Každé větší turbulence na globálních finančních trzích u investorů evokují nejrůznější nápady, jak svá investiční portfolia upravit. Je nicméně zásadně důležité zdůraznit, že pro dlouhodobý investiční úspěch není vhodné strukturu portfolia neustále upravovat. Naopak je třeba neustále myslet na tzv. dlouhodobou alokaci aktiv (asset allocation). Co se za tímto pojmem vlastně skrývá?
Alokace aktiv je proces, v jehož rámci se investor rozhoduje o alokaci svého kapitálu (bohatství, majetku, finančních prostředků, úspor) do nejrůznějších investičních aktiv s cílem sestavit takové investiční portfolio, jenž bude splňovat požadavky investora z hlediska investičního rizika a očekávaných reálných výnosů, resp. očekávaných nominálních výnosů snížených o očekávanou inflaci. Alokace aktiv tedy není pouze o výběru konkrétních investičních aktiv, ale i o stanovení jejich procentních vah v rámci celého portfolia.
Na základě analýzy historických dat (časových řad) a empirických studií můžeme říci, že alokace aktiv, tedy výběr konkrétních investičních aktiv, do kterých vloží investor svůj kapitál, a jejich konkrétní váhy, má v rámci procesu portfolio managementu, resp. investování obecně, zcela zásadní a rozhodující vliv na rizikově-výnosový profil portfolia, tedy na budoucí realizované výnosy investora.
Proces alokace aktiv v konečném důsledku odpovídá na klíčové otázky v rámci procesu portfolio managementu, resp. investiční strategie: 1. Do jakých tříd aktiv by měl investor vložit svůj kapitál? (hotovost, termínované vklady, životní pojištění, dluhopisové fondy, akciové fondy, penzijní fondy, nemovitosti, zemědělská půda, investiční zlato a stříbro, umění) 2. Jaké cílové váhy v portfoliu budou jednotlivé vybrané třídy aktiv mít? 3. Jaké jsou povolená pásma pro váhy jednotlivých zvolených tříd aktiv? (např. pokud mají akcie cílovou váhu 30 %, povolené pásmo může být plus mínus pět procentních bodů od tohoto cíle, tedy 25 až 35 %).
Na tyto otázky dostane investor obvykle odpovědi díky analýze informací a dat v dokumentu investiční politiky (investment policy). Jakmile má investor tyto klíčové otázky zodpovězeny, je pak třeba tuto alokaci aktiv, resp. investiční strategii v rámci procesu portfolio managementu implementovat tak, že v rámci zvolených tříd aktiv pomocí investiční, resp. valuační analýzy vybereme konkrétní investiční instrumenty. Jinak řečeno, v rámci naplnění určité třídy aktiv konkrétními investičními aktivy, např. u akcií konkrétními akciemi, je třeba nakoupit fundamentálně podhodnocená investiční aktiva, např. podhodnocené akcie, a naopak fundamentálně nadhodnoceným investičním aktivům se vyhnout, nebo je prodat, pokud jsou již v portfoliu obsaženy.
Závěrem zopakujme klíčový fakt. Ač se můžeme investor sebevíc snažit v rámci valuační analýzy vybírat pouze ty nejvíce podhodnocené akcie, pokud akcie jako třída aktiv tvoří 50 % jeho portfolia, přičemž na základě odpovídající analýzy dokumentu investiční politiky by mělo portfolio obsahovat pouze 10 % akcií, je velice pravděpodobné, že v dlouhodobém horizontu nebude výkonnost jeho portfolia zdaleka optimální. Podle empirických studií je totiž dlouhodobá výkonnost portfolia dána přibližně z 90 % samotnou alokací aktiv. Samotný výběr konkrétních investičních aktiv, resp. konkrétních cenných papírů, např. konkrétních akcií, má na dlouhodobou investiční výkonnost portfolia daleko menší vliv.
#investovani #aktiva #diverzifikace #kapital #strategie #volatilita #analyza #riziko #koronavirus
