34 let ve ztrátě. Japonsko ukazuje, co vám články o S&P 500 neřeknou

29. prosince 1989: Nikkei na 38 915 bodech a osm japonských firem v první světové desítce

Poslední obchodní den roku 1989 skončil v Tokiu oslavou. Index Nikkei 225 uzavřel na 38 915,87 bodu, za deset let vyrostl zhruba šestinásobně a Japonsko vypadalo jako země, která se chystá ekonomicky předběhnout Spojené státy. Pozemek pod císařským palácem měl podle dobových odhadů cenu celé Kalifornie.

Osm z deseti nejhodnotnějších firem světa bylo japonských, pět z nich banky. Japonské akcie tvořily přes 40 % světového indexu MSCI World. Kdo tehdy investoval „do světa", měl skoro polovinu peněz v jedné zemi, aniž by se o to musel snažit.

Cena tomu odpovídala. Ukazatel P/E, tedy poměr ceny akcie k ročnímu zisku firmy, se v Tokiu pohyboval kolem 60. Cyklicky očištěná verze, která zisky průměruje za deset let, se blížila stovce. Laicky řečeno: investor platil za akcii tolik, kolik by firma vydělala za sto let. Americké akcie se ve stejné době prodávaly za zhruba 15násobek zisku.

Pád na 7 608 bodů v dubnu 2003: banky, deflace a stárnutí drží zemi 13 let u dna

Hned v lednu 1990 začal index klesat a na podzim 1990 byl skoro o polovinu níž. To by samo o sobě bylo jen prudké splasknutí. Japonsko ale nečekal rychlý návrat, nýbrž 13 let sestupu až na dno 7 607,88 bodu 28. dubna 2003. Z vrcholu zbyla pětina.

Důvod, proč se trh nezvedl, byl v bankách. Půjčovaly firmám i developerům s tím, že úvěr kryjí pozemky, a když ceny pozemků spadly, zůstaly bankám úvěry, které nikdo nesplácel, a zástavy, které nestály za nic. Banky místo přiznání ztrát dál „oživovaly" mrtvé dlužníky, aby je nemusely odepsat, a na nové půjčky zdravým firmám peníze nezbyly.

Firmy zase roky splácely dluhy z bubliny místo toho, aby investovaly. Ceny zboží a služeb začaly klesat, což je deflace. Zní to příjemně, ale pro ekonomiku je to past: když víte, že lednice bude za rok levnější, počkáte, a když čekají všichni, firmy neprodávají, nezvyšují mzdy a lidé čekají ještě víc. K tomu stárnoucí populace, která kupuje méně bytů i aut. Tři brzdy najednou držely celou zemi na místě.

Pro investora, který koupil celý japonský trh v prosinci 1989, to znamenalo ztrátu kolem 69 % od vrcholu ke dnu, a to i po započtení dividend.

Investor z vrcholu čekal do 22. února 2024, kdo kupoval každý měsíc, byl v plusu o roky dřív

Samotný index se nad úroveň z roku 1989 dostal až 22. února 2024, kdy uzavřel na 39 098,68 bodu. Jednorázový nákup z posledního dne roku 1989 tedy podle ceny indexu čekal na nulu 34 let a necelé dva měsíce. Je to nejdelší známé čekání na návrat u velkého vyspělého trhu.

Jenže cena indexu není celý příběh. Japonské firmy po celou dobu vyplácely dividendy, a kdo je nakupoval zpět do akcií, kupoval je za 20 000, 14 000 i 8 000 bodů. Analytik Nick Maggiulli spočítal, že investor z vrcholu s reinvestovanými dividendami se na nulu vrátil zhruba v roce 2017, tedy o sedm let dřív než samotný index.

A ještě jinak to vypadá u investora, který nekoupil všechno najednou, ale posílal na trh stejnou částku každý měsíc. Jeho průměrná nákupní cena neuvízla na 38 915 bodech. Každý nákup v klesajícím trhu ji stahoval dolů: část akcií koupil za polovinu vrcholu, část za třetinu, část za pětinu. Nepotřeboval, aby se Nikkei vrátil na rekord. Stačilo mu, aby se vrátil k jeho průměru, a to se u pravidelného kupujícího stalo o více než dekádu dřív než u toho jednorázového. Nejvíc přitom vydělaly peníze poslané na trh v nejhorších letech kolem roku 2003, kdy byly akcie nejlevnější a dividendový výnos nejvyšší.

„Pro Japonsko je neuvěřitelně důležité, že tuhle bariéru konečně prolomilo."

Bruce Kirk, hlavní stratég Goldman Sachs pro japonské akcie, pro Financial Times, 22. února 2024

Japonsko mělo ve světovém indexu přes 40 %, dnes 5,91 %. USA mají 72,94 %

Třetí investor nekoupil Japonsko, ale celý svět. Ani jemu se rok 1990 nevyhnul: index MSCI World v něm ztratil téměř 30 %, protože Japonsko v něm vážilo přes 40 %. Pak se ale stalo něco, co jednotlivá země nabídnout nemůže.

Světový index váží země podle hodnoty jejich firem na burze. Když japonské akcie padaly, jejich váha automaticky klesala a uvolněné místo přebíraly rostoucí americké firmy. Investor nemusel nic rozhodovat, index to udělal za něj. Od poloviny 90. let už byl světový investor nad vodou a Japonsko trvale předbíhal.

Dnes je poměr sil obrácený. Podle přehledu MSCI k 30. září 2026 tvoří Japonsko v indexu MSCI World 5,91 % a Spojené státy 72,94 %. Kdo si v Česku koupí ETF kopírující tento index, má Japonsko právě v této váze.

Právě ta americká sedmdesátka dnes vyvolává srovnání s Tokiem roku 1989: jedna země, několik obřích firem na špici a vysoké ceny akcií vůči ziskům. Paralela ale v jednom bodě přestává platit. Japonské banky v roce 1989 stály na cenách pozemků, které nikdo nikdy nezaplatil. Největší americké firmy rok co rok vykazují rostoucí zisky, a když by přesto padaly, index by jejich váhu snižoval stejně mechanicky, jako kdysi snižoval tu japonskou.

Po návratu v roce 2024 vyletěl Nikkei na 72 366 bodů, 30. října 2026 stál na 63 290

Po únoru 2024 se japonský trh nezastavil. Index uzavřel 25. června 2026 na historickém maximu 72 366,34 bodu, když za jediný den přidal 4,6 % po silných výsledcích amerického výrobce čipů Micron. Za rok 2026 do konce října přidal přibližně 25 %.

Podle dat Federal Reserve Bank of St. Louis stál Nikkei 225 30. října 2026 na 63 290,11 bodu, tedy o 12,5 % pod červnovým rekordem a stále o 63 % výš než na vrcholu bubliny z roku 1989.

Tokijští obchodníci říkali hranici 38 915 bodů přes třicet let „železné víko rakve", jak připomněl Semafor v den jejího prolomení. V dlouhém grafu indexu je dnes z víka jen jedna čárka někde v jeho spodní polovině.