Baťa zavírá poslední továrnu v Česku. Na botách dnes vydělává ten, kdo je nevyrábí

V roce 1927 spustil Tomáš Baťa ve Zlíně pásovou výrobu obuvi a o dvanáct let později firma prodávala přes 60 milionů párů ročně ve třech desítkách zemí. O necelé století později oznámila společnost Baťa, že v Dolním Němčí na Uherskohradišťsku, ve své poslední továrně ve střední Evropě, ukončí výrobu. Postupně během příštího roku o práci přijde 92 lidí. Značka v Česku zůstane, ale jen ve výlohách prodejen.

Kdo hledá viníka ve špatném řízení, hledá na špatném místě. Příběh Dolního Němčí je učebnicová ukázka toho, kam se během třiceti let přesunuly peníze v obuvnickém byznysu: z továrny ke značce a z Evropy do Asie. A pro investora je to zajímavější než samotná zpráva o zavření jedné haly.

Továrna, která se scvrkávala dvacet let

V Dolním Němčí se boty šijí od roku 1970, k Baťovi se závod dostal v roce 1992 po rozpadu státního Svitu. Kolem roku 2005 tu pracovaly zhruba tři stovky lidí a ročně tu vzniklo asi 350 tisíc párů. V roce 2018 to bylo 140 zaměstnanců a 300 tisíc párů. Loni už jen 150 tisíc párů a 92 lidí.

Firma to říká bez obalu: hala stavěná na velké série neodpovídá dnešní poptávce. Aby se vyplatila, musela by se přestavět na úplně jiný typ výroby a taková investice by se při současných objemech a nákupních cenách nevrátila.

"Ukončení výroby v našem závodě v Dolním Němčí pro nás bylo velmi obtížné rozhodnutí. Bohužel jde o takový typ provozu, který nelze za nynějších podmínek na trhu udržet jako rentabilní."

Andrea Montagnoli, člen představenstva Baťa, tisková zpráva k ukončení výroby (září 2026)

Dolní Němčí přitom není výjimka, ale poslední kapitola. Před rokem 1990 se v Česku vyrobilo přes 70 milionů párů obuvi ročně a obor živil 35 tisíc lidí. V posledních letech se tuzemská produkce pohybuje kolem čtyř milionů párů, tedy asi šest procent někdejšího objemu.

Devět z deseti bot na světě vzniká v Asii

Aby bylo jasné, proti čemu Dolní Němčí stálo, stačí pár čísel z aktuální ročenky World Footwear Yearbook:

• Na světě se loni vyrobilo 24,6 miliardy párů obuvi

• 88,7 % z toho připadá na Asii

• Samotná Čína vyrobila 13,7 miliardy párů, Vietnam 1,7 miliardy

• Na celou Evropu zbývají zhruba dvě procenta světové produkce

Jak vypadá ekonomika takové asijské továrny, ukazuje hongkongský Yue Yuen Industrial, největší smluvní výrobce obuvi na světě, který šije pro přední sportovní značky. Loni odeslal 252 milionů párů při průměrné ceně 21 dolarů za pár. Hrubá marže jeho výrobní divize činila 18,2 %, což je před započtením režie necelé čtyři dolary na pár. Více než polovina jeho produkce vzniká v Indonésii, třetina ve Vietnamu.

Proti tomu stojí česká továrna na 150 tisíc párů s českými mzdami a energiemi. Nejde o to, že by v Dolním Němčí pracovali hůř. Jde o to, že výroba obuvi se stala byznysem s tenkou marží, ve kterém rozhoduje objem. A ten na Moravě nikdo nezajistí.

Kdo si z boty ukrojí nejvíc

Peníze v obuvnictví sedí jinde než u šicího stroje. Nike $NKE za fiskální rok 2026 utržilo 46,4 miliardy dolarů s hrubou marží 42,9 %. Přitom nevlastní jedinou továrnu na boty. Výrobce si nechá necelou pětinu z ceny, kterou dostane od značky, značka si nechá přes 40 % z ceny, kterou zaplatí zákazník.

Ani značka ale není samospásná. Tržby Nike druhým rokem stagnují a v Číně za poslední čtvrtletí propadly o 12 %. Zákazníci si dnes vybírají mezi mnohem širší nabídkou a loajalita ke značce z dětství už nestačí.

Zajímavý je proto opačný příklad. Německý Birkenstock $BIRK montuje přes 95 % své produkce doma v Německu, tedy s jedněmi z nejdražších pracovníků na světě. A přesto ve třetím fiskálním čtvrtletí 2026 zvýšil tržby o 13 % na 720 milionů eur při hrubé marži 59,1 %. To je víc než Nike a více než trojnásobek toho, co si vydělá asijská továrna.

"Ve třetím čtvrtletí jsme si vedli výjimečně dobře a znovu jsme ukázali sílu naší značky."

Oliver Reichert, generální ředitel Birkenstock, tisková zpráva k výsledkům (srpen 2026)

Rozhodující tedy není, kde bota vzniká, ale jestli za ni zákazník ochotně zaplatí prémii. Evropská výroba se uživí, když stojí za silnou značkou. Levná bota z evropské továrny je kombinace, která dnes nefunguje nikde.

Silná značka, prázdné košíky

A tady se příběh vrací k Baťovi. Česká dcera Baťa, a.s. měla v roce 2023 tržby 1,2 miliardy korun a ztrátu 165 milionů korun, podle vlastního vyjádření firmy dopadly podobně i další dva roky. V Česku provozuje kolem 50 prodejen. Značku zná každý, jenže to se do tržeb nepropisuje.

"V Česku máme sice velmi silnou známost značky, ale ztratili jsme hodně relevance. Mnoho českých zákazníků do prodejny Baťa přijde, ale nic nekoupí."

Panos Mytaros, generální ředitel Bata Group, rozhovor pro Forbes (duben 2026)

Globálně je skupina Baťa stále obr: prodává přes 130 milionů párů ročně ve více než 56 zemích a do pěti let chce vyrůst o polovinu, mimo jiné převzetím čínského trhu do vlastních rukou. V tomto měřítku je 150 tisíc párů z Dolního Němčí zhruba jedna desetina procenta. Boty pro české prodejny se už dávno šijí jinde a továrna na Moravě byla spíš připomínkou minulosti než součástí plánu.

Pro investora má příběh ještě jednu pointu. Do skupiny Baťa se přímo investovat nedá, firmu ovládá rodina zakladatele ze švýcarského Lausanne. Jedinou veřejně obchodovanou částí impéria je indická Bata India s více než 1 800 prodejnami. Její akcie se za poslední rok propadly zhruba na polovinu, koncem září se obchodovaly kolem 630 rupií, blízko ročního minima, a trh oceňuje celou firmu na necelých 20 miliard korun. I na nejrychleji rostoucím obuvnickém trhu světa tedy platí, že známé jméno samo o sobě zákazníky nepřivede.

Zlín kdysi naučil svět, jak vyrábět boty rychle a levně. Svět se to naučil tak dobře, že to Baťa v Česku už dělat nemusí. Zbývá druhá polovina lekce, kterou Tomáš Baťa ovládal stejně dobře: přimět lidi, aby si botu s jeho jménem chtěli koupit. A ta se rozhodne v prodejnách, ne v továrnách.