Nicméně už když jsem podcasty před více než tři čtvrtě rokem objevila, viděla jsem v nich něco víc než jen nástroj ke vzdělávání. Viděla jsem v něm jeho potenciál pro prodej sebe a produktů, které nabízím a prodávám.
V hlavě se mi koulela myšlenka na můj vlastní podcast. Chtěla bych mít svůj vlastní podcast. Chtěla bych ho moc. Avšak jsem introvert a do ničeho se nevrhám po hlavě. Potřebuji většinou dostatečné množství času, abych se na vše připravila a rozhodla se, že tohle je má cesta.
Ani jsem netušila, jestli mám příjemný hlas a jestli by mě vůbec někdo poslouchal. Najala jsem si koučku na hlas, Marta Uhlířová jméno její. Beru hodiny s trenérkou hlasu. Každý týden mě hodinu „mučí“ v postojích, v posedu, v dechu a v mluvě. Je to hodně zajímavé rozhýbat bránici poprvé. Nicméně už po pár hodinách jsem viděla výsledek. Jsem si více jistá a dokážu se svým hlasem prodat telekomunikační řešení.
Nicméně po tom, co jsem absolvovala svou 15 min. prezentaci v mém podnikatelském klubu, na kterou jsem se připravovala „jenom“ 15 hodin jsem zjistila, že se dá všechno naučit. Když to člověk opravdu chce a něco tomu obětuje.
Tak jsem se svou lektorkou hlasu pustili do další spolupráce. Pozvali mě do podcastu jako hosta.
Nicméně, ráda bych se ještě vrátila k tomu, co takovému pozvání předcházelo. Před tím, než se pustím do svého vlastního podcastu. Dokonce mám již název. Avšak ten si nechám na později. Věřím, že o mém podcastu ještě uslyšíte.
Tedy, než se pustím do svého vlastního podcastu bylo by asi fajn si podcast vůbec vyzkoušet. Třeba to není moje cesta. Třeba mám tak pisklavý hlas, který by byl vhodný akorát tak pro rozhodčího na fotbalovém zápase horní polní.
No a kde tak najít někoho, kdo by si mě chtěl pozvat do podcastu. Podotýkám, že můj rozpočet na marketing je nula korun. Kdybych měla vyšší budget, podcast bych našla rychleji.
A tak si tak brouzdám po LinkedINu a chytám lelky. Náhle objevím něco, co mi rozsvítí den. Příspěvek Radima Paříka na mě zářil jako Kristus na věřící shůry. V příspěvku čtu: „Hledám inspirativní osobnosti do svého podcastu.“ Nic víc, nic míň. A tak jsem vzala rozum do hrsti a odvahu sebrala ze svého koberce a Radimovi odepsala: „Odvážnému štěstí přeje a drzému ještě víc. Nominuji sebe. Jestli chcete poznat, jak se holka jako já dostala k telekomunikacím, jsem tu pro vás.“
Když jsem zmáčkla ENTER zavřískla jsem, jako správná blondýna, a sama sobě zanadávala: „Cos to zase udělala? Kam se to zase hrabeš?“
Tak jsem na svůj hrdinský počin raději zapomněla. Avšak Radim Pařík si mého příspěvku všiml. Prý si ho hned všiml, jak jsem odpověděla a věděl hned, že mě chce pozvat. Má prý rád lidi, kteří nestojí v šedi průměrnosti, ale ty, kteří vystoupí z davu.
No, a tak mi za dvě hodiny poslal do mailu pozvánku a já věděla, že za dva týdny jdu. Měli jsme s Martou co dělat.
Vůbec mi nepomohla moje kamarádka Gabča, která říkala: „K Paříkovi? Ty? Ty jsi se zbláznila. Tam bych nešla ani já, a to jsem extrovert.“ Trochu jsem znejistěla. Přiznám se rovnou Radima a jeho aktivity jsem začala sledovat až když jsem dostala pozvánku. Vůbec jsem před tím netušila, kdo to je a co dělá. Promiňte, Radime. Avšak je to tak. Na popud Gabči jsem si raději dva, tři podcasty poslechla. Zjistila jsem, že moderátor není hloupý. Je dobře připravený a že pro mě bude rovnocenný partner. Nebála jsem se.
Dva týdny utekly jako voda a já do studia vyrazila. Druhá část Prahy. Část Prahy, kterou vůbec neznám. Beru klíčky od auta a jedu. Parkování bylo jen tak tak, ale bylo. Zazvoním ve studiu. Jde mi otevřít nějaký mladík. Onen mladík byl zvukař, to jsem poznala až později.
Čekám na Radima v zasedačce. Někdo bere za kliku. A já matně vzpomínám, že se podobá pánovi na LinkedINové fotografii. Je to Radim. „Dobrý den, Radime, já bych vás vůbec nepoznala, vypadáte jinak než na fotografii.“ Ten stejný kompliment čekal i mě. Radim je gentleman, prý vypadám ve skutečnosti lépe než na své profilovce na LinkedINu.
Jdeme do studia. Za pultem se zvukem sedí mladík, který mi otevíral dveře. Pozdravíme se. Prohodíme pár vět typu small talk. Když Radim vejde zpět do místnosti předávám mu tašku na víno s vincentkou. Napadlo mě mu něco malého, milého přinést. Je rád. Vincentku užívá. Trefila jsem se do vkusu, jupíí. S vínem by se mi to asi tak nepovedlo.
Usedám za mikrofon. Radim spouští ON AIR a my jedeme. Jedeme bez přípravy a naostro. Hustý. „Jsem u mikrofonu a skutečný člověk se mnou dělá rozhovor.“ Myslím si. Nesním. Mluvím.
Odpovídám na otázky týkající se mého oboru. Oboru, který miluji. A to telekomunikací. První otázka a hned tak zostra. „Radko, vy spíše vypadáte na to, že chodíte předvádět na módní přehlídky módu, jak jste štíhlá. A vy jste sem přišla s technologickou firmou zabývající se telekomunikacemi. Jak se tohle stalo?“
Odpovídám na plno otázek, které přichází. Není to snadné. Přesvědčit laika, o tom, že to, co děláme, děláme s láskou. A není to tak těžké. Když tomu může rozumět holka jako já, tak proč ne Radim? Radima beru jako zástupce posluchačů. Ani jeden z posluchačů o mém oboru neví nic. Mluvím. Mluvím pomalu. Skoro neslyšně. Po třiceti sedmi minutách rozhovor končí. „To už? To bylo nějaké krátké.“ Myslím si. Když se podívám na hodinky zjišťuji, že jsem ve studiu už skoro tři čtvrtě hodiny.
Šlo to prý dobře. Nebudou mě muset stříhat. Moc si to Radim prý se mnou užil. A o co víc, neusnul zvukař, onen chlapec otevírající dveře. Ten, když prý neusne, tak je to rozhovor dobrý. Chtěla bych poděkovat zvukaři, že neusnul. On předurčil, že podcast se mnou bude dobrý.
Poslechněte si, jak jsem to dala: https://podcasts.google.com/feed/aHR0cHM6Ly9hdWRpb2Jvb20uY29tL2NoYW5uZWxzLzUwMDk5OTAucnNz/episode/dGFnOmF1ZGlvYm9vbS5jb20sMjAyMC0wNi0wNDovcG9zdHMvNzU5OTAzMg?ved=2ahUKEwi54-r2kqfqAhUW-hoKHeOnDNAQkfYCegQIARAF
Za sebe mohu říct, že to byla skvělá zkušenost. Moc mě to s Radimem bavilo. Užila jsem si to. Je to gentleman. A ještě má pod čepicí.
Díky Radimovi a své účasti v jeho podcastu „Jsem PAŘÍK a RADIM“ vím, že i já JEDNOU budu mít svůj podcast.
