Když se ponoříme do hluboké minulosti starověkých říší, objevíme zajímavý fenomén. Staročínské „čchi,“ jako symbol zdraví, egyptské „anch,“ které v překladu znamená věčný život / nesmrtelnost a fénické odkazy k Afroditě – bohyni krásy a lásky – měly jedno společné. Všechny tyto symboly se nějakým způsobem vztahovaly k jednomu z nejstarších objevených materiálů lidské civilizace – mědi – latinsky Cuprum – chemická značka Cu.
Historie mědi sahá až 3 000 let před náš letopočet – den, kdy lidstvo tento blyštivý materiál objevilo a smíchalo ho s cínem, byl tak zásadním milníkem, že odstartoval celou civilizační éru – dobu bronzovou.
Od té doby je měď známá hlavně z jednoho důvodu, pro její dezinfekční vlastnost. Když totiž chřipkové viry, bakterie E. coli, stafylokoci, jako MRSA, nebo dokonce i současný zabiják – koronavirus, přistanou na běžných materiál kolem nás, mohou přežít až několik dní, než objeví svého nového hostitele. Povrch mědi všechny tyto cizopasné organismy zabije během několika minut.
Naši předci věděli...
„Některé viry jsou při kontaktu s mědí doslova roztrhány na kusy, přistanou na měděném povrchu a během chvilky jsou rozloženy,“
vysvětluje Bill Keevil, profesor environmentalismu a medicíny na University of Southampton.
Není proto s podivem, že například Indové používají měděné nádobí již po tisíciletí. Některé země dodnes využívají měděné trubky pro rozvod pitné vody. Měď je přírodní a pasivní antibakteriální materiál. Sám za sebe funguje jako sanitační prostředek, bez potřeby elektřiny nebo chemikálií.
V západní civilizaci je přitom měď známá hlavně jako ozdobný prvek, který byl využíván po staletí, nebo jako instalační materiál, který doprovázel průmyslovou revoluci. Konec 20. a začátek 21. století hojně využíval mědi pro elektroinstalace – pro její výbornou vodivost.
Moderní doba ale měď utlačuje na úkor nových materiálů – plastů, temperovaného skla, hliníku a nerezové oceli. Které najdeme všude od architektury, až po domácí elektroniku. Dříve klasické mosazné povrchy klik a zábradlí byly nahrazeny stylově modernějšími (a levnějšími) materiály.
Nejen profesor Keevil ale věří, že je čas, abychom přinesli měď zpátky do veřejných prostor a hlavně nemocnic. Ve světle nevyhnutelné budoucnosti plné globálních virových a bakteriálních hrozeb bychom měli vrátit měď do zdravotnictví, hromadných dopravních prostředků nebo i vlastních domovů.
A ačkoli na zamezení pandemie COVID-19 je již pozdě, bylo by bláhové věřit tomu, že budoucnost nepřinese další obdobnou bezpečnostní hrozbu.
V čem spočívá kouzlo mědi?
Mohli jsme to tušit – někteří dokonce tušili.
V roce 1983 sepsala výzkumnice Phyllis J. Kuhn jeden z prvních kritických článků, který se věnoval mědi mizející z nemocnic. Během tréninkového hygienického výzkumu z Hamot Medical Center v Pittsburgu provedli studenti stěry různých povrchů v nemocnicích včetně záchodových mís a klik dveří.
Výsledky testu byly překvapivé. Zatímco povrch toalety, který se pravidelně dezinfikoval, byl mikrobů relativně prost, některé jiné veřejné povrchy byly vyloženě „špinavé“ a plné nebezpečných bakterií.
„Paradoxem je, že lesklé a blyštivé povrchy nerezové oceli působí uklidňujícím dojmem čistoty, zatímco mosazné nádobí, zábradlí nebo kliky působí zašle a nečistě. Jenže – mosaz, která je klasicky slitinou mědi z 67 % a zinku z 33 %, zabíjí všechny druhy bakterií, na druhé straně nerezová ocel složená z 88 % ze železa a z 12 % z chromu nemá téměř žádný sanitační efekt,“ vysvětluje Kuhn
Závěr její práce byl celkem přímočarý:
„Pokud vaše nemocnice prochází renovací, zvažte zachování starých mosazných prvků nebo jejich obnovu.“
Citace dále pokračuje: „Pokud už máte pochromované nebo nerezové zařízení a povrchy, dbejte na jejich pravidelnou dezinfekci, obzvláště v kritických částech nemocnice.“
O dekády později a s přiznanou podporou z Copper Development Associtation (obchodní organizace pro měděný průmysl), Keevil vyzdvihl nadčasovost práce Kuhnové. Při laboratorním výzkumu s některými z nejstrašlivějších patogenů světa demonstroval, že měď nejenže efektivně zabíjí bakterie, ale i viry. (V jednom z výzkumů v roce 2015 dokonce využil k experimentálnímu příkladu předchůdce dnešního koronaviru – konoravirus 229E).
Keevil ve svém výzkumu ponoří plát mědi do alkoholu pro sterilizaci, následně jej ponoří do acetonu aby ho zbavil mastnoty, potom jej kontaminoval patogenem – který byl v momentě mrtvý. Jak potvrdily jednak stěry pro následný rozbor tak i náhled pod mikroskopem.
Efekt mědi na patologické organizmy vypadá na první pohled až magicky, v dnešní době jsme ale již schopni tento fenomén vědecky vysvětlit. Jakmile se totiž vir nebo bakterie dotkne povrchu mědi, je okamžitě obalen měděnými ionty. Tyto ionty následně penetrují buněčný povrch bakterií nebo viru jako střely z pistole. Měď patogeny nezabíjí, ona je doslova zlikviduje až na úroveň nukleových kyselin nebo buněčného jádra.
„Viry nemají šanci se dále reprodukovat nebo vyvíjet, protože veškerý genom je okamžitě rozložen,“ vysvětluje Keevil: „To je jednou z velkých výhod mědi. Jinými slovy, měď nelze nadužívat jako například antibiotika, je prostě přírodním sterilním prostředím.“
Funkční nejen hypoteticky
Měď byla testována i v reálných podmínkách – mimo laboratoře, aby se prokázalo, zda zůstane její efektivita zachována ve zmiňovaných nemocničních podmínkách – na klikách dveří, ale i postelích, opěradlech křesel nebo infuzních stojanech.
V roce 2015 byl proveden výzkum ve třech nemocnicích a bylo zjištěno, že instalace mědi do veřejných prostor snížila výskyt infekce o 58 %. Podobná studie byla provedena v roce 2016 v prostředí pediatrické jednotky intenzivní péče, která vykázala podobně šokující výsledky.
Jenže co náklady? Měď je v porovnání s plastem nebo hliníkem poměrně drahá, někdy vyjde i dráž než ocel. S ohledem na celkově náklady zdravotnictví na infekce způsobené nemocničním prostředím, které globálně sahají k 45 miliardám dolarům – ročně, nehledě na to, že ročně zabijí až 90 000 lidí. Příplatek za měděný „luxus“ je poměrně zanedbatelný.
Keevil, jehož výzkumy již nejsou podporované fondy z měděného průmyslu dodnes tvrdí, že odpovědnost padá na architekty, kteří by měli v některých případech upřednostnit bezpečnost před designem.
Měď byla prvním (a zatím jediným) antibakteriálním materiálem uznaným Agenturou pro ochranu životního prostředí (EPA.) Některé společnosti se snažily propagovat hliník s tvrzením, že má podobné vlastnosti, ale selhaly a nakonec z nich EPA vysoudila pokutu.
Měděný průmysl mezitím v agentuře EPA registroval přes 400 slitin mědi. „Výzkumy prokázaly, že podobně sanitačně efektivní slitinou jako mosaz je třeba mědinikl, což je povzbudivá zpráva, protože mědinikl nemusí vypadat jako povrch starých trumpet, má naopak velice blízko například k nerezu,“ tvrdí lobbisté měděného byznysu.
Možná bychom se tedy nakonec mohli od východních kultur ještě učit, protože zatímco nás vědecký výzkum a průmyslový vývoj jde dopředu mílovými kroky, někdy zapomínáme na to, že tradiční materiály neměly jen designový efekt, ale i své praktické výhody.
#med #vyzkum #cuprum #bronz #mosaz #nerez #zdravotnictvi #medicina #sanitace #dezinfekce #koronavirus #COVID19 #pandemie #starovek #cina #veda #vedci
