Epidemie koronaviru poukázala na jednu smutnou věc. Naše konzumní společnost je zvyklá utrácet velké sumy za celou škálu zboží i služeb od nesmyslného množství fast fashion oblečení přes spotřební ekonomiku s krátkodobým užitím, až po pravidelné návštěvy barů, restaurací a hospod.
Zvyšující se životní úroveň nás naučila rychlému životnímu stylu, kvantita předstihuje kvalitu a oblíbenost produktu určuje jeho prodej. Tenhle trend a kult moderní doby už zasáhl i do odvětví, které společnost provází odnepaměti a je její důležitou součástí.
Kultura
Divadla, galerie, koncertní sály, biografy, výstavy, básnické večery, literární čtení – kategorií, druhů a verzí kultury je nespočet. Jedno mají ovšem společné. Po dobu karantény vyvolané pandemií ustaly, všechny, do jednoho.
Průmysl ochromily přerušené dodávky a omezený provoz, obchody se přesunuly do módu eshopů a restaurační zařízení hledala způsoby, jak podnikat v souladu s krizovým stavem. Oproti tomu kultura... Ta není esenciální, její ochromení z minuty na minutu nikoho nepostihlo, svět se točí dál, voda a elektrika funguje a máme co jíst.
Málem bych zapomněl. Jistou skupinu lidí pozastavení společenského ruchu postihlo celkem zásadně – umělce. Ačkoli i kultura si hledala improvizační cestu k lidem, přesouvala se do online streamu, organizátoři vymýšleli autokoncerty a autokina, největším zádrhelem v hledání schůdné cesty se stali sami „konzumenti“ umění.
Jsme totiž zvyklí vnímat umění jako něco automaticky přístupného, všudypřítomného. Umělci netvoří materiální hodnoty a nestojí na nich společnost, jejich existence je přitom pro chod společnosti stěžejní.
Jednoduchá otázka: Co přesně jste dělali po dobu karantény, kdy jste nemohli vycházet z domu, navštěvovat přátelé a bavit se v barech a klubech? Pracovali, uklízeli, jistě a potom?
Koukali jste na filmy a seriály, poslouchali hudbu, četli knihy, sledovali záznamy a streamy koncertů – konzumovali jste umění. Které vám pomáhalo zůstat během krizové situace při smyslech.
Jenže hudba je všude a je zdarma, filmy jsou v televizi a na internetu, zdarma – část společnosti považuje za osobní vítězství, že nekupují hudební alba a nechodí do kina, ale kulturní obsah zásadně pirátsky stáhnou z internetu.
Častým argumentem bývá, že světově proslulé popstars a hollywoodská produkce má zjevně příjmy dostatečné. Předpokládám, že lidé, kteří se za tyto argumenty skrývají, tedy podporují tuzemskou tvorbu a alternativní umělce. Nebo jsou jen alibističtí?
Státní (ne)podpora
Kultura je z velké části dotovaná příspěvkovými organizacemi, státními fondy a dotacemi. Dalo by se tedy očekávat, že v době, kdy je umělcům státem odepřena možnost pracovat, bude stát tím, kdo přispěje na záchranu kulturních organizací.
A opravdu, ministerstvo kultury si ve vládě vyjednalo finanční pomoc: 1.07 miliardy korun. Na první pohled se to může zdát jako velká částka, do chvíle, než si uvědomíme, kolik organizací, podniků, a institucí kulturní sféru představuje.
Není to přitom vyloženě chyba Lubomíra Zaorálka, jakožto ministra kultury. Vláda má totiž poněkud jiné priority a nezvládá financovat ani sektory, které jsou přímo vázány na ekonomiku, redundantní kulturní odvětví jde teď stranou.
Podle odhadů přitom kulturní sektor ztrácí něco přes 2 miliardy měsíčně. Na což se váže další a velmi závažný problém.
Pro většinu podnikatelů, firem a organizací, představuje pandemie momentální pozastavení činnosti. Po odeznění krizového stavu najedou na plnou výrobu, kapacitu, vytíženost a budou dohánět ušlé ztráty. I přesto nezanedbatelná část z nich krizi možná neustojí a zkrachuje.
Pro kulturní sféru je však rozsah škod z časového hlediska daleko rozsáhlejší. Většina divadel již ohlásila, že provoz obnoví až počátkem příští sezóny, tedy na podzim. Letní koncerty, hudební festivaly a velké kulturní akce letos kvůli nařízením vlády vůbec neproběhnou.
A umělci? Část z nich hledá cestu ke svým divákům a zkouší alternativní přístupy. Podstatné procento ale nemá jinou možnost, než si prozatím najít jinou práci a čekat, až se budou moci vrátit ke svému řemeslu.
Médii například prolétl příkladný příběh mezinárodní umělkyně, která tráví pandemii za kasou. Simona Tydlitátová, přední houslistka z orchestru Collegium 1704 a zakládající členka souboru Musica Florea, zůstala ze dne na den bez zakázek a koncertů, vyhodnotila proto, že karanténu stráví v Lidlu, kde bude mít jistý alespoň nějaký příjem.
Nenechme zahynout kulturu
Je sympatické, že lidé berou pomoc do vlastních rukou. Suplují finanční podporu státu a například projekt: Zachraň hospodu již mezi dárci získal přes 10 milionů korun na záchranu strádajících gastro-podniků.
Pokud ale nechceme následující roky trávit jen po hospodách, měli bychom se zaměřit na lokální divadla, biografy, hudebníky, malá knihkupectví a společnými silami ukázat, že i v dnešním konzumním světě nám stále záleží na lidech, kteří dělají nás život snesitelnějším.
Ušetřené peníze za velké hudební festivaly můžeme přesměrovat do jiných částí kultury, namísto velkých multiplexů kin navštívit v nejbližší době místní soukromý biograf a dobrovolné vstupné na online streamech, které kolují internetem, by nemělo zůstat nevyslyšeno.
Protože jinak nám tu zůstane jen Kryštof se svým TikTokem a Kabát revival.
A to už mi přijde kulturnější i jogurt.
Máte zájem komentovat, lajkovat nebo přidat svůj vlastní článek? Registrujte se na Warengo teď hned!
#kulturazije #kultura #divadlo #umeni #biografy #koncerty #hudba #umelci #pandemie #karantena #koronavirus #COVID19 #nazor #glosa #ekonomika #Zaoralek #CoronaNights
