Během období obležení v roce 640 n.l. celá knihovna lehla popelem a celá zaznamenaná moudrost věků se ztratila v dýmu. Moderní historie tvrdí, že byly tenkrát zničeny všechny dokumenty do posledního.
Existuje však legenda o tom, že jeden malý svitek byl zachráněn. Ponořme se tedy do příběhu o jediném zachráněném svitku z obrovské alexandrijské knihovny.
Legenda o svitku prubířského kamene
Zatím co útočníci zakládali požár v každém z koutů královské knihovny, starý knihovník se krčil v úzké uličce a jen sledoval, jak plameny stoupají výš a výš. O několik dní později, když z kdysi kolosální budovy zbyla jen hromada doutnajícího popelu, se knihovník brodil rumištěm a hůlkou prohrabával zbytky. Nezbyl ani svitek.
Když knihovník se zlomeným srdcem odcházel, zakopl o zuhelnatěný nočník, ve kterém ležel zažloutlý svitek, jediný dokument, který se z celé knihovny v Alexandrii zbyl. Knihovník svitek uchopil a když otřel popel z opáleného papyru, uviděl název: „Tajemství prubířského kamene“. Nejistě se porozhlédl okolo sebe, zahalil svitek a rychle odešel do bezpečí, aby svůj nález v klidu prostudoval.
Jak knihovník dychtivě svitek pročítal, dozvěděl se v něm o tajemství prubířského kamene. Prubířský kámen byl malý oblázek s magickou silou. Jakýkoliv materiál, se kterým přišel tento kamínek do kontaktu, se okamžitě proměnil ve zlato!
Ve svitku stálo, že magický prubířský kámen vypadá stejně jako tisíce dalších oblázků pohozených na vysokém, osamoceném útesu nad průplavem střežícím Středozemní moře. To tajemství však spočívalo v tom, že prubířský kámen při uchopení hřál, kdežto všechny ostatní oblázky byly chladné.
Knihovník se tedy vydal k útesu a začal hledat svůj prubířský kámen. Věděl, že potřebuje mít systém v tom, aby dokázal odlišit obyčejné oblázky od skutečného prubířského kamene, a tak vymyslel plán: pokaždé, když uchopí studený kamínek, hodí jej do moře, čímž se zúží jeho výběr při hledání toho správného kamene, který hřeje.
Svůj první den zde strávil knihovník od úsvitu do soumraku, vybíral studené kamínky a házel je dolů do pěnivých vln. Pracoval metodicky a dával pozor, aby mu neunikl jediný kamínek, který by snad opomněl uchopit. Ze dnů se postupem času stávaly týdny, během kterých postupně, část po části prošel celý útes, dokud se jeho loviště nezúžilo na malý kousek skalnatého terénu.
„Už to nebude dlouho trvat,“ říkal si, jak se postupně propracovával útesem. „Zbývají mi už nejvýše dva dny práce. Prubířský kámen bude brzy můj!“
Usmál se, uchopil další kamínek a automaticky a bezmyšlenkovitě jej hodil do moře – a náhle zůstal v šoku. Tento kámen hřál!
A jaké je morální poučení příběhu?
Stejně jako starý knihovník v tomto příběhu jsme i my formováni našimi zvyky. Tento knihovník si vyvinul tak silný návyk házet každý bezcenný kamínek do moře, že když konečně našel ten cenný prubířský kámen, bezmyšlenkovitě jej odhodil do moře jako všechny ostatní předtím.
Stejně jako s prubířským kamenem je to i s příležitostmi. Dokud každé z nich nevěnujeme dostatečnou pozornost, je velice snadné je přehlédnout, obzvláště pokud nám připadají běžné a máme je přímo před nosem!
Zdroj:
Dr. Steve W. Price – Vaše domácnost je váš zlatý důl, Copryright © 2003
#osobnirozvoj #pribeh #pouceni #zvyky #prilezitost #pozornost #prubirskykamen
