Konfliktní diamanty, jak Organizace spojených národů (United Nations – UN) nazývá tyto krvavé diamanty, jsou veškeré diamanty těžené v místech, kde tvrdě vládnou privátní vojenské jednotky nebo povstalecké skupiny. Tyto jednotky financují svými výnosy z těžby protivládní akce, kterými se snaží oslabit mezinárodně uznávanou a legitimní strukturu státu nebo tuto strukturu rovnou zničit.
Tato specifická definice krvavých diamantů byla formulována OSN během roku 1990, kdy docházelo v částech západní a střední Afriky k brutálním civilním válkám. Za těmito krvavými konflikty stály nelítostné skupiny rebelů pocházející právě z oblastí bohatých na výskyt diamantů.
V této době zuřily v Africe tři hlavní konflikty – v Angole, Demokratické republice Kongo a také v Sierra Leone. Krvavé civilní konflikty probíhaly i v jiných částech Afriky, jako např. v Liberii nebo Pobřeží slonoviny, ale především tyto tři situace si získaly celosvětovou pozornost. Na světové politiky začaly tlačit všemožné organizace, aby proti těmto destruktivním událostem rázně a neodkladně zakročili.
Průběh obchodu
Na těžbě krvavých diamantů se pracovně podíleli muži, děti i ženy, kteří byli nuceni takto pracovat z důvodu jediné šance, jak si zajistit minimální částky na obživu. Někteří horníci byli unášeni rebely a pod hrozbou smrti nelítostně nuceni k dělnické práci.
Vytěžené a neopracované diamanty z rebely kontrolovaných dolů byly přímo prodány kupcům nebo pašovány skrze lokální obchodníky do okolních zemí. V těchto oblastech byly posléze zkorumpovanými lidmi přimíchány mezi skladové zásoby legálně vytěžených diamantů a následně prodány skrze běžný trh.
Zisky z prodaných diamantů posléze sloužily mj. k nákupům zbraní, jako byly kromě oblíbených samopalů AK-47 také nášlapné miny, raketomety nebo protitankové střely. Takto dokonale vyzbrojené jednotky rebelů pak dokázaly častokrát porazit státem zřízená vojska, což pro civilisty bohužel znamenalo extrémní utrpení. Na denním pořádku tak byly zmrzačené děti po výbuchu nášlapných min, zmasakrované vesnice apod. Spolu s lepším vyzbrojením těchto vražedných jednotek tak rostl i počet nevinných obětí.
Jakmile se konfliktní diamanty propašovaly mezi ty legální zdroje, kde byly opracovány a vyleštěny, bylo již prakticky nemožné zjistit původní zdroj. Krvavý diamant a diamant ze státem posvěcené produkce byl už totiž identický a tím pádem k nerozeznání.
Nová pravidla diamantového trhu
Následkem toho vznikla celosvětová obava ze vstupu těchto drahokamů na obří spotřebitelský trh, především ten západní. Kupci z Ameriky a Evropy nebyli prakticky nikdy schopni rozeznat konfliktní diamanty od těch legitimních, protože nebyla možnost zjistit skutečný původ.
Nastupující tlak nestátních organizací vyvolal v téměř všech obchodnících s diamanty obavy z možných akcí zainteresovaných států. Celkový odpor ke krvavým diamantům a volání po bojkotu drahokamů jako takových logicky rostl, politici museli nějak reagovat a obchodníci se začali strachovat o své zisky z prodeje.
V roce 2000 vydala Bezpečnostní rada OSN zprávu, ve které popsala situaci konfliktních diamantů na světových trzích. Tento obsáhlý report taktéž určitým způsobem poukázal na zapletení koncernu De Beers Consolitated Mines do obchodu s krvavými diamanty. Tato nadnárodní Anglo-jihoafrická společnost tou dobou kontrolovala přibližně 60 procent světového obchodu s nezpracovanými diamanty.
Zpráva OSN současně kritizovala světově největší trh s diamanty, který sídlí v belgických Antwerpách. Tvrdou kritiku si vysloužil za vědomé neověřování původu obchodovaných diamantů.
Obchodní asociace se proto později rozhodly připojit k lidskoprávním organizacím a samotné OSN a společně ustanovili tzv. Kimberley Process. Toto certifikační schéma, které vešlo v platnost roku 2003, je jakýmsi manuálem pro ověřování, zda jsou diamanty z exportujících zemí ,,conflict-free,“ neboli válkou a lidskými životy nedotčené. Toto legitimní ustanovení dává v současnosti šanci na lepší výdělky a lidské podmínky více než 10 milionům afrických dělníků. Je tedy reálná možnost, že z otrocké práce se stane pro Afriku nadějná pracovní příležitost.
Národy, které jsou součástí této úmluvy, mají zakázáno obchodovat se zeměmi neuvedenými v tomto paktu. Světová rada pro obchod s diamanty (The World Diamond Council) odvážně odhaduje, že téměř 99 procent všech diamantů v současném oběhu je ,,conflict-free".
Každá země profitující z těžby diamantů tak musí prokázat, že export neopracovaných diamantů byl veden skrze zákonné těžební a prodejní aktivity – tedy že těžba, prodej i vývoz do světa byl proveden přes legitimní kanály. Koncový zákazník poté při koupi dostane ověřený certifikát o původu diamantu, ve kterém je rovněž uvedeno, z jaké výrobně nezávadné země pochází.
„Vítězství“ OSN
Od té doby centrální vlády potlačily brutální útoky rebelů a získaly zpět kontrolu nad těžebními oblastmi. Nejhorší africké konflikty a civilní války tak postupně během dlouhých let zanikly. To mělo za následek pokles obsahu krvavých diamantů na světovém trhu a jejich přibližný objem spadl z 15 procent na téměř jedno procento. Cesta k dosažení tohoto ,,vítězství“ ovšem trvala přibližně 20 let a ztráty na lidských životech jsou logicky strašlivou statistikou.
Nelze se však divit některým aktivistickým organizacím, že uvedená čísla označují za zbytečnost. Organizace vyčítají OSN postoj, ve kterém se prezentuje, že boj s konfliktními diamanty skončil, že jejich jakýsi úkol byl bez výhrad splněn – zisky privátních skupin na protivládní války byly omezeny a afričtí spojenci převzali zpět kontrolu nad svými zeměmi.
Aktivisté poukazují třeba na situaci v Zimbabwe, označeném jako conflict-free, kde se vládní činitelé zcela v poklidu obohacují zisky z produkce diamantů. Prosazují si skrze své zkorumpované politiky určité výhody v zákonech, jejich moc narůstá a jejich téměř nedotknutelné postavení samozřejmě pociťují obyčejní horníci a dělníci, kteří jsou nuceni pracovat za sotva nutné minimum k přežití.
Rebelové a privátní těžaři byli tedy takřka zničeni, ale na jejich místo nastoupily vládní jednotky, které bohužel taktéž potlačují základní lidská práva, a svým brutálním postojem se tedy od rebelů vůbec neliší.
Stále trvající porušování legitimního obchodování v Zimbabwe vyvolalo otázku, zda by nebylo správné definovat jako krvavé, resp. konfliktní diamanty, všechny drahokamy, které byly vytěženy a prodány za jakýchkoliv násilných okolností.
Tato kampaň zaměřená proti konfliktním diamantům by se tedy mohla rozšířit ze zemí produkujících krvavé diamanty i na ty země, které jsou sice v očích světa ,,demokratické,“ avšak ve skutečnosti i nadále porušují základní lidská práva.
