Celé to začalo před osmi lety, kdy se mi v hlavě zrodila velmi romantická vize – chci jít ve čtyřiceti do „polopenze“. Rád bych se stal svým vlastním pánem, dělal jen to, co mě baví, měl spoustu volného času, nebyl na nikom závislý, odboural ten věčný stres, sem tam napsal knížku, natočil videokurz a užíval si (pokud možno pasivních) příjmů z podnikání. Ani jsem se tehdy neodvážil o tom záměru někomu říct, abych nebyl za naivního pitomce. Střih. Letos je mi 41 a včera tomu byl na den přesně rok, co jsem odešel z dobře placeného zaměstnání a zůstal na volné noze. Už žádné „generálské frčky“, žádné asistentky, co za vás zařídí první poslední, žádný manažerský plat každého desátého v měsíci, žádné služební limuzíny se čtyřmi kroužky… Jen já, trh a krize. Byl to správný krok, nebo největší bota, kterou jsem kdy udělal?
Vyrazit si na volnou nohu těsně předtím, než celou planetu ochromí „dáreček“ od soudruhů z Číny a světová ekonomika se začne smažit ve vlastní šťávě, nelze pokládat zrovna za polibek štěstěny (už jsem popravdě zažil i větší kliku). Asi by nebylo nic divného, kdyby teď svítilo na mém LinkedIn profilu, že jsem otevřený novým pracovním „čelenžím“ (značka: beru cokoli a honem, než mě sežerou složenky). Naštěstí na nic takového nedošlo a snad už ani nedojde.
Moje realita je sice o něco syrovější, než byla ta původní vize, ale pravdou je, že se mi zatím většinu toho scénáře daří naplňovat, a to i navzdory třeskutým okolnostem. Popravdě jediné, co se stále nekoná, je ta „spousta volného času“, ale třeba na to taky jednou dojde…
Čemu vděčím za to, že můj první rok na volné noze (který bývá kritický i bez globální krize) nejenže nebyl velkým propadákem, ale dokonce se vcelku povedl? Myslím, že mi ohromně pomohly tři věci – sedmiletá příprava, můj „bezcitný“ postoj ke krizím a vzorec 4V. Hned vysvětlím, co mám na mysli:
SEDMILETÁ PŘÍPRAVA
Všichni známe pořekadla o tom, že štěstí přeje připraveným nebo že je těžko na cvičišti a lehko na bojišti. Nejsem sice fanouškem podobných klišé, ale pod tahle dvě bych se zrovna podepsal. Od myšlenky k jejímu naplnění uplynulo celých dlouhých sedm let. Zdaleka to však nebylo „hluché období“, kdy bych jen chodil do práce a s rukama v klíně očekával velký třesk. Na pozadí neustále probíhaly intenzivní přípravy, které se soustředily do tří oblastí:
- Otestování produktu. Kolem Kristových let jsem zjistil, že mě ze všeho nejvíc baví psaní a lektorská práce. To mi ale nestačilo. Potřeboval jsem postavit takový produkt, za který mi bude někdo ochoten zaplatit a nebude z toho ostuda. Dohodl jsem se tedy se svým šéfem, že budu při zaměstnání ještě soukromě lektorovat, takže jsem pár let (místo výletů za barevnými rybičkami) trávil dovolenou tím, že jsem školil. To mi pomohlo „usadit“ produkt a zjistit, co opravdu funguje a co ne.
V roce 2017 jsem sebral odvahu a natočil první trilogii manažerských videokurzů pro Seduo.cz. Počáteční zájem nic moc, ovšem během pár měsíců to nabralo na obrátkách a dnes si opravdu nemohu stěžovat. Kurzů už je v nabídce sedm, právě píšu scénář k osmému, a dokonce se mi asi před rokem objevila na LinkedInu velmi lichotivá reference přímo od tehdejšího manažera portálu Seduo.cz Adama Rumla, který zmínil, že patřím k pěti nejoblíbenějším lektorům v jejich největším B2B segmentu.
Pak už stačilo „jen“ dopsat knihu Boj o pozornost a s tímto produktovým portfoliem jsem v roce 2019 směle vykročil na volnou nohu. Těch několik let testů mi dodalo zdravou dávku jistoty, že jako živnostník hlady neumřu.
- Kontakty a marketing. Asi je každému zřejmé, že čím širší síť kontaktů a lepší osobní marketing máte, tím rychlejší a snazší bude přestup na volnou nohu. Jak jsem měl smůlu s načasováním krize, tak jsem měl velké štěstí, že jsem se celá léta pohyboval ve vedení velkých a známých firem. To mi automaticky zajistilo určitou míru „viditelnosti“ na trhu. Čas od času z toho byl rozhovor v médiích nebo veřejné vystoupení, do toho spousta společenských akcí a setkání s řadou zajímavých osobností, se kterými rád udržuji vztahy dodnes. To vše mi do začátku opravdu významně pomohlo. Nemusel jsem si na trhu budovat jméno od nuly. Měl jsem značku, o které už se trochu vědělo, a vedle tradičních kritiků tu byla i skupina lidí, která ji vnímala pozitivně. Na tom už se dá stavět.
- Finanční zásoba. Kdokoli se chce vydat na volnou nohu, měl by počítat s nepříznivou variantou, že bude muset první rok přežít z rezerv. Budou se vám totiž dít jak ty předvídatelné věci, tak i ty naprosto nepředvídatelné. A v obou případech je třeba aktivovat záložní zdroje.
Takže například spousta lidí, kteří se dlouho tvářili, že vám zavaří mailbox svými objednávkami, najednou „nemá badžet“, protože doba je zlá (mimochodem za 20 let, co jsem v byznysu, se ještě nikdy nestalo, aby doba nebyla zlá a ten trh „takovej divnej“), nebo vás nedokáže dostat bez tendru mezi oficiální dodavatele atd. Další klasikou, která trefuje mnoho z nás, je třeba to, že když něco odpracujete v lednu, dostanete za to zaplaceno v květnu (spousta velkých firem má 60+ dní splatnosti faktur, protože se drží hesla, že je důležité levně koupit, draze prodat, ale hlavně pozdržet platbu) a ne každý živnostník je na tak rafinované cash flow připraven. Musíte také počítat s tím, že o letních prázdninách se leckde „zavírá krám“ a zavládne obchodní bezvětří (kšefty se v mnoha odvětvích prakticky zastaví). Nebo když si vezmete dovolenou, případně ulehnete s „rýmičkou“, a nemáte pasivní výdělky, znamená to další bolestivou přestávku v příjmech. Navíc se vám do života připletou nové náklady, které jste jako zaměstnanec nemuseli (zvláště ve vyšších pozicích) řešit, počínaje nákupy IT zařízení přes softwarové licence, účty za telefon a náklady na benzin (do nově koupeného auta) až po zálohy na pojištění apod.
Kromě předvídatelných finančních nárazů jsou tu i nečekané bomby, jako je ten čínský fujtajbl, který způsobí, že sedíte kvartál v zákopu s rouškou na hubě a děkujete vesmíru, že existuje damejidlo.cz. Tedy ne že by nebylo do čeho píchnout, práce je cisterna, ale nefakturujete, což je pro živnostníka malá pohroma (složenky totiž tvrdošíjně chodí dál a děti chtějí poměrně pravidelně jíst).
Vedle těchto „makro-torpéd“ tady vždycky budou ještě soukromé krize. Třeba když jste na chatě a váš pejsek se rozhodne, že už není pejsek, ale ptáček, načež vyskočí za motýlem z okna. Samozřejmě jak ještě není ve vzdušném prostoru tolik kovaný, pochroumá si během přistání nohu, takže následují tři operace potrhaných šlach a vy jste v tom za 50 000 korun (to je prosím skutečný příběh).
Suma sumárum, nebýt toho, že se mi v přípravném období (za těch 7 let) povedlo doplatit hypotéku na byt, přiměřeně rozproudit pasivní zdroje příjmů (videokurzy na Seduo.cz, plus online prodej vlastní knihy Boj o pozornost) a navíc vytvořit určitý finanční polštář, tak se jdu od letošního dubna nejspíš pást. Takhle jsem v klidu a vím, že kvartální výpadek příjmů není žádné drama.
Určitě nechci tvrdit, že se musíte na volnou nohu připravovat sedm let, ale rozhodně doporučuji nedělat zbrklá a unáhlená rozhodnutí pod vlivem velkých emocí. Těch furiantských výroků o tom, že to v práci už není k vydržení a že teď jede kolem zlatý kočár jménem „vlastní byznys“, do kterého je třeba okamžitě naskočit, jsem slyšel celý zástup. Ovšem jen zlomek z těch lidí došel skutečného štěstí.
„BEZCITNÝ“ POSTOJ KE KRIZÍM
Každá krize má dvě vrstvy. Tu faktickou, kdy se něco skutečně pokazí, a pak tu emocionální, která z toho zádrhelu teprve vyrobí opravdovou krizi intergalaktických rozměrů. Kdybychom od jakékoli krize odečetli veškerou hysterii kolem, moc by toho z ní věru nezbylo.
Klasická krizová spirála se roztočí tak, že vznikne nestandardní situace, ta vyvolá silnou emocionální reakci (mozek bije na poplach, neboť zachytil náznak ohrožení), vzniklá panika na sebe nabalí spoustu pozornosti (naše hlava „miluje“ dramatické scény a je ochotná do nich okamžitě napumpovat veškerou dostupnou pozornost) a tím dojde k dalšímu rozdmýchání emocí, které zaženou na ústup rozumné uvažování a dají volný průchod tomu zbrklému. Takže ve zkratce platí, že čím větší emoce, tím více pozornosti a tím větší krize (+ méně rozumu).
Moje soukromá strategie v boji s osobními, pracovními i globálními krizemi tedy spočívá v tom, že je odmítám živit přílišnou pozorností a bouřlivými emocemi. Jakmile krize ztratí tyto dvě základní živiny, uvadá až úplně uschne. Takže i v případě světové pandemie se snažím nepodléhat kolektivnímu šílenství a přistupovat k celé věci pragmaticky.
Opakovaně se mi v podobných situacích vyplácí dodržovat tři zásady:
- Hlavně se z toho neposr*t. Tedy zůstat pokud možno v klidu. Funguje na to jednak řízený odklon pozornosti od zdroje problému (nesleduji například mediální festivaly tragédií, které by mě zbytečně rozrušovaly) a pak také technika, které se v psychologii říká „přerámování“. Ta spočívá v tom, že si zasadíte vzniklou situaci do jiného, méně dráždivého emocionálního „rámu“ (prostě ji zbagatelizujete). Neděje se zkrátka nic nenormálního, je tu prostě „normální krize“. Za čas bude zase líp a potom znovu hůř… A tak pořád dokola. Kvůli tomu přece nebudu mlátit hlavou o zeď (poničil bych si účes).
- „Obětovat levé křídlo“. Velké plány holt musí během krize chvíli počkat. Chtěl jsem si třeba letos koupit větší bydlení, ale teď je rozumnější pozdržet tak zásadní krok a nerozpouštět svou finanční zásobu. Třeba bude napřesrok pro nákup nemovitosti i lepší „klima“ (další přerámování).
- Najít v krizi příležitosti. Každá ekonomická krize obvykle paralyzuje jen určitou část trhu a jinou zase oživí. Vezměte si, jak během pandemie pookřála velká část digitálního byznysu. I mým online kurzům se tou dobou dařilo nadstandardně. Koupil jsem si tedy předraženou natáčecí techniku a během pár měsíců začnu točit videoškolení v angličtině pro světové portály typu Lynda.com. Možná tam tvrdě narazím a v té obří konkurenci zapadnu, ale chci to aspoň zkusit.
VZOREC „4V“
Už dlouhá léta razím myšlenku, že za každým významnějším úspěchem stojí 4 základní ingredience: vize, vlohy, vztahy a výdrž. Můj první rok na volné noze nebyl výjimkou.
Jak to celé dohromady funguje? Dovolím si zde využít krátký úryvek ze své knihy Boj o pozornost a doplnit jej aktuálními komentáři:
- Vize. Vše začíná vyhlídkou na „happyend“. Tedy představou, čeho bychom chtěli nakonec dosáhnout. Já si usmyslel, že se chci úderem čtyřicítky postavit na vlastní nohy.
- Vlohy. Šance na velké vítězství se rapidně zvyšuje, když se pohybujeme v naší talentové zóně. Tedy když děláme něco, pro co jsme se narodili. Já se cítil pevný v kramflecích jako autor a učitel. To jsou oblasti, ve kterých se dokážu posouvat značnou rychlostí a které mě dostávají do stavu zvaného „flow“ (jde o extatický zážitek, při kterém ztrácíme pojem o čase, nabíjí nás energií, zvyšuje se naše intuitivní cítění a snadno se učíme). A právě na této kombinaci „pisálka“ a kantora jsem postavil svůj produkt.
- Vztahy. Zejména u větších vizí je téměř vyloučeno, aby se nám je podařilo naplnit bez cizí pomoci. Potřebujeme tedy dobře postavené vztahy s těmi správnými lidmi. To byl jeden z hlavních cílů mé sedmileté přípravné fáze – vytvořit si funkční síť vztahů s lidmi, se kterými si můžeme být vzájemně užiteční.
- Výdrž. Poslední, avšak nejdůležitější ingrediencí na cestě k úspěšnému naplnění vize, je podle mě vytrvalost. Kdybych měl přidělit váhy podle toho, jakou měrou se jednotlivé příměsi podílejí na celkovém úspěchu, rozdělil bych 100 % následujícím způsobem: 20–20–20–40 ve prospěch vytrvalosti. Už i psychologie přichází na to, že klíčovým atributem úspěchu je výdrž. Každá silná vize v sobě nese jistou romantiku (jinak by nás tolik nepřitahovala), a když se romantika potká s realitou, nezbývá než se přidržet pelíškovského hesla „vyděržaj pijaněr“!
Přestože nebyl můj první rok na volné noze – vlivem globálních turbulencí – žádný med, ani na okamžik jsem svého rozhodnutí zatím nelitoval. Přeji všem, kteří zvažují podobný krok, hodně štěstí, ale současně doporučuji na něj úplně nespoléhat a odmakat si poctivou přípravu, obrnit se proti „krizovkám“ a držet se vzorce 4V.
2. 7. 2020
