Zatímco v 80. a 90. letech minulého století pocházelo kolem 60 % všech účinných složek z Evropy, po roce 2010 se situace zcela obrátila ve prospěch Číny a Indie, které jsou teď společně odpovědné až za 60 % celkové produkce.
Krize se stala pro evropské vlády budíčkem, který dal zdejší společnosti jasně najevo naléhavou potřebu omezit závislost ekonomiky a zdravotnictví na zbytku světa. Emmanuel Macron volá po evropské a národní suverenitě a úplné nezávislosti určitých segmentů trhu se zdravotnickým vybavením. Další politici, nepochybně inspirovaní japonskými finančními pobídkami, které mají pomoci tamním firmám přesunout výrobu z Číny zpět do Japonska, zašli v této oblasti ještě dál. Jejich cílem prosazování evropské průmyslové politiky, která by směřovala k přesídlení maximálního možného objemu ekonomických aktivit zpět do Evropy.
Reshoring hodnototvorných řetězců, tedy jejich návrat na domácí půdu, není nijak převratná myšlenka. Naopak, je stará jako globalizace sama. V posledních letech se však znovu dostává do módy kvůli sílícímu protekcionismu – a v posledních měsících získává kvůli pandemii nové příznivce. Ať už jde o Trumpovu kampaň z roku 2016, nebo kampaň britských výrobců za agresivní reshoring dodavatelských řetězců zpět do Británie, základní myšlenkou je, že pokud se bude více produktů a zboží vyrábět na domácí půdě, bude to mít pozitivní dopady na ekonomiku.
Teoreticky je takové stěhování velice atraktivní. Mělo by přinést spoustu výhod: opětovnou industrializaci, nová pracovní místa, omezení problémů v dodavatelských řetězcích v případě nového externího šoku podobného současnému viru a zejména environmentální udržitelnost. Otázkou ovšem je, zda má Evropa dostatek prostředků, aby své ambice realizovala a stala se soběstačnější.
Podívejme se na obchodní bilanci eurozóny. Ta ukazuje rozdíl mezi zahraničními nákupy a prodeji a používá se k hodnocení relativní závislosti na zbytku světa, pokud jde o import a export.
Pro eurozónu jsou typické masivní přebytky. Zejména kvůli Německu, které mělo za 12 měsíců končících březnem 2020 přebytek 338 miliard euro, tedy zhruba 2,8 % HDP celé eurozóny. Jedná se o druhý největší obchodní přebytek na světě a výš už je na žebříčku pouze Čína. Evropané tedy v zahraničí (mimo EU) víc prodávají, než nakupují. Režim volného obchodu EU se tak vyznačuje velkou závislostí na exportu a menší závislostí na importu – což znamená, že je Evropská unie celkem vzato soběstačná, zejména pokud jde o většinu hlavních zemědělských komodit.
Navzdory tomu je třeba se ptát: Může znovu získat autonomii tam, kde zatím soběstačná není, ať už jde o zdravotnické vybavení, nebo o plošné spoje, bez nichž se chytré telefony a počítače neobejdou? To je poměrně nejisté.
I kdyby Evropa dokázala znovu získat autonomii, není stěhování výroby na domácí půdu zdaleka tím nejjednodušším řešením, za něž ho mnozí prohlašují. Vyžaduje kromě jiného prostředky, dovednosti, vůdčí schopnosti a toleranci vyšších nákladů. Navíc by se zřejmě neobešlo bez čínských odvetných opatření. Návrat výroby domů navíc vyžaduje kvalifikované pracovní síly a know-how pro výrobu mnoha produktů a zboží, což mnohé země nemají.
Vybudování plně životaschopné průmyslové základny vyžaduje dlouhodobou vizi, politické vedení a schopnost úzce spolupracovat se soukromým sektorem. Stěhování výroby nelze nařídit ze dne na den, na to je potřeba čas. Zahrnuje dlouhé a riskantní procesy – včetně reorganizace hodnototvorných řetězců – a může trvat celé roky.
A jak všichni víme, v ekonomii prostě není nic zadarmo. Reshoring zpravidla vede ke zvýšení podnikových nákladů, které se téměř vždy přenáší na spotřebitele. Proto je nezbytné zaujmout koordinovaný celoevropský postoj k budování úspor z rozsahu a v maximální možné míře omezit inherentní náklady spojené s návratem průmyslu domů. A přiznejme si, že Evropa tímto směrem zatím rozhodně nemíří.
V kontextu projednávání sedmiletého MFF a instrumentu zvaného EU příští generace navrhla Evropská komise podpořit již existující program Horizon Europe zaměřený na posilování autonomie v oblasti strategických hodnototvorných řetězců.
Pokud to Evropská rada schválí, může celkový objem prostředků v období 2021-2027 dosáhnout 94,4 miliard euro, zatímco původně mělo jít o 80,9 miliardy. Balíček určený k omezení závislosti EU na obchodování s vnějším světem by tedy představoval přinejlepším 0,08 % HDP EU ročně. I po zohlednění dalších programů, například těch, které se zaměřují na boj s důsledky klimatických změn a rozvoj nových průmyslových klastrů, jde jen o pouhou kapku v moři. Ambice EU dosáhnout větší soběstačnosti tedy nejsou nic než prázdné sliby.
- Konec -
O autorovi:
Christopher Dembik je vedoucím oddělení makroekonomické strategie Saxo Bank v Paříži. Členem týmu Saxo Bank se stal v roce 2014 a vedoucím makroekonomické strategie je od roku 2016. Zaměřuje se na analýzu monetární politiky a globální makroekonomický vývoj ovlivněný fundamentálními ukazateli, náladou trhu a technickou analýzou.
V roce 2015 získal cenu Thomson Reuters StarMine pro nejlepší makroekonomické předpovědi ve Francii. Pro Saxo Bank tvoří Dembik měsíční Makroekonomické vyhlídky, které se zaměřují na monetární politiku, a pravidelně vydává své analýzy francouzské a polské ekonomiky. Často je citován v mezinárodních zpravodajských médiích, jako jsou např. Bloomberg, TF1 a Newsweek.
Dembik dříve pracoval jako analytik francouzského velvyslanectví v Tel Avivu a během studií na Ekonomickém ústavu Polské akademie věd napsal práci na téma budoucnosti eurozóny.
Christopher Dembik vystudoval fakultu mezinárodních studií na Sciences Po Paris. Jeho rodným jazykem je francouzština, ale mluví také dobře anglicky a španělsky a domluví se trochu hebrejsky.