9 minut čtení

Koronavirus má potenciál zabit globalizaci. Podařilo se mu totiž odhalit její fatální nedostatky

Globalizovaný svět ještě nikdy za dobu své existence nepotřeboval vzájemně spolupracovat na ochraně lidstva tak kriticky, jako dnes. A je to bohužel rovněž právě dnes, kdy se od sebe státy naopak bezprecedentně odtahují a primárně si "hledí svého".

Zdravotní pohotovosti, doktoři i sestry aktuálně na celém světě svádějí boj s nelítostným, neviditelným nepřítelem jménem koronavirus, který nehledí na pohlaví, rasu, vyznání ani vzdělání a ohrožuje potenciálně úplně každého živého člověka na planetě.

Někde - třeba v Jižní Korei - je už bitva téměř vyhraná, jinde - třeba v Itálii - aktuálně probíhá ten nejlítější boj a takové Spojené státy se na hlavní ofenzívu ze strany COVID-19 teprve chystají a vzhledem k podceněným opatřením a testování nakažených hrozí, že je pandemie zasáhne hůř než  Čínu. Má to však jeden háček: desetitisíce a statisíce členů zdravotnického personálu na celém světě vyrážejí do tohoto boje na život a na smrt bez jakýchkoliv ochranných pomůcek a za cenu vlastního zdraví.

Potřebné kroky a činy sabotují chladné americko-čínské vztahy

Čína aktuálně kontroluje polovinu celé světové produkce medicínských roušek a dominuje rovněž ve výrobě ventilátorů a respirátorů. Avšak místo toho, aby se dvě největší světové ekonomiky semkly a začaly v rámci výroby a distribuce ochranných pomůcek pro celou planetu táhnout za jeden provaz, pokračují místo toho nadále ve svém hašteření a vzájemném obviňování z toho, kdo je skutečným původcem viru.

Peking a Washington za sebou z pohledu mezinárodních vztahů nemají příliš úspěšný rok 2019, v němž se jim mimo jiné hrozbou absolutní ekonomické války a obrovských cel podařilo vyděsit celou světovou ekonomiku. I přes uhašení tohoto sporu však jejich vzájemné diplomatické šarvátky pokračují a v posledních dnech přerostly až ke zcela dětinským krokům, jako je vzájemné vyhošťování novinářů.

Takovéto jednání právě v těchto dnech a týdnech však může potenciálně mít zcela katastrofické následky, které sahají daleko za náš aktuální boj proti stoleté virové pandemii. Neschopnost lidstva sjednotit se v boji proti společnému nepříteli vrhá nelibý závan pesimismu i na náš společný boj proti klimatické změně, vývoji stále modernějších a nebezpečnějších zbraní... a vlastně i na snahy o zachování samotné globalizace.

V dnešním ultra-propojeném světě totiž není možné budovat celosvětové zdravotní bezpečí, klimatické bezpečí, ekonomické bezpečí či finanční bezpečí, pokud dva největší ekonomičtí titáni odmítají spolupracovat.

Tuto skutečnost si velmi dobře uvědomoval i bývalý americký prezident Jimmy Carter, který v roce 1979 navázal oficiální diplomatické styky s Čínou. Jedním ze základních pilířů tehdejší dohody přitom byla vzájemná kooperace v oblasti medicíny a obecného zdraví. A výměna novinářů, jež po této dohodě následovala, byla jasným symbolem toho, že jak Spojené státy, tak Čína chápou kritickou důležitost toho, aby se oba národy vzájemně poznaly, pochopily a respektovaly.

Bývalý americký prezident Jimmy Carter a jeho tehdejší čínský protějšek Teng Siao-pching

A nyní, po 40 letech, během kterých z této vzájemné spolupráce napříč Pacifikem masivně profitovaly nejen obě zmíněné země, ale i zbytek světa, jsou veškeré benefity tohoto klíčového spojení dobrovolně vyhazovány do koše. Je jisté, že pokud mezi těmito dvěma globálními mocnostmi vyroste jakákoliv bariéra, poškodí to výrazně celý proces globalizace.

Evropská unie na tom není o moc lépe

Avšak pokud chceme hledat projevy úpadku globalizace, nemusíme rozhodně natahovat krk až do Asie nebo přes Atlantský oceán, ale stačí se podívat na náš vlastní práh. Nepřehlédnutelné náznaky může denně sledovat každý, kdo sleduje zpravodajství. Z toho se s příchodem koronaviru sousloví "Evropská unie" prakticky zcela vytratilo. Vše se naopak točí pouze okolo Česka a České republiky.

Podobnou dynamiku, jaká nyní panuje mezi Washingtonem a Pekingem, lze totiž do jisté míry sledovat i v Evropské unii. Svazek států, jež byl původně založen na ideálech přátelství a usmíření mezi zeměmi, které spolu po staletí vedly krvavé války a byly nesmiřitelnými rivaly - ctnostech, jež má vyjadřovat mimo jiné volný obchod a otevřené hranice mezi členskými státy, dnes rovněž směřuje přesně opačným směrem.

Napříč starým kontinentem jsou neprodyšně uzavírány státní hranice, Německo, Francie a řada dalších zemí přísně zakazují vývoz jakýchkoliv ochranných pomůcek za hranice a solidaritu, o níž se léta pouze hovořilo, nyní v hodinu, kdy rozhodují pouze činy, střídají výhradně vlastní národní zájmy.

Obnovené hraniční kontroly způsobily na mnoha místech EU kolapsy kamionové dopravy, na snímku kolona kamionů na německé dálnici zhruba 50 kilometrů od uzavřených polských hranic; foto: © Add Anderson, AFP

Jednoznačně nejsmutnější obraz aktuální absolutní skupinové ignorance toho, co se děje za hranicemi naší vlastní země, představuje Itálie, jež je už několik týdnů globálním epicentrem celé pandemie. Tento středozemní národ, který má aktuálně téměř 70 000 nakažených a více než 6800 obětí koronaviru, se kvůli absenci jakékoliv pomoci od svých evropských sousedů musel ze zoufalství s žádostí o pomoc obrátit k Číně. Vskutku symbolický byl i pohled na to, jak do Itálie místo z Evropy dorazili pomáhat doktoři a sestry až z předaleké a chudé Kuby.

V globalizaci nefunguje individualismus, rosteme a padáme společně

Globalizace funguje na principu vzájemné důvěry. Jen díky ní se jednotlivé společnosti či státy mohou ve své produkci úzce specializovat a být na sobě skrz otevřené hranice a volný obchod vzájemně závislé. Dobrovolně se stávají zranitelné vůči výpadkům dodávek z dlouhých zásobovacích řetězů, protože pak mohou naplno využívat benefitů maximální efektivity a zisků. Mantra globalizace říká:

"Proč plýtvat penězi na naplňování skladů zásobami, když je celá globální produkce optimalizována tak, abychom potřebné zboží dostali přesně včas?"

JENŽE, společně s tím, jak se celý svět a zejména jeho političtí lídři postupně probouzejí do reality, ve které koronavirus není jen obyčejná chřipka, nad níž je možné mávnout rukou, a musí narychlo zavádět radikální opatření a prudce tahat za společenské ruční brzdy, dochází jim i další věc. "Přesně včas" se i při minimálních komplikacích může velmi rychle změnit na "příliš pozdě".

Příklady toho, jak to v praxi vypadá, když dojde k závažnému narušení globálního zásobování a všechny závislé země začnou kvůli přerušení dovozu mírně strádat, jsme již ve 21. století mohli několikrát pozorovat. Dobrým příkladem jsou například masivní záplavy, jež v roce 2011 zatopily Thajsko, nebo zemětřesení a následná vlna tsunami, jež ve stejný rok zdevastovala Japonsko a vyřadila tak hned několik kritických částí globální produkce elektronických zařízení.

Některé části Japonska byly v roce 2011 zemětřesením a vlnou tsunami zcela zdevastovány

Svět se však ještě nikdy nesetkal s výpadkem v takto masivním (prakticky celosvětovém) měřítku. A globalizace, jak jsme ji znali ještě na začátku tohoto roku, se z této rány už nemusí nikdy úplně vzpamatovat.

Problém s bariérami - jak fyzickými, tak těmi virtuálními - totiž je a vždycky byl ten, že je velmi snadné je vztyčit, ale mnohem komplikovanější je strhávat zpět dolů. Tuto odvěkou pravdu lze nyní krásně pozorovat i na bitevním poli nejdůležitějšího bilaterálního diplomatického vztahu na světě.

Zatímco kovaní čínští ideologové v jednacích síních Pekingu dlouhodobě podezřívají americké novináře ze špionáže a šíření lží o poměrech v Číně, američtí patrioti za zdmi Washingtonských budov minimálně stejně dlouho tvrdí, že masivní řetězy klíčového zásobování, které prakticky všechny začínají v Číně, jsou potenciální hrozbou pro národní bezpečnost USA.

Neschopnost domluvit se na systému distribuce zdravotnických roušek nejen mezi sebou, ale i pro zbytek světa, nebo skutečnost, že jak Spojené státy, tak Čína se aktuálně nezávisle na sobě snaží vyvíjet vlastní vakcínu proti koronaviru, jsou jen dalšími krásnými ilustracemi toho, jak moc si obě strany odmítají důvěřovat. Přitom by dnes obě země měly dělat pravý opak - kdyby našly společnou řeč a začaly na léku pro lidstvo pracovat společně, mohly by dát dohromady početně největší skupinu vědců a výzkumníků na světě, opřít se o největší objem dat či o nejpokročilejší vědecké poznatky a biotechnologické obory. Místo toho se každý zaměřuje jen na svůj píseček a Evropa je na tom de facto úplně stejně.

Čínští doktoři v ochranných oblecích; foto: Reuters

Existuje nějaké světlo na konci tunelu? Ano, ale je potřeba přestat být zahleděný jen sám do sebe a opatřit svou mysl trochou zdravého mezinárodního nadhledu. Zatím jsme daleko od nějaké nové studené války, nikdo nikomu nehrozí válkou, zbraněmi hromadného ničení ani jiným násilným opatřením.

Ze všech stran dnes slyšíme, že jsme všichni ve válce proti společnému nepříteli. Nebylo by proto na místě poučit se z historie, která nás učí, že společného nepřítele je možné porazit za cenu mnohem menších ztrát a strádání, když všichni spojíme své síly? Lékaři z Wu-hanu byli na frontových liniích ještě před pár týdny. Nyní jejich pozice zaujímají lékaři v San Franciscu, Chicagu, New Yorku, Paříži, Miláně, Vídni, Praze či Varšavě. Scénář pro spojení sil a společnou obranu leží před námi na stole... kdo si přisedne?

Máte zájem komentovat, lajkovat nebo přidat svůj vlastní článek? Registrujte se na Warengo teď hned!

#aktuality #globalizace #pandemie #koronavirus #krize #mezinarodnivztahy #cina #usa #eu #hranice #duvera #spoluprace #ekonomika

Hodnocení: +16
Pro přidání komentáře se přihlaste nebo zaregistrujte.