Abychom pochopili mechanismus vnitrofiremního boje o moc, stačí, když porozumíme následujícímu schématu, které vychází z geniálního článku prof. Henry Mintzberga (1985), který se na firmu dívá jako na politickou arénu, kde jednotlivci i oddělení prostřednictvím celé řady "politických her" neustále bojují o moc. Protože ten, kdo má reálnou moc, určuje, co je důležité, rozhoduje, přivlastní si klíčové zdroje a má největší šanci na interní postup.
Pojďme si koncept dynamické rovnováhy moci vysvětlit na příkladu oddělení Nákupu, které se snaží ve firmě zaujmout strategičtější roli na úkor Odborných útvarů. To ovšem znamená, že si Nákup musí přivlastnit kompetence, rozhodovací pravomoci a zdroje, kterými v současnosti disponuje například Design nebo Výroba. Těm se to samozřejmě nebude líbit a budou se naopak snažit zachovat status quo, případně nákup oslabit tím, že převezmou kontrolu nad jeho klíčovými procesy. A pořádný konflikt je na světě!
První dějství:
Pro jednoduchost předpokládejme, že Výchozí stav znamená, že všechna reálná moc je v rukou Odborného útvaru a Nákup má jen administrativní roli, případně je zodpovědný pouze za sourcing. (pozn. v našem diagramu se jedná o levý horní kvadrant zvaný Dominantní Interní Zákazník). A ani jedna strana nemá dostatek síly, aby současnou situaci zvrátila. Typicky nastávají dvě konfigurace:
(1)
Mezi Nákupem a Odborným útvarem probíhá nekonečná Zákopová válka, to znamená, že konflikt permanentně probublává pod povrchem, ale všichni se tváří, že žádný konflikt vlastně neexistuje. Setkáváme se s malými naschvály, falešnými úsměvy, žabomyšími válkami, snahou získat taktickou výhodu a trpělivým hledáním spojenců z řad vrcholného managementu a jiných útvarů.
Nákup je frustrován a čeká na příležitost urvat si větší vliv, zatímco odborný útvar doufá, že se mu podaří pro něj výhodný status quo udržet.
(2)
Druhou možností je Pravidelná konfrontace, tedy krátké a velmi intenzivní konflikty mezi Nákupem a Odborným útvarem. Dochází k nim stále ve stejné fázi nákupního procesu: Nákup si stěžuje, že není zapojen do řízení potřeby a vytváření specifikace, Odborný útvar se cítí obcházen během poptávkového řízení. Obě strany trvají na dodržení všech formálních náležitostí a jakékoli pochybení je záminkou pro eskalaci na vrcholný management. Oba útvary mají naprosto odlišný pohled na ideálního dodavatele a snaží se prosadit svého koně. Jako horký brambor si přehazují odpovědnost za problémy v průběhu plnění. Ani jedna strana není ochotna ustoupit. Současně obě strany vědí, že to nakonec skončí jako vždy patem. Ale alespoň se všichni vykřičí a je nějaké vzrušení.
Druhé dějství:
Dokud zůstává firemní kontext stabilní, ani Zákopová válka ani Pravidelná konfrontace Nákupu neumožňují vychýlit rovnováhu a získat vliv. Avšak stačí malá změna prostředí a věci se dají nezadržitelné do pohybu. Nákup zaútočí tam, kde to Odborný útvar bolí nejvíce, rovnováha se nekontrolovaně vychýlí a celá firma se promění v Politickou arénu, kde se zásadním způsobem přerozděluje moc.
Takovou záminkou pro vychýlení rovnováhy může být fakt, že (1) firma se stane součástí nadnárodního koncernu, který má centralizovaný nákup, (2) nebo nastoupí kvalitní vedoucí nákupu, který získá důvěru vrcholného vedení, (3) nebo udeří hospodářská krize a úspory v Nákupu jsou "poslední záchranou," (4) nebo se změní pohled managementu na roli nákupu ve firmě, (5) nebo současný nákupní proces jednoduše nefunguje a důležitým lidem to začne vadit, (6) z nějakého důvodu se oslabí pozice Odborného útvaru, atd.
Jakmile dojde k nerovnováze, začnou účastníci sporu hrát "politické hry," aby si přisvojili co největší díl volné moci a vlivu. Pozor! Politické hry nemusí být pro společnost jako celek škodlivé, oslabují však rivaly tím, že prosazují jen jeden pohled na řešení problémů. Mezi oblíbené hry patří zejména:
- hledání spojenců a společná akce (Nákup se spojí s Financemi a využijí rozpočtových škrtů a přísnější kontrolu k převzetí fáze „řízení potřeby“)
- využití sponzorů z řad vrcholného vedení (Nákup začne reportovat přímo Představenstvu a snaží se prosadit svůj pohled na řešení klíčových firemních problémů),
- prosazení svých "strategických kandidátů" na klíčová místa v organizaci (Nákup dosadí své lidi do významných mezioborových týmů, získá křeslo CPO, prosadí své lidi na místa programových manažerů),
- budování velkého oddělení a přebírání zodpovědnosti (Nákup se rozroste o auditory kvality, nákupčí zodpovědné za postupné zlepšování nebo design to cost, automatizaci nákupních procesů, převezme odpovědnost za řízení rizika atd.),
- zajistit pro své oddělení co největší rozpočet (Nákup prosadí investice do software, školení, více lidí),
- prosadit svůj expertní pohled na interpretaci důležitých firemních problémech (Nákup úspěšně prodá svou agendu- význam úspor u nakupovaných kusů, užší spolupráce s dodavateli),
- intrikovat v zákulisí (Nákup trpělivě poukazuje na chyby Odborných útvarů, záměrně desinterpretuje jejich návrhy, izoluje nepřátele).
Protistrana logicky nečeká se založenýma rukama a snaží se pomocí politických her získat výhodu. Lítý boj obvykle trvá s přestávkami několik měsíců a vítězství se obvykle přelévá na jednu či druhou stranu. Postupně se ale vykristalizuje nová rovnováha.
V našem případě to dopadlo naprostým vítězstvím Nákupu, který získal rozhodující vliv na řízení požadavků, dokázal se zapojit do specifikační fáze. Odborný útvar naopak získal jen formální vliv nad výběrovým procesem, což znamená, že spolurozhoduje o dodavateli, na základě podkladů, které zpracuje Nákup. Nákup také získal odpovědnost za kontinuální zlepšování, což znamená, že bude moci reportovat všechna dosažená zlepšení jako výkon Nákupu.
Třetí dějství:
Vzniká křehká rovnováha, pro kterou je typická nízká intenzita i délka konfliktu. Vítězná strana svou nově nabytou moc formalizuje prostřednictvím nové organizační struktury a procesů. V našem případě si Nákup nastavil procesy tak, aby měl co největší kontrolu nad klíčovými zdroji a rozhodovacími procesy.
Čtvrté dějství:
Bohužel rovnováha trvá jen velmi krátce, protože Odborný útvar možná prohrál bitvu, ale rozhodně ne válku. A Nákupu zase s jídlem roste chuť a už si brousí zuby na řízení inovací a obnovitelný rozvoj, což jsou potenciálně další klíčové firemní problémy, kam budou směřovat zdroje. Jinými slovy, prostředí se dynamicky vyvíjí a Nákup i Odborné útvary jsou připraveny na další kolo nekonečného vnitrofiremního boje o moc. Celý cyklus se opakuje.
Závěr:
Většina manažerů trochu naivně považuje vnitrofiremní politický boj za neproduktivní. Já se však domnívám, že je to přirozený nástroj, jak firmu adaptovat na měnící se prostředí. Bylo by skvělé, kdyby tuto funkci zastali osvícení vrcholní manažeři, nebo kdyby se funkční manažeři jednou za rok sešli, zhodnotili situaci a pragmaticky se dohodli na novém uspořádání moci. Bohužel, takhle jednoduše lidské společenství ani organizace nefungují a nezbývá než se uchýlit k mechanismu Politické arény.
Ostatně periodické prudké střety v rámci Politické arény umožňují firmě zachovat určitou stabilitu a kontinuitu, protože k redistribuci moci nedochází při každé změně kontextu, ale pouze v klíčových okamžicích. Současně však Politická aréna poskytuje platformu k nezbytnému přesunu moci v rámci společnosti, který je pro její další fungování naprosto nezbytný.
Přínos pro praxi:
Pokud po přečtení tohoto příspěvku rozumíte lépe
(1) smyslu a dynamice vnitrofiremního boje,
(2) mechanismu redistribuce moci v rámci firmy,
(3) politickým hrám, které účastníci Politické arény hrají,
(4) konfliktům, ke kterým u vás v organizaci dochází,
pak tento článek splnil svůj cíl.
A pokud cítíte, že máte v řešení firemních konfliktů slabiny, určitě se v této oblasti dále vzdělávejte!