„Není důvod k panice, všeho je dostatek...“
„Roušky sice nejsou, ale budou, osobně je dovezu!“
„Nic se zavírat nebude, to je nějaký fake!“
„Až do odvolání vše zavíráme, 23 obcí bude v izolaci.“
Takhle bych mohl pokračovat. Jedna věc je jistá, na vládní autority v rámci oficiálních zpráv a informací k pandemii není dvakrát spolehnutí. Co je ještě horší, v současné době se nelze spolehnout na žádný zdroj informací ani my sami nemůžeme předjímat budoucí vývoj situace.
To představuje poměrně zásadní problém pro média, redaktory, reportéry i další psaním živá individua. Nikdo. Nic. Neví.
Unáhlené soudy
Jednoduchý příklad: Na konci února, kdy svět začal řešit situaci v Číně, se někteří jedinci v našich končinách jali nosit roušky na veřejnosti. „Když to dělají Číňané, tak proč ne my?“ Odpovědí jim byl veřejný výsměch a série článků osvětlujících, že roušky nikoho neuchrání a nosit je je zcela zbytečné.
O měsíc později – roušky nosí všichni dle vládního nařízení.
Když se začaly objevovat první zprávy z Wuchanu o jakémsi novém typu koronaviru, populace se rozdělila na dvě skupiny – jedni v panické hrůze začali vykupovat zásoby potravin a vyřizovat si vše potřebné, aby byli připraveni, až katastrofa dojde až k nám.
Druzí nad kauzou mávli rukou: „Epidemie tu byly a budou i další, není důvod k panice.“
12. března vyhlašuje vláda nouzový stav. 16. dubna přisazuje plošnou karanténu – lidé nesmí opouštět domovy bez zjevného důvodu a ekonomický provoz celé republiky pomalu ustává.
Pravdou je, že jsme nevěděli – nikdo nevěděl – co se na nás žene.
Bill Gates tvrdí, že svět byl varován a varování neuposlechl. Jako jeden z mála tušil, zatímco světové politiky, zdravotnické organizace, občané i firmy smetla vlna tsunami.
Problém se současným stavem je ten, že svět čelí něčemu, co moderní historie dosud nezažila. Humanitní a sociálně nastavená společnost musí volit mezi lidskými životy a ekonomickými následky – v době kapitalismu a tržní ekonomiky.
Slibem nezarmoutíš
Jakékoli předčasné soudy jsou minimálně pošetilé – tím spíše z úst politiků, kteří se snaží zavděčit svým voličům a slibují, aniž by věděli, zda jsou schopni slibu dostát. O něco méně zodpovědná jsou za svá vyjádření média, která jednoduše psát musí a musí poskytovat veřejnosti informace i za cenu toho, že budou již zítra vyvráceny.
Další úrovní je osobní pocit viny. Přiznávám, že patřím mezi ty, kteří se nebezpečí vysmívali. Považoval jsem paniku kolem situace ve Wuchanu za přehnanou – a svým způsobem určitě přehnaná byla, samotný chaos způsobený strachem předběhl tragické události, které jej následovaly, jenže na druhé straně...
Kdyby stejně „panicky“ zareagovali všichni, možná by Česko nečelilo problému se stovkami lyžařů z italských Alp, kteří vlastní nedbalostí pomohli šíření viru. Jenže kdo je na vině? Lyžaři, kteří neměli tušení, jaké nemoci svět čelí?
Politici, kteří nebyli schopni včas informovat veřejnost a adekvátně reagovat? Čína, která záměrně zatajovala negativní vývoj situace?
Správnou otázkou se zdá: Je vůbec nutné hledat viníka?
Opravdovým viníkem je neviditelný virus, jakýsi přízrak tiše obcházející naše domovy a vkrádající se do našich životů, myslí, duší a nočních můr. Nepřítel bez tváře a tvaru, vůči kterému se nelze bránit a lze se mu jen vyhnout a čekat – čekat, až odejde.
Když ale celý svět stojí za sklem a nahlíží do galerie společnosti, jíž si vytvořil, ale nyní ji musel opustit – evakuovat se, jako z lodi napadené dřevomorkou a čekat, až bude moci opět roztočit stroje kapitalismu.
Tehdy těžko neukazovat prstem a nehledat chyby v těch, kteří nám vládnou, v těch, kteří nás mají informovat nebo ve státních režimech, které obětují globální bezpečí za propagandu.
Nenechte se zmást, jsem tím posledním, kdo by se chtěl současné vlády zastávat. Stejně jako nejsem velkým příznivcem vládní tendence absolutní kontroly a zneužívání nouzového stavu k vlastní propagandě a politické agitaci.
Ale jsou to opravdu oni, kdo je vinen krizovým stavem?
Nezapomínejme, že nikdo – nic – neví.
Za půl roku se může ukázat, že současná drastická opatření byla jedinou možnou cestou a naopak pomohla k urychlení ekonomického rozjezdu... no, anebo to bude přesně naopak.
Mezitím někteří z nás dělají stále tu stejnou chybu – unáhlené soudy. Soudí jednu zemi za nedostatečnou reakci, jinou naopak za přehnanou, spoluobčany za zbytečnou nebo nedostatečnou důslednost.
Přitom bychom možná mohli každý sám zvážit, co vzniklou situaci dovolilo, v jakém stavu se svět nacházel, než koronavirus zpřetrhal jeho vetché nitky? Jaké hodnoty společnost zastávala a zastávat bude i nadále a zda budeme příště chytřejší.
Pandemie koronaviru není božím nástrojem – jak se domnívají někteří věřící. Není odvetou přírody – jak by nám rádi podsunuli aktivisté. Je jen jednou z mnoha virových hrozeb, kterým lidská civilizace kdy čelila. Tentokrát ji ale zastihla nepřipravenou a zároveň příliš obezřetnou na to, abychom viru stáli v cestě.
Takže ať už se situace budou výhledově vyvíjet jakkoli, soustřeďme se spíše na to, jakým způsobem můžeme sami přispět a co dělat, aby nás hrozba zasáhla co nejméně. Namísto hledání viny a upozorňování na zjevný fakt
– Nikdo nic neví, ale všichni se snaží tvářit, že ví.
Máte zájem komentovat, lajkovat nebo přidat svůj vlastní článek? Registrujte se na Warengo teď hned!
#nevim #pandemie #koronavirus #COVID19 #hrozba #civilizace #vina #vlada #politika #propaganda #agitace #media #pravda #otazky