Je tomu přesně rok, kdy novinářka Anne Helen Petersen na Buzzfeedu publikovala virální článek: Mileniálové – „Vyhořelá generace“. Podle jejích slov jsme přepracovaní, finančně podhodnocení a velmi často paralyzovaní systémově dysfunkčním a nestálým světem. Následně bojujeme i s těmi nejzákladnějšími zodpovědnými úlohami, placením účtů nebo odevzdáním hlasovacího lístku do urny.
O 12 měsíců později je na tom svět ještě o poznání hůř. Ekonomika zpomaluje, Amerika bojuje s Íránem, polovina planety je v plamenech. Na území Spojených států, podle průzkumu na vzorku 12 000 lidí, 75 % odborně zaměřených pracovníků prožívá syndrom vyhoření.
Jenže tenhle fenomén se neomezuje na americký kontinent
Jak se s tímhle problémem máme vypořádat? Lze odvrátit riziko? Můžeme se vzpamatovat z pocitu „vyhoření“?
Nejčastější radou bývá: „trochu vypusť.“ Snažíme se pracovat méně hodin, odjet na dovolenou, nebrat si práci domů, investovat čas do sebe. Snažíme se „dobít baterky.“ Jako bychom byli stroje s vyčerpaným zdrojem energie. Tenhle model kdysi opravdu fungoval, přesněji v době, kdy většina lidí pracovala manuálně, ve fabrikách, na farmách. Jenže jakmile se stejný postup snažíte aplikovat na práci „bílých límečků“, narazíte.
Ačkoli je termín „vyhoření“ často užíván v běžné konverzaci jako definice přepracovanosti, psychologická definice uvádí, že přepracovanost je pouze jedním ze tří základních projevů. Další dva jsou negativita/cynismus a snížená schopnost pracovní efektivity. Méně práce tedy vyřeší jen část problému.
Proti přepracovanosti lze aplikovat jednoduchá pravidla – nepište po večerech pracovní emaily, rozložte si práci rovnoměrně a vyhýbejte se nadměrně dlouhým pracovním dnům. Jenže další dva symptomy nejsou způsobeny množstvím práce, ale její nesmyslností v širším kontextu.
Každý známe ze svého okolí tvrdě pracující lidi – podnikatele, kteří dnem i nocí budují něco, v co opravdu věří, jsou fyzicky zničení, ale přesto nadšení. Ti samí lidé pak mají problém napsat jednu stránku kódu, jakmile narazí na zásadní problém, nebo ztratí víru ve svůj podnikatelský záměr. Problém není v množství práce, ale v jejím významu pro nás.
Životní hodnoty
V minulosti hledali lidé smysl života nejčastěji ve své rodině nebo ve víře. Jenže mileniálové žijí daleko častěji se svými rodiči, zpravidla z ekonomických důvodů a vlastní rodiny zakládají mnohem později, než bylo dřív běžné. Upřednostňujeme kariéru před dětmi a bráníme se závazkům (svatbě). Nejrozšířenější „vírou“ mezi mileniály je ateismus a zpravidla marně nacházíme víru v cokoli jiného než peníze.
Práce potom zůstává pro spoustu lidí jediným významných bodem jejich života. Tak se snadno dostávají do začarovaného kruhu – Pocit psychického vyčerpání vede ke špatným pracovním výsledkům, to vede k ještě větší ztrátě smyslu vlastní práce – což vede k ještě většímu vyčerpání. Jak se vysvobodit?
Přehodnoťte své cíle
Ve světě čísel, burzovních lístků, raketově rostoucích startupů a stovek různých způsobů, jak zbohatnout, je celkem logické, že se většina lidí snaží cílit na svou kariéru nebo vlastní podnikání. Ale jakmile jednou „vyhoříte“, vysoké cíle vám budou spíš podkopávat nohy. Harvardská profesorka Teresa Amabile sledovala dynamiku tvůrčích týmů a zjistila, že největší motivací jednotlivců bylo rozložení práce na drobné úkony.
Místo sledování velkých nedostižných cílů byste se měli zaměřit na menší, lehce splnitelné mezikroky.
Najděte způsob, jak sobě i svým spolupracovníkům ulehčit práci. Zařaďte si do harmonogramu nějaký jednoduchý, dlouho odkládaný projekt, který vás nabudí. Najděte si novou volnočasovou aktivitu, koníček, začněte se učit nový jazyk, prostě cokoli, v čem budete schopni sledovat váš pokrok.
Snažte se být prospěšní
Jedním ze základních pozitivních psychologických atributů zaměstnání je pocit, že svou prací přispíváte k něčemu důležitému, většímu než jste vy sami. Jenže občas se tak necítíte, nesouhlasíte s cíli společnosti, pro kterou pracujete, cítíte se bezvýznamní, nadbyteční – podle odhadů je na tom stejně až třetina lidí.
Válečný zpravodaj Sebastian Jungers k tomu dodává, že pocit nadbytečnosti je největším rizikovým faktorem obětí PTSD (posttraumatická stresová porucha) mezi válečnými veterány. Jungers doslova napsal:
„Lidem nevadí být pod tlakem, naopak to umocňuje jejich schopnosti. To, co nás doopravdy ubíjí, je pocit zbytečnosti.“
Pokud nemáte možnost změnit zaměstnání, najít si pozici, na které se budete cítit užiteční, pokuste se být prospěšní jinak. Nabídněte spolupráci nějaké neziskové organizaci, pomozte někomu blízkému, podpořte politickou kampaň strany, se kterou souzníte. Pocit vlastní důležitosti pro společnost je nesmírně zásadní, tím spíš, pokud vás vaše práce psychicky vyčerpává.
Je určitě dobře, že společnost se neustále snaží pracovat na sociálních jistotách a ekonomickém zabezpečení národa. Soukromý sektor rovněž přichází se stále novými benefity pro své zaměstnance, životní úroveň západní společnosti se zlepšuje, ale přesto...
Vytrvalý nátlak kapitalistické konzumní společnosti s neustále se zrychlujícím technologickým vývojem nám neslibuje nic jiného než dekády tvrdé práce. Pokud nechceme jen přežívat, ale doopravdy žít, měli bychom všichni co nejdříve najít opravdový smysl života.
Long story short – Štěstí si za peníze nekoupíš.
#vyhoreni #prace #zamestnani #milenialove #deprese #motivace #inspirace #podnikani
