čtyři procenta jako na startovní čáru. Ne jako na koleje, ze kterých nesmíte sjet, dokud nedojedete do cíle.