Některá opatření zůstávají i po sto letech boje s epidemií a pandemií podobná – karantény, izolace, uzavírání hranic, rozpouštění velkých skupin lidí. Ať už se jednalo o epidemii SARS (2002-2003), současnou pandemii COVID-19 nebo španělskou chřipku, která zasáhla lidstvo před více než sto lety.
Jenže když nahlédneme do historie blíže, zjistíme, že v roce 1918 používali zdravotníci jednu techniku, která sehrála v největší pandemii lidstva významnou roli, ačkoli se o ní dnes vůbec nemluví.
Možná teď čekáte nějakou radikální léčebnou metodu nebo speciální léky, jenže realita je daleko jednodušší a tím překvapivější. Doktoři tehdy zjistili, že vážně nemocným pacientům, kteří se léčili ve venkovním prostředí, se dařilo daleko lépe než těm uzavřeným na lůžkových odděleních. Kombinace čerstvého vzduchu a slunce prospívala nejen nemocným, ale i zdravotníkům.
Zní to jako nějaká babská rada, ale ve skutečnosti je fenomén vědecky podložený. Studie ukazují, že venkovní vzduch funguje jako přirozená dezinfekce. A přirozené sluneční světlo pomáhá zabíjet nejen bakterie, ale máme již důkazy i pro to, že hubí i chřipkové viry.
„Venkovní“ léčba v roce 1918
Během španělské chřipky byla samozřejmě úroveň naší civilizace zcela odlišná. Dalším důležitým faktorem byla vleklá světová válka, jejíž vojáci vracející se z evropských bojišť zpět domů byli pravděpodobně největšími přenašeči nemoci. Zásadně problematickými místy byly v té době vojenské kasárny a lodě.
Přelidněné prostory se špatnou ventilací vystavily tisíce vojáků a námořníků vysokému riziku nákazy nejen chřipkou, ale i jinými infekcemi, které se šířily bojištěm. Podobně jako dnes, většina obětí španělské chřipky neumírala vlivem samotné nemoci, ale na následky pneumonie a dalších komplikací způsobených infekcí.
Když pandemie chřipky v roce 1918 dorazila na východní pobřeží Spojených států, nejvíce zasaženým městem se stal Boston. Národní garda tehdy narychlo vystavěla improvizovanou polní nemocnici a do ní byly převezeny nejzávažnější případy nakažených námořníků z bostonského přístavu.
Zdravotníci tehdy postřehli, že většina kriticky nemocných námořníků pobývala ve špatně větraných prostorách. Dopřávali jim tedy co nejvíce možného čerstvého vzduchu prostřednictvím zdravotnických stanů, a když bylo hezky, vyvezli nemocné před stany pod sluneční paprsky.
V té době to byla poměrně běžná praktika – „venkovní terapie,“ jak bylo technice přezdíváno, byla často využívána i pro jiné závažné a často smrtelné respiračních onemocnění spojené s infekcí – tuberkulózu.
Pacienti byli i s postelemi umisťováni do venkovního prostředí, aby měli přístup k čerstvému vzduchu. Pokud ležely nemocnice uprostřed města a neměly možnost přístupu ven, oddělení byla větrána otevřenými okny ve dne i v noci. Léčebná metoda byla populární až do padesátých let minulého století, kdy přišla věda s převratným objevem – antibiotiky.
Doktoři, kteří měli přímé zkušenosti s venkovní terapií v Bostonu, byli přesvědčeni, že jejich režim je vysoce efektivní. Postupně se ujal všude po světě. Pokud jsou tehdejší data důvěryhodná, pak technika této terapie údajně snížila úmrtnost v nemocnicích ze 40 na 13 %. Hlavní chirurg massachusettské národní gardy tehdy prohlásil:
„Efektivita venkovní léčby je jasně prokázaná a je jen na ostatních, aby objevili její sílu.“
Přečtěte si také: Co dělat s penězi během pandemie koronaviru COVID-19? Názor 5 finančních poradců
Dezinfekční účinky čerstvého vzduchu
Pacienti udržovaní ve venkovních prostorách nebyli tolik vystaveni bakteriálním infekcím, které se v nemocničním prostředí běžně vyskytují. Místo toho dýchali sterilní vzduch – v roce 1960 potvrdil vědecký ústav ministerstva obrany, že venkovní vzduch je přirozenou dezinfekcí.
Fenomén, který vědci pojmenovali „faktor venkovního vzduchu“, způsobuje, že poletující bakterie a viry chřipky v něm umírají daleko rychleji než ve vzduchu pokojovém. Nebylo zcela identifikováno, co přesně za faktorem venkovního vzduchu stojí, ale zdokumentované výsledky byly pozorované přes den i v noci.
Jejich výzkum odhalil i to, že dezinfekční schopnosti dotyčného faktoru lze zachovat i v uzavřeném prostředí – pokud je dostatečně větrán. Příznačné bylo, že jejich výzkum identifikoval přesně ty podmínky, jaké zajišťovaly nemocniční oddělení s vysokými stropy a velkými neustále otevřenými okny – navrženými přesně ze stejných důvodů.
Jenže v době, kdy vědci s tímto výzkumem přišli, už byla mezi doktory široce používána antibiotika, která venkovní terapie postupně nahradila. Od té doby se na důležitost čerstvého vzduchu při designu nových nemocničních prostor postupně zapomínalo, přestože bakterie jsou stále houževnatější a odolnější vůči antibiotikům.
Slunce proti chřipce
Dalším z důvodů, proč byl pobyt venku pacientům tolik prospěšný, byl i fakt, že sluneční paprsky prokazatelně zabíjí chřipkové viry i bakterie způsobující plicní a jiné infekce v nemocnicích.
Během první světové války využívali vojenští chirurgové běžně slunečních paprsků k léčení zanícených ran.
Dobře věděli, že slunce dezinfikuje. Co v té době ještě netušili je to, že vystavení slunečnímu záření pomáhá lidskému tělu syntetizovat vitamín D – Tenhle objev přišel až v roce 1920. Nízká úroveň vitamínu D v těle přitom zvyšuje riziko respiračních infekčních onemocnění a podle důkazů může vést i k vyšší náchylnosti na chřipkové viry. Vitamín D je také důležitý pro synchronizaci biologického rytmu, který má velký vliv na antiseptické schopnosti našeho těla.
Ústenky, respirátory a masky
Před sto lety sice nebyly k dispozici moderní respirátory, jaké máme dnes, ale doktoři přesto věděli, že klasické chirurgické masky – neboli ústenky, sice poskytují základní ochranu před roznášením infekce, ale v zásadě jsou k ničemu při práci s nakaženými pacienty, protože nechrání obličej ze všech stran a nejsou vzduchotěsné.
Všichni zdravotníci, kteří přišli do styku s pacienty, museli povinně nosit improvizovanou masku. Ta kombinovala několik vrstev gázy v drátěném rámečku, který kopíroval kontury obličeje a zabraňoval kontaktu nosu a úst s filtrační látkou. Masky byly měněny každé dvě hodiny, pravidelně sterilizovány a doplněny o novou filtrační gázu.
Byly to v podstatě předchůdci respirátoru N95, který je lékaři široce používán dodnes. Když se podíváme na tragický stav zdravotnických pomůcek u nás nebo i v Itálii, musíme připustit, že lidé si uměli poradit i v dobách, kdy nebylo vůbec nic.
Přečtěte si také: Jak skončí pandemie nemoci COVID-19? Podle odborníků existují jen 3 možné scénáře
Provizorní nemocnice
Když píšu o infekcích a bakteriích nemocničního prostředí ve dvacátých letech minulého století, nabízí se logická myšlenka, že se není čemu divit, protože hygiena musela být ve strašných podmínkách. Jenže tak to vůbec nebylo, dokonce i provizorní polní nemocnice musely držet vysoké standardy hygieny.
Relativně nízká čísla infekcí a úmrtí v nemocničním prostředí tomu odpovídala. Překvapivá je i rychlost, s jakou polní nemocnice v krizových místech vyrostly. Když se podíváme na dnešní krizový stav kapacitně nedostatečných nemocničních zařízení v Evropě, nelze nepřipomenout, že Čína v reakcí na epidemii vystavěla obrovskou provizorní nemocnici za pouhých 10 dní.
Medicína se sice posunula mílovými kroky, ale na současnou pandemii nemáme žádné léky, žádnou vakcínu a jediný způsob, jak zamezíme vysoké smrtnosti viru, jsou dostatečné nemocniční kapacity.
Možná by nebylo na škodu poučit se z historie... a kromě lůžka dopřát pacientům i trochu slunce a čerstvého vzduchu.
Článek vychází z autorské práce výzkumníka a autora Doktora Richarda Hobdaye.
#medicina #koronavirus #COVID19 #pandemie #epidemie #nemoci #spanelskachripka #chripka #viry #bakterie #lekari #zdravotnici #veda #vyzkum #historie #rady #Hobday