Ústřední postavou bude Mário Petreje, slovenský podnikatel, který pořádal velice kontroverzní výstavy Voayer. Kdo by nevěděl, o co přesně šlo, tak stručný popis bude asi vše vypovídající. Výstava nahých mužů i žen. Na některé bylo možné i sahat. Tolik ke krátkému popisu celého podnikatelského záměru tohoto odvážného a sebevědomého Slováka.
Začínal jako vystudovaný zahradník, ale své uplatnění hledal v jiných oborech. Pracoval v médiích, kde měl na starost obchod a marketing. To byla relativně zábavná a kreativní činnost, u které by mnoho lidí zůstalo, ale Mário se stále hledal a ani s tímto místem nebyl spokojen. Opustil ho a hledal dál.
Později začal pracovat jako realitní makléř. Pokud hádáte, že ani u této profese dlouho nevydržel, máte pravdu. On sám se k období, kdy pracoval jako makléř, vyjádřil tak, že šlo o velice dobře ohodnocené období, ale nebyl to obor, kterým by se chtěl živit, a proto hledal dál.
V té době už měl v hlavě myšlenku na výstavu nahých těl a přemýšlel, jak ji realizovat. Z dřívější doby, kdy pracoval v médiích, si uchoval nějaké kontakty, a tak se nyní obrátil na svou bývalou známou. Ta shodou okolností působila jako šéfredaktorka v bulvárním deníku. Položil jí otázku, co by pro ně bylo na tolik zajímavé, aby o tom napsali zadarmo. Odpověď si můžeme jen domýšlet, možná smích, možná ticho, ale on sám pokračoval v rozvíjení svého nápadu a navázal slovy: „Co takhle výstava nahých žen?“
Domluva se podařila a Mário se pustil do hledání vhodných prostor a zařizování dalších potřebných věcí. Následně spustil předprodej. Výstava se vydařila. Dokonce by se dalo říci, že se setkala s obrovským úspěchem a lidé si ji oblíbili. Mário ochutnal úspěch a chtěl pokračovat, chtěl, aby byla výstava pořádána pravidelně.
Dva měsíce po první výstavě přišla druhá, prakticky stejná. A výsledek? Propadák. Přišlo málo lidí a s nimi dluhy. Proč druhá výstava neměla takový úspěch jako první? Těžko říci, možná už byla uspokojena prvotní zvědavost lidí, možná okruh zájemců nebyl tak široký, jak si původně Petreje myslel. V každém případě výsledek byl zadlužený Mário, který měl deprese a spal ve své kanceláři. Jeho postoj vyjadřovala jedna věta:
„Měl jsem dvě možnosti, buď to zvládnu, nebo se zabiju. A zabít se můžete vždycky.”
Všechno, nebo nic
I přes to všechno se rozhodl uspořádat v Praze další výstavu. K penězům nikdy prý neměl žádný vztah a právě díky tomu se z předchozího neúspěchu dokázal oklepat. Dluhy ale ještě v tu dobu splaceny nebyly. Bez investorů dokázal svépomocí výstavu zrealizovat. Výstava proběhla v Tančícím domě a trvala dohromady 18 hodin. Zaznamenala obrovský úspěch. Petreje měl na účtu přes milion korun. Jednorázové akce v Praze ještě několikrát zopakoval a vždy s úspěchem.
Tento příběh by zde mohl skončit s poučením, že vydělat se dá opravdu na všem. Byl by to asi i hezký konec, ovšem protože nežijeme v pohádce, ale v realitě, seznámíme se i s nepříznivým pokračováním těchto kontroverzních výstav.
Petreje vydal knihu, ve které popisoval své úspěchy i neúspěchy. S tím se ale nespokojil. Už od úplně první výstavy totiž údajně mířil ke stálé expozici. K tomu, aby výstavy nebyly jednorázové, ale trvalé. Vzhledem k tomu, že Tančící dům spravuje stejný majitel jako Dům módy a v Tančícím domě si Mário udělal dobré jméno, nebyl problém domluvit nové prostory, kde by bylo možné provozovat galerii celoročně.
Jenže tady se krutě přepočítal. Už po třech měsících musel galerii zavřít a dluhů má nejspíše více než kdy dříve. K vypovězení nájemní smlouvy došlo kvůli neplnění dohodnutých závazků. Podle osoby z Petrejova okolí podnikatel už předem věděl, že na dlouhodobý provoz nebude mít dostatek financí, ale přesto trval na tom, že galerii otevře. Zřejmě doufal, že bude úspěch sklízet i v dlouhodobém horizontu, což se ale nestalo.
Petreje věří, že se opět postaví na vlastní nohy a dluhy splatí. Přesnou částku neprozradil, ale podle všeho půjde o statisíce, možná i více než milion korun.
Neúprosné počty
Pronájem prostor údajně stál asi 300 tisíc měsíčně. Otevřeno mělo být 6 dní v týdnu. To vychází zhruba na 25 dnů za měsíc, tedy nájemné 12 000 Kč za den. Modelům a modelkám měl platit 3000 Kč za den a za den se jich mělo představit 7. To je dalších 21 000 Kč za den. Celkem jsme tedy na nákladech 33 000 Kč denně. Tolik by minimálně musel vydělat, aby pokryl základní základy. Vstupné činilo 550 korun. Jen na pokrytí nákladů by tedy denně muselo přijít 60 lidí.
Šedesát zvědavců by se za den asi našlo, ale co další den a den po něm a ten následující? Na jednu z jednodenních výstav přišlo asi 1000 lidí, neboť šlo o mimořádnou akci. Čekal Petreje, že bude zájem pořád tak velký? Nejspíše ano, jinak by se to takové akce nepustil.
Petreje se podle svých slov „nehodlá zbavovat své odpovědnosti“ a vše chce napravit. Lze i v tomto neúspěchu najít nějaké poučení? Mně osobně napadá - mít zajištěné příjmy z více zdrojů nezávislých na sobě. Anebo dvakrát měřit a až pak řezat, protože se nemohu ubránit dojmu, že si to před otevřením „celoroční“ galerie Petreje pořádně nespočítal.
Možná byl zaslepen úspěchem z předchozích úspěšných pražských výstav, těžko říci. Třeba vydá další knihu, kde nám to všechno popíše a díky prodejům z té knihy se dostane z dluhů, to by byl správný americký happy end.
V každém případě mohl uplatnit známé pořekadlo, že v nejlepším se má přestat. Mělo by se ale toto rčení uplatňovat i v byznysu?
