Nejlevnější fondy uspěly v 62 % případů, nejdražší ve 20 %. Banka vám ukáže graf, ne toto číslo

Graf výnosu v nabídce, rozhodující číslo v jiném řádku

Nabídka podílového fondu v bance vypadá skoro vždycky stejně: graf, který roste zleva doprava, a pod ním výnos za poslední tři nebo pět let. Je to první věc, na kterou se klient podívá, a zároveň jediná, kterou mu nikdo nemůže slíbit. Minulý výnos vznikl z toho, co udělal trh a správce v letech, které už neplatí.

Morningstar, největší světová ratingová agentura pro fondy, si proto položila otázku, co jiného by budoucí výsledek fondu předpovědělo líp. Její analytik Russel Kinnel dvakrát, v srpnu 2010 a v květnu 2016, prověřil tisíce amerických fondů a postavil proti sobě dva kandidáty: hvězdičky za minulou výkonnost, které Morningstar sám uděluje, a prostou výši ročního poplatku. Poplatek vyhrál pokaždé.

„I když si myslíme, že při výběru fondů dává smysl zvažovat řadu faktorů, náš výzkum znovu a znovu ukazuje, že poplatky fondů jsou silným a spolehlivým ukazatelem budoucího úspěchu. Zjistili jsme, že nejlevnější fondy měly přinejmenším dvakrát až třikrát vyšší šanci uspět než ty nejdražší."

Russel Kinnel, ředitel výzkumu správců fondů Morningstar, tisková zpráva z 5. května 2016

Nejlevnější pětina uspěla v 62 % případů, nejdražší ve 20 %

Kinnel test postavil jednoduše. Americké fondy, podílové i ETF, rozdělil v každé třídě aktiv na pět stejně velkých skupin podle výše ročního poplatku a pak sledoval, jak si vedly od roku 2010 do roku 2015. Nepočítal jen výnos, ale takzvanou míru úspěchu: podíl fondů, které celé období přežily a zároveň porazily průměr své kategorie.

To „přežily" je klíčové. Běžné žebříčky počítají jen fondy, které ještě existují, a ty zaniklé, sloučené do jiných nebo zrušené z obrázku tiše vypadnou. Jenže zanikají hlavně ty neúspěšné, takže statistika přeživších vypadá růžověji, než jaká byla skutečnost pro člověka, který si před pěti lety vybíral. Kinnel proto zaniklé fondy ponechal v součtu jako neúspěch a ve studii dodal, že drahé fondy končí sloučením mnohem častěji než levné.

Výsledek u amerických akciových fondů šel od nejlevnější pětiny k nejdražší přesně po schodech:

• nejlevnější pětina: 62 % fondů přežilo a porazilo kategorii

• druhá nejlevnější: 48 %

• prostřední: 39 %

• druhá nejdražší: 30 %

• nejdražší pětina: 20 %

Stejný schod se opakoval všude. U fondů na zahraniční akcie uspělo 51 % nejlevnějších proti 21 % nejdražších, u smíšených fondů 54 % proti 24 %, u fondů na zdaněné dluhopisy 59 % proti 17 % a u fondů na obecní dluhopisy 56 % proti 16 %. Když Kinnel do testu pustil jen jednu třídu podílových listů na fond, aby každý fond počítal jen jednou, rozdíl u amerických akcií se ještě roztáhl na 64 % proti 15 %.

Mechanismus za tím je obyčejná aritmetika. Výnos fondu je sázka na to, co udělá trh a správce, a dopředu ho nikdo nezná. Poplatek je jediné číslo, které platí najisto: fond ho strhne v dobrém i špatném roce, a každé procento, které odejde správci, musí správce nejdřív vydělat navíc, aby se investor vůbec dostal na úroveň trhu. Fond s poplatkem 2 % ročně startuje každý rok o dva procentní body za indexem a musí je dohnat. Většině se to podle Kinnelových dat nepovede.

Čtyři řádky v dokumentu KID: průběžné, vstupní, výstupní a výkonnostní

V Česku i ve zbytku Evropské unie musí každý fond prodávaný drobným investorům mít dokument KID, sdělení klíčových informací, podle evropského nařízení PRIIPs, od ledna 2023 povinný pro všechny fondy včetně těch bankovních. Má tři strany a banka ho musí dát klientovi před podpisem. Odpověď na Kinnelovu otázku je v oddílu „Jaké jsou náklady", a protože tabulka vypadá všude stejně, dají se v ní dva fondy porovnat během minuty.

Řádek průběžné náklady je to, čemu se říká TER, celková nákladovost. Je to správcovský poplatek plus provozní náklady fondu v procentech majetku za rok. Investor ho nikdy neuvidí na výpisu, protože se strhává po malých dílech přímo z majetku fondu každý den, a cena podílového listu ho už má odečtený. Právě tohle číslo Kinnel použil pro své pětiny.

Vstupní poplatek jde z každé vložené částky jednorázově, u pravidelné investice tedy z každé měsíční platby znovu. V KID bývá uvedena jeho nejvyšší možná sazba; sleva, kterou banka nabídne, je sleva z tohoto stropu. Výstupní poplatek si fond účtuje při prodeji, u většiny fondů bývá nulový. Výkonnostní poplatek je podíl správce na zisku nad stanovenou hranicí a v KID je uveden jako odhad z minulých let.

Pod skladbou nákladů je ještě tabulka „Náklady v čase". Ukazuje, kolik z investované částky si všechny poplatky dohromady vezmou po jednom roce a po doporučené době držení, a vedle toho, o kolik procentních bodů ročně sníží výnos. Je to jediné místo v celé nabídce, kde fond sám přiznává, kolik ho investor zaplatí, ať trh poroste nebo ne.

Hvězdičky trefily 59 ze 70 pokusů, poplatek všechny

Hvězdičky Morningstaru jsou nejznámější známka ve světě fondů a banky je rády tisknou do letáků. Měří ale minulost: výnos fondu za tři, pět a deset let očištěný o riziko a poplatky, porovnaný s fondy stejné kategorie. Nejlepších 10 % dostane pět hvězd, nejhorších 10 % jednu. Je to tedy stejné zpětné zrcátko jako graf výnosu v bankovní nabídce, jen s lepší matematikou.

Kinnel to věděl, a proto v srpnu 2010 postavil hvězdičky proti poplatkům přímo. Vzal stav fondů k letům 2005 až 2008 a sledoval je do března 2010. Pětihvězdičkové fondy porazily jednohvězdičkové v 59 ze 70 měření, tedy v 84 % případů. Nejlevnější pětina porazila nejdražší ve všech měřeních bez výjimky. Když obě metody postavil proti sobě, poplatek vyhrál ve 23 ze 40 srovnání.

„Jestli je ve světě podílových fondů něco, na co se můžete spolehnout, pak to, že poplatky vám pomohou udělat lepší rozhodnutí. V každém jednotlivém období a v každém testovaném údaji levné fondy porazily drahé."

Russel Kinnel, ředitel výzkumu fondů Morningstar, analýza How Expense Ratios and Star Ratings Predict Success, 9. srpna 2010

Rozdíl mezi oběma ukazateli je v tom, co se může změnit. Pět hvězd dostal fond za správce, který se trefil v letech, kdy jeho styl zrovna fungoval; správce může odejít a styl může přestat fungovat. Poplatek 2 % zůstane 2 %, dokud ho správce nesníží, a správci poplatky snižují zřídka.

Dřívější výkonnost fondu stojí vedle indexu za deset let

Minulý výnos má přesto v Kinnelově logice jedno použití: ne jako slib do budoucna, ale jako účtenka za poplatek. Evropská pravidla od roku 2023 ukládají správcům fondů zveřejnit na webu dokument o dřívější výkonnosti, v KID je na něj odkaz. Je v něm sloupcový graf ročních výnosů fondu za posledních deset let a vedle každého sloupce výnos srovnávacího indexu, pokud ho fond má. Výnos fondu je v grafu už po odečtení průběžných nákladů, ale před vstupním poplatkem a daní.

Číst se to dá jednoduše. Když fond rok co rok zaostává za svým indexem zhruba o výši svého TER, správce nepřidal nic, jen inkasoval. Když ho poráží, stálo to za to; a Kinnelova data říkají, kolika správcům se to v pětiletém okně povedlo. Fond, který index v grafu vůbec neuvádí, dává investorovi o jedno vodítko méně a je na místě se u přepážky zeptat proč.

Poplatek je tak jediná položka v celé nabídce, kterou si investor vybírá sám, předem a najisto. V Kinnelově testu z let 2010 až 2015 pomohlo řídit se jím v každé třídě aktiv a v každé pětině.