Hned na začátek musím zdůraznit, že tento příspěvek se netýká tzv. hajzlíků, což je přibližně 10 % zástupců jakékoli věkové a sociální skupiny, kteří jsou od přírody zlí a nikdo s tím nic neudělá. Jedinou efektivní obranou je útěk nebo eliminace. Ale k věci.
Když o absolventech hovořím s manažery mé generace, tedy 40+, jednoznačně převažují slova s negativní konotací. Z nějakého důvodu totiž patří k dobrému tónu mluvit o absolventech neuctivě, s despektem k jejich znalostem, dovednostem, schopnostem, inteligenci, potenciálu, přehnanému sebevědomí, pracovitosti, nasazení, motivaci a šíleným platovým očekáváním. Stejně tak neustále slýchám, že úroveň absolventů se neustále zhoršuje a kvalita škol rapidně upadá. A kam prý že to všechno povede...
Před časem jsem se zúčastnil konference, kde se diskutovalo o nákupním dorostu a účastníci nešetřili negativy, která bych rozdělil do tří skupin:
· Postoje: malí králové, očekávají, že se svět bude točit kolem nich, nerealistické požadavky, nulová loajalita, pohrdání autoritami, jsem tu už tři měsíce a pořád mě nepovýšili
· Přístup k práci: roztěkaní, netrpěliví, dělají 100 věcí najednou, věčně na mobilu, rychle se začnou nudit, chtěli by si jen hrát, nepozornost k podstatným detailům, žádná snaha, hned se vzdávají
· Znalosti a dovednosti: obrovský pokles kvality dnešních vysokoškoláků, nic pořádně neumí, nulová praxe, nepoužitelní teoretici, arogantní, všechno vědí nejlíp, nenechají si poradit, mizerné interpersonální dovednosti
Byl jsem z toho v šoku, protože má osobní zkušenost se studenty a čerstvými absolventy nemůže být odlišnější!
Hodně toho umí (i když ne nezbytně to, co umíme my a co MY považujeme za důležité), jsou milí (pokud jim o bod neuteče zkouška a nikdo z nich nedělá blbce), přiměřeně motivovaní (pokud úkoly dávají smysl), standardně pozorní (pokud je téma zajímavé a mohou se zapojit), slušně pracovití a kreativní (pokud po nich nechceme věci, které vzhledem ke své omezené životní zkušenosti nemohou znát), zdravě sebevědomí (v porovnání s mou ušlápnutou generací tak akorát) a normálně protivní, když mají špatnou náladu, jsou unavení, něco se jim nedaří nebo cítí nespravedlnost.
Ještě než si řeknete, že jsem se svým pozitivním hodnocením úplně zbláznil, představte si malý experiment. Pomocí stroje času bych se vrátil o těch X let zpátky (v mém případě 25) a tajně bych vás filmoval první tři měsíce v práci při běžném provozu i řešení nějakého složitého problému. Také bych požádal o hodnocení vašeho manažera a spolupracovníky. Ptal bych se jich, zda vás škola na práci dobře připravila, jak si jako absolvent stojíte v porovnání s minulostí, jestli máte realistická očekávání, jestli jim neříkáte, že TO dělají špatně, zda dokážete trpělivě pracovat na nudných úkolech, jestli nebýváte přehnaně sebevědomí, zda odevzdáte hned napoprvé dokonalý report nebo analýzu, a jak silní jste ve vztazích na pracovišti.
Potom bych vše sestříhal do hodinového dokumentu a promítl ho vašemu současnému Já. Co myslíte, jak byste dopadli?
Pokud jde o mě, tak vím, že by to byla absolutní katastrofa. Musel bych se okamžitě nechat vyvést ochrankou!
Ještěže milosrdný čas a selektivní paměť nám po letech o nás samých nabídnou úplně jiný příběh: v podstatě hrdinský epos, kdy jsme již od prvního dne dokázali vyřešit každý problém a naši manažeři věděli, že se na nás mohou plně spolehnout. Před naší kreativitou a pracovitostí se zastavovaly i tramvaje. Nic se nám nemuselo vysvětlovat a skvělé školy nás dokonale připravily na všechny výzvy. Ani nemusím dodávat, že jsme byli všeobecně oblíbení a fantasticky komunikovali. A naše ojedinělá selhání jsou vlastně jen skvělými příklady naší schopnosti učit se, které jen podtrhují naši genialitu.
Když to tedy shrnu, věřím, že dnešní absolventi nejsou o nic horší ani lepší, než jsme byli my, a že za dvacet let si budou na nastupující generaci stěžovat stejně zoufale a zbytečně jako my!
Zdroj: Tento příspěvek volně vychází z knížky "Absolventi naostro: 30 (ne)uvěřitelných příběhů," která formou krátkých příběhů sleduje šest měsíců života čerstvých absolventů.