Poměrně divokou jízdu na horské dráze může investorům v posledních týdnech připomínat obchodování s tzv. černým zlatem. Ceny ropy se totiž díky výrazně nestabilní situaci na trhu a mnoha značně protichůdným tlakům z oblasti mezinárodní politiky staly výrazně volatilními. Nejeden investor si proto může lámat hlavu, kam se graf strategické komodity vydá příště a jak tohoto pohybu nejlépe využít. Otázka to rozhodně není jednoduchá, a co je podstatné, na odpovědi se neshodnou ani přední světový analytici či odborné instituce.
Vše přitom ještě nedávno působilo velmi jednoduše a dobrá příležitost se zdála na dosah! Vezměme si například vývoj americké lehké ropy WTI. Ta poté, co se několik měsíců hřála na výsluní 100 a více dolarů za barel, spadla během roku 2014 poměrně prudce k zemi. Na dno si sáhla během roku 2016, kdy s cenou pod 30 USD dosáhla úrovně po globální finanční krizi z let 2008 – 2009.
Jenže nic netrvá věčně a šikovný investor s trochou štěstí a několika málo znalostmi fungování burzy mohl začít tušit vynikající příležitost. A ta opravdu nakonec přišla. Jakmile totiž ropa „vymetla“ třicetidolarové dno, zamířila pomalu opět vzhůru, přičemž objem zobchodovaných kontraktů pravidelně narůstal. Vyjma několik mála běžných tržních korekcí a poněkud hluchého období v půlce roku 2017 grafy směřovaly k severu, a to až dokud se na počátku tohoto října nedostaly k hranici 76 USD za barel. Zde nastal zlom a následný poměrně výrazný pokles.
Čeká nás období vysokých cen (?)
Další trochu silnější korekce nebo obrat trendu? Dosud není nikdo schopen říci, nicméně daný vývoj vyvolal u některých komoditních investorů paniku a rozdělil odbornou veřejnost. Do té doby totiž panovala prakticky všeobecná shoda na tom, že navzdory již tak rekordním cifrám je možno díky geopolitické nestabilitě v klíčových těžebních regionech očekávat období vysokých cen. Tuto ideu ostatně ve svých odborných výstupech potvrdila řada význačných institucí.
Ovšem pokud čtenář alespoň občas zavadil okem o zpravodajské servery amerických agentur, jistě mu neunikly poměrně široké zástupy rozličných analytiků či soukromých obchodníků, kteří celou věc viděli poněkud více pesimisticky a očekávali spíše další propad cen někam k pomezí 60 – 70 USD za barel (u ropy Brent). Jejich výpočty se přitom převážně odvíjely od očekávaného propadu finančních trhů, které v porovnání s předchozími růstovými cykly zkrátka stoupaly příliš dlouho a příliš výrazně. Rovněž byla často citována již zmíněná slabost řady rozvojových ekonomik, jejichž dosud narůstající spotřeba ropných produktů táhla dosavadní poptávku.
Co by měl investor bezpodmínečně sledovat
Který ze dvou táborů je blíž k pravdě? Dává nadále smysl být na ropném trhu býkem a držet se růstové spekulace? Nebo by bylo lepší stáhnout se s medvědy do ústraní, sázet na pokles ceny a popřípadě vyčkat „v brlohu“ na lepší investiční příležitost? Jednoznačná odpověď pravděpodobně neexistuje. Nicméně máme tu řadu ukazatelů, které mohou investorům napovědět a které by tak rozhodně měli v následujících týdnech pečlivě sledovat. Pojďme se nyní na ně blíže podívat:
Saudská „ropná zbraň“
Metafora o potenciální existenci tzv. saudské ropné zbraně (Saudi oil weapon) plnila titulky řady především anglosaských médií, až se zdálo, že se k ní s různou mírou erudice a často rozdílnými závěry vyjádřil snad každý. Přesto si zde dovolím drobnou rekapitulaci.
Celá záležitost se točí kolem silného postavení Saudské Arábie jakožto faktického lídra kartelu OPEC a především druhého největšího producenta ropy na světě, který zajišťuje zhruba 11 miliónů barelů denně, což odpovídá cca 10 % globální denní spotřeby této životně důležité komodity. Investory i zahraničně-politické stratégy přitom trochu děsí současný vývoj kolem vládnoucí královské dynastie, jíž řada západních politiků i médií obviňuje z přímého podílu na vraždě exilového saudského novináře na konzulátu v Turecku. Celá kauza je mediálně dobře známá, nicméně dobře známo již není, nakolik Západ myslí své výtky vůči Saudům vážně.
Například německá kancléřka Angela Merkelová otevřeně volá po zastavení dodávek zbraní písečné monarchii a požaduje evropské sankční řešení. Podobně řada politiků v americkém Kongresu otevřeně volá po zavedení sankcí vůči Rijádu a přehodnocení současného velmi kladného vztahu Trumpovy administrativy k zemi.
Nabízí se tedy otázka, jak Saudové zareagují v situaci, kdy na ně Spojené státy spoléhají ve věci možného navýšení objemu těžby, jež by nahradila výpadek íránské ropy zatížené americkými sankcemi. Existuje zde totiž obava, že se Saudové rozhodnou přijmout odvetná opatření a ukázat své svaly pomocí omezení vlastní těžby, což by ceny vyhnalo strmě vzhůru.
Celá situace má již navíc svůj precedens v ropné krizi ze 70. let, kdy se Saudové a státy OPEC rozhodli potrestat Západ za podporu Izraele v tzv. yom-kippurské válce z roku 1973. Jako nástroj jim k tomu posloužilo razantní snížení objemu těžby a zavedení ropného embarga na vývozy do Spojených států amerických. Výsledkem se stalo téměř okamžité zvýšení cen benzínu v USA o 40 %, trpěla však i Evropa či surovinově chudé asijské státy jako Japonsko nebo Jižní Korea. Během posledních tří měsíců roku 1973 se tak cena „černého zlata“ vyšplhala z 2 USD za barel na více než 11,5 USD za barel.
Pro investory je však důležité vědět, že přestože OPEC tehdy ukázal svoji sílu, ve výsledku tratil. Pro Západ se totiž rázem stal nedůvěryhodným dodavatelem, což spolu s vysokou a tudíž lukrativní cenou vedlo k výraznému rozvoji dosud nerentabilních těžebních kapacit mimo Blízký východ. Saudové proto přišli o svůj tržní podíl, což je něco, co nehodlají opakovat. Tak alespoň argumentují ti, kteří význam „ropné zbraně“ bagatelizují.
Nutno ovšem poznamenat, že písečné monarchie se často chovají poněkud nepředvídatelně a chladná logika v jejich zahraničně-politických kalkulacích vždycky nepřevažuje. Silné obavy tak například vyvolalo prohlášení šéfa tamní mediální skupiny Al Arabya, jenž otevřeně hrozil, že v případě agresivní západní politiky mohou Saudové pomocí přiškrcení těžby vyhnat ceny zpět nad 100 USD za barel či snad ještě výše.
Americké sankce vůči Íránu
Opět jedna mediálně známá záležitost, která se datuje na počátek tohoto roku, kdy se americký prezident Trump rozhodl jednostranně odstoupit od mezinárodní smlouvy omezující íránské jaderné aktivity a na zemi znovu uvalit sankce. Málo platné, že ostatní členové úmluvy z roku 2015 spolu s velkou částí mezinárodního společenství tento krok silně kritizovali a i Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) formálně potvrdila, že Írán své závazky dodržuje.
Jenže Američané vše viděli jinak a rozhodli se Teherán zasáhnout na nejbolavějším možném místě – v centru jeho ropné produkce. Tu plánuje Trump pomocí sankcí vůči íránským firmám, ale i těm společnostem, které by s nimi jakkoli obchodovaly, snížit co možná nejvíce a uštědřit tak tamní ekonomice silnou ránu. Sankční mechanismus vstoupil v platnost začátkem tohoto listopadu a jeho reálný dopad je zatím neznámý.
Pokud by se Íráncům opravdu nedařilo svoji ropu exportovat, ceny by jistě vystřelily vzhůru. Nicméně státy EU spolu s Ruskem a Čínou daly jednoznačně najevo svůj nesouhlas a slíbily, že se sankce pokusí obejít. Z úspěchu své politiky má ostatně očividně obavy i Trump, když jej straší představa růstu cen pohonných hmot u amerických pump.
Prezident proto nejednou apeloval na ostatní členy OPEC v čele se Saudskou Arábií, aby zvýšením vlastní těžby možné výpadky dodávek z Íránu pokryly. Saudové prozatím ústy svého ministra energetiky Chalída al-Fáliha přislíbily spolupráci, když hovořili o celkové vlastní kapacitě v rozsahu až 12 miliónů barelů ropy denně. Jak řekl Fálih, cílem monarchie je především udržet stabilní zásobování a pokrýt poptávku odběratelů.
Ruská karta
Veřejně méně známým hráčem v celé této složité hře je Rusko. Země totiž platí za jednoho z největších exportérů ropy mimo státy sdružené v OPEC. Její zásoby se navíc díky tání severského ledu a objevům řady do budoucna potenciálně rentabilních nalezišť na Sibiři výrazně zvedly. Díky vstupu západních firem a přínosu jejich technologie, která postupně nahrazuje zoufale zastaralý sovětský systém, se Rusům navíc podařilo významně snížit náklady na těžbu. Ty totiž dle některých odhadů pokryjí již při ceně 40 USD za barel.
Moskva je přitom stěžejním aktérem ve dva roky staré dohodě se Saudskou Arábií, v níž se OPEC i konkurenční světoví těžaři dohodli, že budou společně postupovat při stabilizaci cen této strategické komodity, což tehdy znamenalo především její navýšení. Putin navíc například oznámil, že se nehodlá nikterak řídit americkým sankčním režimem a nadále bude pokračovat v obchodování s Íránem. To by znamenalo, že americká politika může ve výsledku zůstat značně bezzubá, světový trh zůstane dostatečně zásoben a ceny již dále neporostou.
Avšak je potřeba vzít v úvahu i fakt, že Američané nyní spouští další kolo sankcí i vůči Rusku, což tamní politická elita nemusí nést příliš libě. Pokušení omezit vlastní těžbu a zatřást tak s cenami benzínu u amerických čerpacích stanic může být poměrně lákavé. Všichni investoři totiž dobře vědí, že touha Ruska dokazovat svoji sílu v mezinárodním prostředí je vždy silná.
Těžba z amerických a kanadských břidlic
Jedním z hojně diskutovaných faktorů je i další rozvoj poměrně nového, o to však dle mnohých slibnějšího získávání ropy a zemního plynu z břidlic, k němuž se využívá tzv. metoda frakování (fracking), kdy je do země vháněna frakovací tekutina, která naruší podloží a později vytlačí požadovanou komoditu k vrcholu. Zvláště ve Spojených státech a Kanadě se stal tento způsob velmi populárním a mimo jiné způsobil i přeměnu USA z importéra na největšího exportéra ropy na světě.
Jenže nyní se zdá, že celá věc má podstatný háček. Řada nalezišť je totiž poměrně malá a roztroušená, což znamená, že se snadno a rychle vyčerpají. Hlavní problém však představují především přenosové kapacity. Jinak řečeno, Severní Amerika nemá dostatek potrubí, kudy by ropu rozváděla a ta se tak hromadí (problém je odborně nazýván bottle necks). Chybí ji navíc i přímořské rafinérie, kde by bylo možné ropu a zemní plyn zpracovat a pomocí tankerů vyvážet do světa. Tato zázemí se teprve budují a vzhledem k řadě především environmentálních regulací nelze očekávat jejich rychlé spuštění.
Zůstává tedy otázkou, jakým způsobem bude americká těžba schopna pokrýt případný výpadek nabídky, a to navzdory faktu, že poslední čísla hovoří o mírném zvýšení produkce, které by se mělo přelít i do následujících kvartálů.
Síla rozvojových ekonomik a americko-čínská obchodní roztržka
Zřejmě nepřekvapí, že hlavním tahounem poptávky po ropě i dalších energetických surovinách se v posledních letech staly rozvojové ekonomiky, a to především v Asii a na Indickém subkontinentě. Dosud netušený rozvoj tamních hospodářství spolu s rozšiřujícími se zástupy nově etablované střední třídy, která zaplnila dosud ohromnou propast mezi nepočetnou elitou a miliony chudých, vedly k významnému navýšení importu.
Jenže tento trend nyní dostává významné trhliny. Systematický vzrůst úrokových sazeb ze strany amerického Fedu i dalších centrálních bank v rozvinutých ekonomikách Západu vedl v posledních měsících k výraznému odlivu rizikového kapitálu pryč z těchto zemí a investice v nich tak významně poklesly. Podobně i sílící dolar, vůči němuž „domorodé“ měny povětšinou výrazně oslabují, činí tamním hospodářstvím vážné problémy.
Učebnicovým příkladem tohoto vývoje je například Indie, jež se potenciální nestability na trzích s energetickými surovinami velmi obává – platí totiž za hlavního importéra íránské ropy.
Daleko větší obavy však vzbuzuje stav čínské ekonomiky, která se ocitla v obchodní válce s Trumpovou Amerikou. Přestože dopad dosud přijatých opatření je navzdory poměrně ostré rétorice spíše omezený, u investorů navozuje silnou nervozitu.
Důkazem budiž poslední zprávy o stavu čínského hospodářství, jež v posledním kvartále vykázalo růst ve výši 6,5 %. Přestože na Západě by tato cifra byla oslavována, v Číně vytváří vrásky na čele, neboť je v porovnání s předchozím vývojem nízká. Přidejme k tomu ohromnou zadluženost prakticky všech významných hospodářských subjektů a potenciální průšvih je na světě. Pokud by k němu opravdu došlo a současné výrazné propady asijských akciových indexů značily další oslabení, globální poptávka po ropě by jistě opět poklesla a s ní i ceny.
Nestabilní těžaři ze třetího světa
Představují poslední bod, o kterém se tu zmíním. Jak již bylo řečeno výše, řada zemí, v nichž těžba ropy probíhá, se dlouhodobě potýká s výraznou vnitřní politickou i bezpečnostní nestabilitou. Výjimkou nejsou ani ozbrojená povstání, puče či občanské války.
Zářným příkladem tohoto je severoafrická Libye, kde centrální vláda dodnes neovládá celé území. To je naopak rozděleno mezi řadu různě znesvářených milic a bojových skupin, které spolu soutěží o vliv a moc. K tomu jim pomáhá i vlastnictví ropných těžebních plošin, které tak často mění svého majitele. Situace se sice v posledních měsících stabilizovala a země tak byla dokonce schopna svůj objem těžby navýšit, nicméně nejistota ohledně stability dodávek zůstává.
Dalším příkladem je pak jihoamerická Venezuela, která se potácí někde na pomezí občanské války mezi socialistickým prezidentem Madurem a opozičními skupinami. Panující těžká ekonomická krize navíc rozvrátila hospodářství a paralyzovala těžbu ropy. Ta se propadla téměř na polovinu. Jak je tedy vidět, nabídka „černého zlata“ může být ohrožena i z této strany.
Tolik základní přehled stěžejních oblastí, které mohou do budoucna ovlivnit růst či naopak propad cen ropy. Investor by jejich pravidelné sledování a vyhodnocování rozhodně neměl podceňovat, neboť ještě nedávné zprávy o údajně štědré vánoční nadílce pro ty, kteří se do obchodu s touto strategickou surovinou pustí, se nyní zdají být poněkud přehnané. Nezbývá proto, než zůstat obezřetný.
