Panuje obecné povědomí, že práce je zdroj obživy. Což je pravda, ovšem jen částečná. V mnoha případech se setkáváme s tím, že lidé nejsou vždy zrovna dvakrát nadšení, že musí jít do práce (pomineme-li workoholiky, pro něž je práce drogou). Lidská povaha už je tak nadimenzovaná, být v určité míře věčně nespokojený, to je koneckonců to, co člověka civilizovalo, ten věčný nepokoj … francouzština má pro tento jev i ustálené slovní spojení, „jamais contente“.
V drtivé většině nakonec všichni do práce chodíme ... a chodíme do ní rádi. V čem spočívá ten paradox, že se neradi vracíme do práce z dovolené, po víkendu, po svátcích, že nejsme happy z toho, že musíme někdy zůstat v práci déle, než bychom chtěli, ne vždy dělat to, co by nás bavilo, a přesto tak vyvádíme, když práce není, anebo když hrozí, že o ni přijdeme?
Práce je totiž fenomén. Mezi lidmi panuje obecně rozšířené podvědomí, že práce je v podstatě zdroj peněz, něco, co zajišťuje existenci. Že kdo nepracuje, tomu hrozí hlad a zkáza. Jenže jsou daleko efektivnější možnosti, jak si obstarat prostředky k obživě, než je práce. Forem je více: kapitálový výnos, spekulace, zločin …
Je pro nás práce důležitá?
Práce sama má navíc mnoho podob. Existuje práce fyzická, práce duševní, práce namáhavá a práce snadná. Všichni víme, jaký je rozdíl mezi prací horníka, řidiče tramvaje, lékaře a třeba ředitele banky. Každá z těch prací je naprosto jiná, a přesto jsou to všechno důležité práce. Jinak tráví svůj pracovní proces herec, a jinak hasič. V čem tedy spočívá podstata toho, že jako lidské bytosti jsme puzeni k výkonu nějakých profesí? Jak se stane, že jeden je učitelem, a druhý zemědělcem?
Jde o to, že práce je něco, co dává našemu bytí na tomto světě směr a řád. Práce nám dává mnohem, mnohem víc, než jenom ony hmotné požitky. Už samotná dělba práce dělá tuto komoditu velmi zajímavou. Kdo nechtěl být v dětství kosmonautem, chtěl být popelářem … já vím, klišé, ale oblíbené. Najdete lecjaké profese, o nichž přemítají dospívající před volbou povolání; mladí sní o reprezentativních profesích, o kariérách manažerů, lékařů, vědců; tolik nositelů Nobelových cen. Většinou nikdo nechce být programově fakturant, referent v podniku anebo šatnářka v divadle. I přesto jsou tyto pozice vždy obsazeny. Ačkoli nebývají vždy nejlépe honorovány. Tak proč?
Namítnete, že proto, že tyto pozice jsou ve společnosti účelné a funkční, a schopnosti lidí jsou rozdílné, nemůže být každý jaderný fyzik anebo stavitel katedrál. Ano, je to tak. Ale my se neptáme po příčině toho, proč někdo vezme flek pomocného dělníka ve sběrných surovinách. My se ptáme na jinou věc. Ptáme se na to, proč i v těchto profesích, v místech neobmyšlených v mladistvých fantaziích a zcela neatraktivních pro oslnění společnosti, jsou lidé šťastní? I když tam nevydělají balík a nezvou je na zahraniční konference …
Je to složitější. Práce je totiž víc než bufet na peníze, není banální … práce je společenský institut. Na dané téma existuje spousta odborných teorií, jež jsou snadno dohledatelné v on-line prostředí; pro případně vážné zájemce studia této problematiky bych doporučil čtyři základní pilíře této problematiky, a sice teorii hierarchie potřeb (Maslow), teorii ERG (Alderfer), dvoufaktorovou teorie potřeb (Herzberg) a teorii očekávání (Vroom).
Učinili jsme zadost vědecky založeným jedinců, tož si to pojďme zpopularizovat.
Proč chodíme rádi do práce
Už jsem si řekli, že práce nám přináší peníze. O tom není třeba vést polemiky, to je prostě holý fakt. Výjimky vynechávám, beru to tak, že makáš, máš výplatu. Tohle je jasné na první pohled, a všem. V této rovině o práci uvažujeme všichni „až v první řadě“.
Práce nám však přináší i další benefity. Dává našemu životu řád, přináší nám ustálený režim a organizaci času a místa. Ano, právě většinou práce může za to, že vstáváme v nějakou hodinu, že se umyjeme a navoníme, oblečeme se a dostavíme se na nějaké organizované místo. V současné době videokonferencí je občas humorné vidět před kamerami lidi, kteří tuto zvyklost porušují a sedí před monitorem neučesaní, sem tam v pyžámku. Když se řád vytratí, člověk zvlčí. A o víkendu se pěkně vyhajá. Však nemusí vstávat do roboty.
Dalším významným benefitem, který nám práce přináší, jsou vztahy. Na pracovištích vznikají velmi silné vztahy, navíc hierarchizované. Zatímco doma mnohdy nevíme, kdo je kdo, v práci je to dané … nadřízený, podřízený, kolega, konkurent, partner. Víme většinou velmi dobře, kde je naše a kde jejich místo. Přátelství vzniklá v práci bývají velmi pevná a trvalá, a koneckonců život nás učí, že v práci se vesele rozvíjejí i milostné vztahy. Kolektiv nás rovněž nutí k porovnávání výkonu. Flákat se doma? Legrace. Ovšem flákat se v kolektivu z vás udělá psance.
A máme tu další bod, a sice emancipace. Ano, ano, práce z náš dělá nezávislé osoby, jednotky s vlastní existencí. Dnes už se to tolik nepociťuje, přece jenom společnost se proměnila, ale ještě před několika lety se mladý člověk nejlépe emancipoval tím, že začal mít vlastní příjem a přijal novou společenskou roli. Práce nám přináší do života nezávislost na ostatních, na uzavřené komunitě. Umožňuje stát na pevném základu sociální akceptace.
Významným činitelem v motivaci pracovat je naplnění. Hledání a nalézání smyslu existence. Vracíme se tím k profesím, které nejsou předmětem vizí. Jakkoli může být naše práce společenský přínosná anebo ne, v každém případě nám umožní větší nebo menší míru naplnění. Pocitem potřebnosti, sounáležitosti s širší lidskou skupinou a kontextem ke společnosti. V tomto ohledu je práce významným socializačním prvkem, protože člověku dodává pocit důležitosti, některým až moc, však je známe, ředitele zeměkoule.
S naplněním se dostavuje ruku v ruce pocit užitečnosti. Člověk je sociální tvor, lidská společnost je utvářena jako smečka s jasnou strukturou a rolemi, a užiteční jedinci jsou ve společnosti ceněni formou vysokého morálního kreditu. S tím ne vždy koreluje příjmová úroveň, ale přesto jsou užitečné profese předmětem společenského obdivu, a jsou často dětmi vyslovovány jako budoucí povolání, například učitel. Všechny děti si hrají na učitele, a přitom toto povolání je dlouhodobě podhodnoceno. Rovněž lékaři nemají na růžích ustláno, a přesto je tato profese top. V dnešní době obzvlášť stoupá společenská akceptace profesí jako je záchranář, lékař, zdravotník. Jó užitečnost, to je přitažlivá věc.
Za užitečností stojí jako rodná sestra společenská role, postavení jedince ve společnosti. Práce nám uděluje získaný společenský status, dělá z nás někoho anebo někoho jiného. Bezpochyby je znatelný rozdíl mezi pozicí primáře neurochirurgického oddělení a pomocnou silou v kuchyni (aniž bych chtěl tímto dehonestovat tyto zaměstnance, jejich práce je nadmíru potřebná a užitečná). Ale souvisí to s dříve popsaným vnímáním užitečnosti, kdy u exkluzivních profesí více hledíme na jejich obtížnost, míru námahy věnovanou vzdělání a společenskou exkluzivitu. Pamatujete na filmy pro pamětníky? Postavení bylo tak integrální součástí života tehdejší společnosti, že i bezvýznamné paničky významných pantátů se nechaly titulovat jako „paní dvorní radová, paní vrchní ředitelová a vdova po emeritním profesorovi“. Ale neslyšel jsem, že by někdo používal například titul „emeritní noční hlídač“. Jen na okraj, víte co je emeritní?
Jako poslední bod jsem si nechal třešničku na dortu, a sice osobní rozvoj a možnosti. To je obzvlášť zajímavá věc. Protože kde jinde zažijete takový osobní rozvoj a možnosti jako v práci? Můžete doma řídit elektrickou lokomotivu na rychlostním koridoru, pilotovat stíhačku, velet stopadesáti lidem? Těžko, Anežko. Tohle všechno jde výhradně a jenom v práci (vylučuji pro tuto chvíli, že jste výstřední milionář, a kupujete si tyto kratochvíle za své). V práci jste pilotem Boeingu, a doma fotr v pantoflích, který věší záclony. V práci můžete být šéfová, která vládne čtyřmi jazyky anebo jste divadelní diva, a doma luxujete drobky pod stolem a chodíte s odpadkovým košem. Práce vytvoří možnosti pro váš rozvoj, abyste se vzdělávali, abyste prosperovali, abyste ovládali myšlenky a hmotu.
Pracuji, tedy jsem
A je to … základní přehled už máte, takže jenom takové malinké resumé. Práce nám dává všechny výše uvedené hodnoty a požitky. Když jsou tyto věci dobře nastavené, práce nás blaží, činí nás šťastnými a rozvíjí nás. Když ne, chřadneme. Vnímáme motivační prvky, satisfaktory i dissatisfaktory, které nás buď uspokojují, anebo štvou. Mnoho lidí dává přednost lepším pracovním podmínkám a vztahům na pracovišti před většími penězi. Jiní preferují možnosti vzdělávání, cestování, perspektivní kariéry, vzdálenost z místa bydliště aj. (ono slavné werichovské „raději méně za to, co raději“).
K práci máme prostě vnější i vnitřní motivaci. Chceme, anebo potřebujeme prachy, a chceme žít mezi lidmi, mít kamarády, cítit se důležitě, měnit sociální prostředí a skupinu, ovládat stroje, nástroje a budovat si vzorce chování. Všechno je správně.
Řekli jsme si … práce je důležitá. Velmi důležitá. Chraňme si práci. V práci jsme totiž rozvíjejícími se užitečnými lidmi s postavením, kteří jsou naplnění, emancipovaní a v pevně utvořených vztazích organizovaně vyděláváme na své živobytí. Bez práce se rozvrátí náš hodnotový systém. Bez práce budeme poloviční. Za léta mé praxe jsem měl možnost mluvit s mnoha seniory, kteří si těšili do penze … a když v ní byli, tak si stýskali po zaměstnání. Nepřišli o peníze. Přišli o ty následné benefity. Bylo jim smutno za kolegy, po legraci v práci, po naplnění i po užitečnosti. Protože „muset do práce“ je status. Hrdost.
No znáte lepší program pro budoucnost, než je práce? Já ne. Věřme, že jí bude vždycky dost. Ztráta práce je statisticky druhý nejhorší stres, dokonce před rozvodem. Tak si držme palce.
Přeji vám všem mnoho pracovních úspěchů a krásný den.
#poradimevrkizi #HRvkrizi #osobnirozvoj #zamestnani #prace #vyplata #spokojenost #naplneni #vztahy #stabilita
Fotka od S. Hermann & F. Richter z Pixabay