Jak Buffett vybírá firmy

Buffett začínal jako žák Benjamina Grahama, který po krachu v roce 1929 přišel na jednoduchou metodu: kupovat firmy tak levně, že se vyplatí, i kdyby zítra zavřely. Buffett tomu později říkal sbírání nedopalků. Na chodníku leží odhozený doutník, má v sobě jeden šluk zdarma, a kdo se sehne, ten ho dostane. Tak koupil i textilku Berkshire Hathaway: burza ji cenila níž, než měla peněz v pokladně.

Háček byl v tom, že nedopalek je pořád nedopalek. Levná špatná firma s časem chátrá a levná cena, za kterou ji člověk koupil, se rozpouští. Berkshire ztrácela peníze dvacet let, než Buffett textilní výrobu zavřel.

Změnu přinesl Charlie Munger. V roce 1972 přesvědčil Buffetta, aby za kalifornskou cukrárnu See's Candies zaplatil 25 milionů dolarů, tedy víc, než by Graham kdy dovolil. See's neměla žádné levné akcie ani plnou pokladnu. Měla něco lepšího: zákazníky, kteří za její bonbony rádi připlatili a chodili pro ně každé Vánoce. Cukrárna od té doby vydělala přes dvě miliardy. Buffett to shrnul větou, kterou pak opakoval čtyřicet let: je mnohem lepší koupit skvělou firmu za férovou cenu než férovou firmu za skvělou cenu.

Buffett nemá tým analytiků ani model na dvaceti listech. Má tři otázky. Když na některou odpoví ne, firmu odloží, ať je jakkoli levná nebo módní. Hromada odložených firem je podle něj to nejdůležitější, co za šedesát let udělal.

Když firma projde třemi otázkami, zbývá cena. Buffett hodnotu firmy počítá jednoduše: kolik hotovosti firma vyprodukuje pro majitele za celou dobu své existence, přepočteno na dnešní peníze. Neptá se, kolik stála akcie loni ani co o ní říkají analytici. Ptá se, kolik by za celou firmu zaplatil, kdyby ji kupoval jako soused kupuje pekárnu: co vydělá, co z toho musí vrátit do pecí a co zbude.

K tomu chce slevu. Graham tomu říkal bezpečnostní rezerva a Buffett ji vysvětluje jako most: když přes něj mají jezdit náklaďáky s deseti tunami, postavíte ho na patnáct. Odhad hodnoty firmy je vždycky nepřesný, sleva v ceně tu nepřesnost pokryje. Proto většinou nekupuje, i když firma prošla všemi otázkami. Čeká, až ji burza z nějakého důvodu nabídne levněji: po špatném čtvrtletí, ve skandálu nebo v panice, kdy se prodává všechno.

Coca-Colu koupil v roce 1988, rok po krachu na burze. American Express v roce 1964, když firmou otřásl podvod s falešným salátovým olejem. Bank of America v roce 2011, když ji trh odepisoval. Ani jedna z těch firem nebyla v tu chvíli levná podle Grahama. Byla levná proti tomu, co vydělá za dalších třicet let.

Nerozkládá riziko. Berkshire drží dvě třetiny akciového portfolia v pěti firmách, protože Buffett tvrdí, že desátý nejlepší nápad nikdy nebude tak dobrý jako první. Neprodává, když akcie vyroste; Coca-Colu drží od roku 1988 a Amex od roku 1991. Nečte předpovědi trhu, nemá obrazovky s kurzy a jeho kancelář v Omaze má pětadvacet lidí, přestože řídí firmu s několika sty tisíci zaměstnanci.

Většinu dne čte: výroční zprávy, noviny, knihy. Říká, že jeho práce je rozhodnout se párkrát za rok a jinak nedělat nic. Na Wall Street, kde se platí za aktivitu, je to skoro provokace. Berkshire zároveň nikdy nevyplatila dividendu, protože Buffett věří, že peníze zhodnotí líp, než by to udělali akcionáři sami. Šedesát let mu v tom dávají za pravdu.

A nepůjčuje si na investice. Berkshire místo dluhu používá pojistné, tedy peníze, které pojišťovny dostanou od klientů roky předtím, než musí vyplatit škody. Je to bezúročná půjčka, kterou má k dispozici jen málokdo na světě, a hlavní důvod, proč Buffett sám říká, že jeho metodu nejde okopírovat.

Nejslavnější investor světa radí většině lidí, aby akcie nevybírali vůbec. V závěti nechal pokyn, aby peníze pro jeho ženu šly z 90 procent do levného indexového fondu na americký trh a z 10 procent do krátkých státních dluhopisů. Ne do akcií Berkshire, ne k drahým správcům.

V roce 2008 se vsadil o milion dolarů, že obyčejný indexový fond porazí za deset let výběr hedgeových fondů s celými týmy analytiků. Vyhrál s velkým náskokem, hlavně kvůli poplatkům, které fondy účtují bez ohledu na výsledek. Výhru poslal charitě a v dopise akcionářům napsal, že tohle je jediná investiční rada, kterou by dal komukoli: kupovat pravidelně, levně a dlouho, v dobrých i špatných časech, a hlavně v těch špatných.

Z jeho vlastní metody podle něj zůstává pro ostatní jen to, co nestojí peníze ani pojistné: kupovat, čemu člověk rozumí, nepanikařit, když trh padá, nehonit se za tím, co právě všichni kupují, a měřit výsledky v desetiletích, ne ve čtvrtletích.