Zázrační forexoví roboti, které si pronajmete a oni vám vydělávají neuvěřitelné zhodnocení. Ve skutečnosti podvod založený na kombinaci sto let starého triku, který získal jméno Ponziho schéma, s principem tzv. pyramidové hry. Nebo úžasná nabídka na vstup do revolučního projektu, který řeší recyklaci odpadu – za pár stovek investice v eurech získáte super zhodnocení 14 %! Přesně takhle lákal důvěřivce podvodný projekt jménem Recyclix. A obdobných projektů je v běhu stále dost. Jen se jim dnes už neříká „letadlo“, ale HYIP.
Stručný úvod do světa finančních letadel
Písnička je to stále stejná. A spousta lidí na ni stále znovu a znovu slyší. Svět chce být klamán a lidská chamtivost zaslepuje zdravý rozum. Důkazem toho je úspěch dalších a dalších podvodných investičních schémat založených na „starém dobrém“ objevu Charlese Ponziho – podnikání bez skutečného byznysu, kde zisky generuje jen příliv dalších „investorů“, zlákaných vidinou neskutečných výnosů. Problém je, že přesouváním peněz od nových vkladatelů ke starým se žádné nové peníze nevytvoří – a celé finanční perpetuum mobile se musí nutně časem zhroutit. A pak to dost bolí.
Nejde o investici do fungujícího podnikání, které nese zisky
Podvodů založených na bázi tzv. Ponziho schématu či pyramidové hry už svět zažil nepočítaně – i v malém, českém rybníčku jich už byla celá řada. Vzhledem k evidentní nepoučitelnosti mnoha potenciálních „investorů“, z nichž mnozí poté, co ztratili dost peněz v jednom takovém podvodu, bezhlavě vrážejí své peníze do dalších a dalších podobných projektů, s vidinou, že tohle je už konečně ta opravdová zlatá žíla, je zjevné, že malá obecná přednáška o podstatě těchto podvodů není nikdy na škodu. Byť jde o opakování informací, jež už zazněly mnohokrát.
Recept pana Ponziho
Základem všeho je tzv. Ponziho schéma. Tedy investiční model, kde jsou nároky stávajících investorů uspokojovány z přílivu investic od nově nalákaných důvěřivců. Investor investuje peníze zlákán slibem skvělého a „zaručeného“ zhodnocení. Problém je, že tyto peníze nejsou nijak reálně zhodnocovány. Nejde o investici do fungujícího podnikání, které nese zisky, z nichž by pak mohla být podílníkům vyplácena nějaká poměrná část formou dividendy. Ani tvůrci schématu nepřišli na žádnou geniální investiční strategii, jež by jim umožňovala zázračně zhodnocovat peníze investorů. Ony „výnosy“ jsou ve skutečnosti vypláceny z vkladů těch, kdo do systému vstupují později. A jejich výnosy zase z peněz těch, kteří je vložili až po nich…
Aby to nebylo tak průhledné, je vše zabaleno buď do příběhu o výhodných investicích na finančních trzích, nebo třeba nějakého super výnosného a převratného podnikání, které má přinášet ono slibované obří zhodnocení investorských vkladů. Při podrobnějším zkoumání má sice tenhle podnikatelský příběh minimálně pár logických děr – ale kdo by se zabýval nějakým výraznějším zkoumáním.
Vše tak „funguje“ jen do doby, dokud se daří přivádět do projektu nové a nové investory – a tím tak obnovovat tok peněz, které je možné přerozdělit těm, kdo už ve schématu zapojeni jsou. Problém je, že množství lidí, kteří musí přibýt, aby bylo možné těm nad nimi vyplatit slibované peníze, roste s každým patrem této struktury exponenciálně. Za nějaký čas tak začnou „docházet lidi“ a celý „stroj na peníze“ se začne zadrhávat. Finanční perpetuum mobile zkrátka ještě nikdo nevymyslel, přerozdělováním peněz v rámci Ponziho schématu od nových vkladatelů k těm stávajícím žádné nové peníze nevzniknou.
Vše „funguje“ jen do doby, dokud se daří přivádět do projektu nové investory
Výplaty slibovaného zhodnocení se opožďují, případně najednou organizátor celého podvodu mění podmínky (a odvolává se na různé „objektivní“ příčiny), nebo se výnosy virtuálně připisují, ale najednou je nejde vybrat (i pro tuto situaci mají organizátoři obvykle připravena různá rádoby důvěryhodná zdůvodnění). Investoři jsou stále neklidnější, nicméně většina z nich se zdráhá si připustit, že naletěli. Navíc do toho už většinou nainvestovali tolik peněz (a často do toho zatáhli i dost lidí ze svého okolí, kteří v tom také mají hodně peněz), že raději do posledního dechu brání celé podvodné schéma těmi nejabsurdnějšími argumenty a na diskusních fórech všechny pochybovače zahrnují urážkami.
Nakonec se celý systém zhroutí, organizátor shrábne, co zbylo (a obvykle je to pořád hodně peněz, navíc mezi tím další velkou část investorských vkladů „prožil“) a zmizí a investorům zůstanou oči pro pláč, pošramocené vztahy s nejbližším okolím (pokud se nechali zblbnout natolik, že do celého podvodu zatáhli i příbuzné a kamarády), případně dluhy (pokud si na tu výhodnou investici půjčili).
Přes sto let starý trik
Jak už bylo řečeno, celý model „zhodnocování peněz“ v Ponziho schématu, pro který se v anglicky mluvících zemích ujalo lapidární rčení „rob Peter to pay Paul“ (tedy „okradni Petra, abys zaplatil Pavlovi“), je obvykle zabalen do nějaké pohádky o výnosné investiční příležitosti, která má slibované zázračné výnosy generovat. U Charlese Ponziho, podle nějž tento typ podvodů dostal své jméno, to byl nápad, jak vydělat na spekulacích s mezinárodními poštovními odpovědními kupony.
Čistě teoreticky to i fungovat mohlo. Mezinárodní odpovědní poštovní kupony byly v té době – po první světové válce – běžným nástrojem, pokud jste psali někomu v zahraničí a chtěli jste, aby vám odpověděl, poslali jste mu i tento kupon, který on proměnil na poště za známky potřebné k zaslání dopisu do vaší země. S tím, jak po válce různě devalvovaly měny, ale zákony o mezinárodním poštovním styku to nebraly na zřetel, se teoreticky daly tyto IRC kupóny využít jako nástroj spekulace.
Ponzi chtěl původně rozjet zcela legální podnikání. Ale nevycházely mu propočty
Stačilo najít zemi, kde se prodávaly výrazně levněji, než v USA, nakoupit jich dostatečné množství, dovézt je do USA, vyměnit je na poště za známky o podstatně vyšší hodnotě, než byla jejich pořizovací cena v zemi nákupu a pak známky prodat a tak realizovat zisk. Takhle to aspoň původně do té doby nepříliš úspěšný podvodníček Charles Ponzi zamýšlel. A pokud by u toho zůstal, bylo by z toho zcela legální, byť nejspíš neúspěšné podnikání.
Ve chvíli, kdy chtěl svůj nápad převést do praxe, ale zjistil, že to, co na papíře vypadá tak hezky (jednoduchá rovnice „hodnota známek za IRC v USA“ mínus „nákupní cena IRC v zemi X“ rovná se zisk) v praxi nefunguje – původní rovnice totiž ignoruje řadu dalších podstatných proměnných.
Třeba to, že v zemi X (což měla být u Ponziho jeho domovská Itálie) je třeba, aby kupóny někdo nakoupil. Síť agentů skupujících kupóny nebude makat zadarmo. Pokud se má zaplatit a něco zbýt i pro Ponziho, musí to běžet ve velkém. Na začátku je tak navíc nutné mít i docela dost peněz na realizaci samotného nákupu. A cesta obřího balíku IRC kupónů přes oceán také není úplně levná záležitost (nehledě na riziko, že se třeba loď potopí a celý byznys je rázem v háji). Když se to takhle celé sečetlo, výsledek rovnice byl spíše mínusový. Poslední slabou stránkou celého tohohle „úžasného“ byznys plánu pak byl moment realizace zisku – tedy jak „vagón“ poštovních kuponů přeměnit na známky a jak tohle obří množství známek zase proměnit v peníze (to by zase znamenalo další velké náklady na budování prodejní sítě v USA).
Pokud by náklady na realizaci „geniálního“ plánu neměly požrat veškeré zisky, muselo by dojít k nákupu skutečně obřího množství kupónů – množství, které přesahovalo o celý jeden řád celosvětový počet reálně vydaných IRC kuponů.
Když si Ponzi spočítal, že reálně to nepůjde, myšlenku nezahodil. Když byla na začátku tak lákavá pro něj, proč by nebyla i pro někoho dalšího? A tak rozpracoval svou pohádku o výnosných spekulacích s obchodními kupony a začal lákat investory, kteří by mu chtěli pomoct s její realizací – a nechutně na ní vydělat.
Ponzimu se podařilo obalamutit na 40 000 lidí
Ze začátku sice lidé tomu příběhu zase tak moc nevěřili, stačilo ale získat pár prvních kavek a několika z nich vyplatit slibovaný obnos – celý vklad plus 50 procent navrch za 90 dní… a i mnohé skeptiky opouštěl zdravý rozum. Investoři začali přibývat raketovým tempem a s nimi i peníze. Jediná potíž byla, že ty nesloužily k deklarovanému byznysu, ale k tomu, aby si za ně Ponzi užíval luxusního životního stylu. Část z nich pak sloužila na občasné výplaty klientům, aby jeho systém udržoval zdání dobrého fungování.
Nakonec se stalo to, co se nutně muselo stát – celá Potěmkinovská vesnice rádoby obchodování s IRC kupony se zřítila a většině investorů zbyly jen oči pro pláč. Ukázalo se, že Ponzimu se podařilo obalamutit na 40 000 lidí, kteří mu svěřili ke „zhodnocení“ celkem více než 15 milionů dolarů. Většinu z těchto peněz už nikdo nikdy neviděl.
