Na úvod musím určitě napsat, a v průběhu příspěvku to ještě zdůrazním, že je úplně normální, když je člověk před televizní kamerou nervózní. Nikoho neodsuzuju, nikomu se nevysmívám a více než byste věřili s takovými lidmi dokonce soucítím. I můj první rozhovor, kdy jsem byl poprvé v netradiční roli zpovídaného, dopadl jako učebnicová katastrofa. Proto mám určité pochopení pro lidi, kteří pod vlivem trémy červeného světla na kameře namířené přímo proti nim znervózní.
Blížila se jedna sportovní událost, na kterou se všichni příznivci daného sportu maximálně těšili. Při té příležitosti mi do studia dorazil host, říkejme mu třeba pan Kamil (snad jste si nemysleli, že odhalím jeho totožnost...).
Před samotným natáčením procházíme s každými hosty takovou rutinou, dáme si sklenici vody, absolvujeme "velice příjemné" pudrování, aby se nám na kameře neleskla opocená čela (později zjistíte, že ani to nakonec moc nepomohlo) a nenuceně si povídáme.
"Jasně, těším se fakt moc," odpovídal Kamil na otázku, zda bude nadcházející sportovní událost sledovat. A těšil se i na rozhovor. Na rozdíl od velkých sportovních ikon, pro něž je mediální prostor přirozeným, Kamil působil velice zvídavě, sympaticky a komunikativně. Neustále se vyptával, kdy náš rozhovor poběží, jak se má posadit na gauč, aby na kameře vypadal dobře, jestli není náhodou nevhodně oblečen, a tak.
Náš rozhovor měl trvat zhruba patnáct minut, pro moderátora nic složitého. I přesto podotýkám, že to bylo v samých začátcích mojí kariéry, a když se podívám zpětně, byla to vlastně taková první ostrá zkouška, první nepříjemná situace. Obsahově jsem byl však připraven. O akci jsem věděl všechno podstatné a scházel mi jen názor experta - Kamila.
Jenže...
Zaply se kamery. A Kamil zmlkl. Viditelně znervózněl, pudr na jeho čele byl ten tam a směrem po spánku mu stékal vodopád potu.
"Jo, jo..." odpověděl na mou první otázku rozklepaným hlasem.
Dobře, říkám si v duchu, a pokládám druhou otázkou. "Přesně tak, asi jo," zněla jeho druhá odpověď. Okej... V tu chvíli moderátorovi vrtá hlavou jediná věc. Mám připravené tři hlavní okruhy, v každém je prostor pro zhruba šest otázek. Suma sumárum, při takto výřečných odpovědích vyčerpám veškerý svůj arzenál zhruba za tři a půl minuty.
V rychlosti jsem tedy přehodil výhybku. Začal jsem vyprávět příběh. Příběh o oné sportovní události, na který se celá veřejnost okolo tohoto sportu nesmírně těší, příběh o hlavním aktérovi, jeho trnité cestě na vrchol a možných výsledcích té celé show. Občas jsem dal Kamilovi prostor, aby se vyjádřil. Zpočátku pouze přitakával, po pár minutách už mi sám začal skákat do řeči a chtěl se zapojit. Super, zvítězil jsem. Rozmluvil jsem němého. Nakonec z toho vznikl celkem příjemný rozhovor, o kterém až doposud divák nepoznal, jak byl zpočátku problematický.
Největší šok jsem ale zažil v momentě, kdy jsme vypnuli kamery. Kamil si zhluboka oddychl, evidentně se mu ulevilo, utřel si opocené čelo do promočené košile a prohlásil: "To je stejně šílený, co?"
"A co," ptám se.
"No o tomhle sportu... by se dalo mluvit hodiny!"
...
Když se na tenhle komický moment dívám zpětně, byla to první nepříjemnost, kterou jsem před kamerou musel řešit. Teď, po letech zkušeností a desítkách takových dalších nepříjemností před kamerou i na pódiu dodám i poučení a moudro na závěr.
Vždycky je na moderátorovi, aby navodil příjemnou atmosféru. Já sám vím, jak zatočit s trémou. Pomáhám s trémou svým klientům, nemám ale pochopitelně čas učit to každého svého hosta před rozhovorem. Proto není žádoucí nervózního člověka zbytečně dusit, když je po pár větách jasné, že je takový člověk prostě zaseknutý.
V takových momentech se ostatně ukazují i schopnosti moderátora zachránit situaci. Můj moderátorský kolega, skvělý kamarád a svým způsobem i jeden ze vzorů Tomáš Vzorek s oblibou říká, že moderátor má takzvané šuplíky, do kterých může v takových situacích sáhnout a vytáhnout z nich informace, které zapadají do kontextu a dokážou vyplnit tiché místo. V době zmíněného rozhovoru s panem Kamilem byl můj šuplík ještě poloprázdný, i když jsem si s tou situací nakonec dokázal poradit. S každým dalším stresovým momentem přicházejí další zkušenosti. A šuplík se plní...
Správný moderátor dokáže rozmluvit i němého. Při moderování společenských a zábavných akcí si rád zvu na pódium například organizátory, hlavní architekty dané akce, kteří nejlépe mohou poskytnout pohled ze zákulisí příprav celé show. Tito lidé mi ale často říkají, že se stydí a "hlavně ať se jich na nic moc neptám". Dodám jim sebevědomí, vždy je v rozhovoru vedu a stejně je nakonec dokážu rozmluvit tak, že mi berou mikrofon z ruky a z pódia se jim vůbec nechce.
V dnešním světě, kterému vládnou služby, je obtížné rozlišit "kvalitní vídeňský řízek" od "smažené ponožky v trojobalu". Kolik je děvčat s označením Miss "something" contestant na Instagramu? Každý s permanentkou do fitka se označuje jako "IFBB" a každý, kdo umí držet mikrofon správnou stranou k ústům, se hned pasuje na moderátora. Existuje mnoho kategorií, podle kterých může pořadatel akce či recruiter mediálního domu poznat kvalitního moderátora. Tohle je jedna z nich. Příště rozeberu některou další.
#osobnirozvoj #stres #trema #moderovani #komunikace #rozhovor #vedeni #pribeh