Co člověka napadne, vysloví-li se názvy firem jako je Shell, ÖMV či Total? Jako první se v mysli pravděpodobně objeví obraz čerpacích stanic, u nichž většina čtenářů „krmí“ své miláčky na čtyřech popřípadě dvou kolech. Následně možná vyvstane scenérie sluncem vyprahlé či naopak zasněžené krajiny poseté těžebními zařízeními na ropu, v závěru snad naskočí i záběr na obří těžební plošinu, omývanou neklidnými vodami Mexického zálivu.
Přesně to jsou totiž klasické asociace spojené se jmény předních těžařských společností světa, jejichž jména se vryla do paměti i těm, kteří se investováním do strategických surovin nezabývají.
Co kdyby ovšem vše bylo brzy jinak? Mohl by se například Total stát synonymem pro solární parky? Popřípadě britsko-nizozemský Royal Dutch Shell pro biotechnologie? Zdá se to možná jako přílišná sci-fi, nicméně tento trend již započal. Pod tlakem environmentalistů, veřejných institucí, avšak především investorů jsou totiž tradiční těžební společnosti nuceny se měnit.
Za vším přitom nestojí pouze snaha chránit planetu a vypadat „hezky“, nicméně i starost o budoucí zisky. Tvrdý akcionářský byznys tedy možná učiní více než všechny politické deklarace. Jak vše probíhá a jak na tom případně vydělat, odpoví následující řádky.
Nesvatá aliance ekologů a investorů
Existují období, kdy se i zavedená a příjmově úspěšná společnost chtě nechtě musí začít měnit, aby vyhověla požadavkům doby. Zdá se, že přesně tento osud nyní potkal odvětví strategických energetických surovin. Ať už se jedná o těžbu ropy z mořského dna či zisk černého uhlí z hlubinných dolů, nutnost adaptovat se na nové podmínky je více než cítit ve vzduchu.
Nutno totiž říci, že sektor tradiční energetiky si v posledních letech prošel úpadkem, který s sebou nesl nejenom kritiku laické i odborné veřejnosti, ale nejednou i pokles zisků, finanční problémy a ustupující zájem investorů. Ten se projevil i v klesajících cenách akcií takto zaměřených společností i jejich snížené schopnosti obstarávat si pro svou činnost potřebný kapitál.
Bylo tedy jasné, že dosavadní byznys model se musí změnit. A pokud to nedošlo přímo vrcholnému managementu, o změnu se postarali aktivističtí investoři. Zní to možná překvapivě, ale právě oni spolu s velkými akcionáři stáli na počátku nastartování nového přístupu k těžebnímu procesu, který by ve výsledku měl být mnohem ekologičtější a daleko více environmentálně udržitelný.
Jak je to možné? Že by snad tvrdí byznysmeni ve škrobených kravatách přes noc zezelenali a proměnili se v aktivisty klanící se bohyni Gaie?
Za vším hledej byznys!
Kdepak! Něco takového zřejmě opravdu čekat nelze. Za celou proměnou totiž stojí vcelku jasná a racionální kalkulace! Investorům, kteří dávají všanc své peníze popřípadě úspory svých klientů, totiž mnohem dříve, než méně zainteresovaným manažerům, začala docházet nepříjemná realita. Svět se zkrátka mění a tématem dnešních dní je ekologie.
O zelených otázkách je možno si myslet cokoli, nicméně pravdou zůstává, že vládnoucí politická třída vůči nim začíná být velmi senzitivní. Nejeden vysoký politický představitel se tak nyní zasazuje za boj proti emisím CO2, ochranu atmosféry, popřípadě čistotu oceánů. Výsledkem je razantní a rychle postupující zpřísňování environmentálních norem na státní ale i mezinárodní úrovni. Pařížská smlouva o ochraně klimatu, k níž připojila svůj podpis většina vlád světa, je pouze nejnovějším a nejkřiklavějším příkladem výše zmíněného.
Člověk nemusí být génius, aby rozpoznal, že se zde vytváří prostředí, které klasickému byznys modelu těžařů příliš nepřeje. Co naplat, že některé požadavky environmentálně laděných skupin jsou spíše z říše snů a lidstvo se bez užití „špinavých“ neobnovitelných zdrojů energie ani v budoucích desetiletích neobejde(jejich spotřeba naopak každoročně roste).
Argumenty těžebních společností i konzervativněji laděných odborníků zkrátka nepadají na úrodnou půdu. Investory totiž takováto atmosféra děsí, přičemž nejde jenom o ztrátu dobré image, ale především ohrožení budoucích zisků.
Přidává se i církev svatá
Proč totiž investovat do společnosti, jejíž vnímání je čím dál více negativní, zájem ostatních investorů o ní slábne a především její byznys model zřejmě není dlouhodobě udržitelný? Jste-li krátkodobý spekulant, podobné úvahy vás nemusí trápit. Nicméně pokud investujete s opravdu dlouhodobým záměrem a toužíte například „žít“ z dividend, je tato otázka více než palčivá. Řada vlivných rentiérů se proto rozhodla využít síly svých akcionářských podílů a dotlačit vedení těžařských firem ke změně.
Pokud čtenáři při těchto slovech naběhne obraz zasedací místnosti plné nových Elonů Musků či Richardů Bransonů, je na omylu! Velmi překvapivě totiž v čele tohoto „hnutí“ stojí řada velmi konzervativních subjektů.
Příkladem za všechny může být Church of England, která vlastní nemalý podíl v britských gigantech Royal Dutch Shell a BP (British Petrol). Církevní hodnostáři/investoři jsou ostatně přímo předurčeni k tomu, aby o svých krocích uvažovali v dlouhodobém horizontu. Anglikánská církev totiž výnosy z vlastnických podílů financuje významnou část své činnosti a obavy o jejich budoucí stabilitu u ní nejsou malé. Právě ona tedy silně tlačí na změny, přičemž neváhá spolupracovat s dalšími podobně naladěnými subjekty a sdružovat se s nimi.
Ve výsledku tak jako houby po dešti vznikají sdružení environmentální udržitelnost prosazujících akcionářů, která nejednou spravují podíly v hodnotách několika miliard amerických dolarů.
Dumání nad rozpočty
A jak na tlak akcionářů reagují samy společnosti? Pomalu, přesto viditelně, chtělo by se říci. Většina z nich totiž jde cestou snadno a dobře prezentovatelných kroků, která mají nejenom uklidnit současné akcionáře, ale i nalákat nové investory.
Část peněz běžně určených pro R&D (tedy pro vývojová oddělení) je směřován do podpory, rozvoje a nákupu moderních „čistých“ technologií. Problém však dle kritiků spočívá v tom, že zjistit přesné částky a projekty, do kterých byly směřovány, je pro veřejnost i akcionáře poněkud obtížné. Manažeři jsou totiž při sdělování informací poněkud skoupí, jelikož se obávají hněvu méně progresivně laděných akcionářů. Povětšinou se tak snaží prezentovat pouze své úspěchy, což je nedostatečné. Obecně se tak odhaduje, že míra investic do čistých technologií u rozličných společností sahá zhruba od 1 % až k 10 % rozpočtu určeného na vývoj.
Cesta nejmenšího odporu přitom často vede k investicím do technologií, jež přímo souvisí s hlavní obchodní činností. To je i případ již mnohokrát zmíněného Shellu, jehož manažeři akcionářům přímo vzkázali, že se nehodlají pouštět do vývoje nových zázračných postupů a zařízení budoucnosti, ale chtějí raději jít cestou implementace již ověřených technologií do procesu běžné těžby neobnovitelných zdrojů. Tento přístup přitom sdílí nemalá část podniků, přičemž se zdá, že každý z nich se rozhodl tak trochu „specializovat“ na určitý druh investic.
Zatímco tedy Shell posílá své peníze do biotechnologií, francouzský Total se zabývá vesměs výrobou elektřiny ze solárních panelů a norský Equinor (bývalý Statoil) dává i díky geografické poloze svých těžebních stanic přednost využití větrné a hydroenergie.
Příležitostí jsou start-upy
Ne vždy přitom těžební giganti vyvíjejí nové produkty sami. Velmi oblíbenou metodou je proto investice do slibných technologických start-upů. Zde se přitom již otevírá prostor i pro drobné individuální investory, pro které právě vstup takto silného hráče do malé firmy může být motivací k vlastní investici (pokud tedy již start-up vstoupil na burzu).
Nedávno tak například svět oběhla zpráva o společném vstupu Chevronu a Occidental Petroleum do malé kanadské společnosti Carbon Engineering. Ta se těší podpoře i takových velikánů jako je Bill Gates z Microsoftu, přičemž její podnikatelský záměr je více než futuristický. Tamní inženýři totiž rozvíjí ideu „odsávání“ přebytečného oxidu uhličitého přímo z atmosféry, jeho skladování a následnou přeměnu na ekologičtější druh běžného paliva. To je přitom možné užívat v na kvalitu méně náročných provozech, jako jsou lodní či letecké motory.
Tato revoluční myšlenka sice není plně nová a originální, nicméně jejímu průmyslovému nasazení dosud bránily enormní výdaje celého procesu, který jej činily nerentabilním. To se nyní má změnit a Carbon Engineering tak těžařům slibuje významné snížení celkové uhlíkové stopy.
Podobně se rozhodli postupovat i těžaři uhlí a průmyslových kovů, kteří dosud za svými ropnými kolegy významně zaostávali. Právě na jejich hlavy se však v posledních letech kritika snesla více než těžce a tak i oni byli donuceni jednat. Většina z nich totiž byla díky významně klesajícím cenám energetických surovin na světových burzách nucena přistoupit ke koncentraci svých těžebních provozů, díky čemuž významně zvýšila produkované emise. Ostatně některé environmentální studie odhadují, že právě těžba surovin stojí až za polovinou lidské produkce CO2.
Výsledkem je tak například projekt veřejně obchodované kanadské firmy Barrick Gold (ABX) na modernizaci provozů v Chile. Její měděný důl Zaldívar se má stát prvním svého druhu v oblasti, jenž bude fungovat pouze na elektřinu z přilehlých obnovitelných zdrojů.
Motivační cestou bonusů
Zcela osobitou cestou se pak nedávno rozhodl vydat Shell. Ten ústy svého generálního ředitele Ben van Beurdena oznámil svůj záměr svázat odměny více než tisícovky vrcholných manažerů firmy s plněním několikaletých emisních plánů – tedy postupů, jak krok po kroku snižovat zatížení životního prostředí pocházejícího z hlavní těžební činnosti.
Hlavní důvod tohoto kroku přitom uvedl tlak ze strany akcionářů a obavu z možné laviny žalob na těžební společnosti ve stylu nedávné diesel gate či dřívějšího „útoku právníků“ na tabákové společnosti. Jak ovšem tato metoda bude fungovat v reálu a zdali se investoři dočkají i falšování statistik podobně jako v případě výkazů zisků, se teprve uvidí.
Jak mohou profitovat malí investoři?
Celý posun v rámci těžebního odvětví se nese ve znamení síly velkých peněz, přesto je zajímavý i pro drobné investory. Ti mohou těžit nejenom z možného vyhledávání potenciálně zajímavých technologických start-upů, jež se mohou stát cílem investic velkých těžařů, ale i ze stability, kterou mají tyto kroky přinést.
Pokud jsou totiž zelené investice opravdu cestou, jak zajistit přísun zisků z držení cenných papírů těžebních společností i v následujících dekádách, pak znamenají příležitost i pro kapitálově slabší hráče. Dividendový příjem totiž rozhodně nikdy neurazí!