Když se však vydáme trochu do historie, narazíme na krále, královny a vládce z let minulých, jejichž jmění s přehledem trumfne bankovní účty všech dnešních milionářů i miliardářů. Ten nejbohatší z nich ve své době disponoval větším majetkem, než jaký dnes Jeff Bezos, Bill Gates a Bernard Arnault mají dohromady. Jmenoval se Mansa Musa I. a jeho jmění by dnes mělo astronomickou hodnotu zhruba 418 miliard dolarů (9,6 bilionu korun). Díky tomu je považován za nejbohatšího člověka, jaký kdy žil. O koho vlastně šlo a proč jste o něm zřejmě moc neslyšeli?
Císař Mansa Musa I., známý rovněž jako Musa Malijský (Mansa v překladu znamená „Král králů“) se narodil v Mali někdy v osmdesátých letech 13. století. K titulu krále a později císaře, jenž mu přinesl nezměrné bohatství, se však dostával poměrně obšírně.
Jeho děd Abú Bakr byl bratrem Sundiata Keity, který ve třináctém století na území dnešního západoafrického státu Mali a v nejbližším okolí založil své království, které se za vlády dalších členů jeho dynastie rozrostlo na významné obchodní impérium. Dle historických pramenů se ovšem Abú Bakr ani jeho syn Faga Laye nikdy panovníky nestali.
Krkolomná cesta na trůn
Řada přišla překvapivě až na Musu, který byl nejdříve jmenován pouze zástupcem panovníka Malijského impéria v jeho nepřítomnosti (například pro případ, že by se vydal do války, nebo na pouť do Mekky). Na trůn mezitím usedl Abú Bakr II., jehož hlavní zájem však nespočíval v samotném vládnutí, nýbrž v posedlostí nalézt a prozkoumat druhý konec Atlantského oceánu.
Krátce poté, co se Abú Bakr II. stal vládce, vypravil 200 průzkumných lodí ze své flotily s jasným cílem – nalézt odlehlou stranu Atlantského oceánu. Kapitáni dostali povolení vrátit se zpět jen za podmínky, že najdou na druhé straně oceánu zemi, nebo jim dojdou potraviny a voda. Po několika letech se z výpravy vrátila jediná loď plná vyčerpaných námořníků.
Dodnes není přesně jasné, jaké poselství svému králi přivezli (některé prameny hovoří o tom, že králi vylíčili údajný vodní vír, který v Atlantiku spláchl většinu vypravených malijských lodí), nicméně jejich vyprávění král nechtěl uvěřit, a tak se rozhodl, že se vydá na průzkum Atlantiku sám. Abdikoval proto na svůj úřad panovníka a v čele flotily 2000 lodí vyplul na západ.
Abú Bakar II. se ze své výpravy už nikdy nevrátil a historikové, antropologové i další vědci se dodnes dohadují o tom, jestli mohl, či nemohl doplout až do dnešní Ameriky a založit zde kolonii. Vedle Vikingů nebo Číňanů jsou tak Malijci dalšími mořeplavci, kteří teoreticky mohli Nový svět objevit ještě před Kolumbem. Ať tak, či onak, západoafrické impérium zčistajasna spadlo do klína Musovi, který se po abdikaci Abú Bakra II. stal jeho desátým vládcem. Zde se rovněž začíná psát příběh jeho neuvěřitelného bohatství, které do dnešních dnů žádný jiný jednotlivec nedokázal shromáždit.
Cesta k pohádkovému bohatství - Budování, zlato a sůl
Hlavní pilíř Musova bohatství tvořil obchod se zlatem a solí, který v západní Africe prakticky kompletně ovládal. Mimo to byl čilým budovatelem mešit a univerzit, na jejichž budování v širokém okolí rovněž ve velkém vydělával. Mnohé z nich, jako například Univerzita v Sankore (dnes Univerzita v Timbuktu), stojí dodnes.
Malijské impérium tedy disponovalo velkou mocí a bohatstvím, které se odráželo i na vysoké životní úrovni jeho obyvatel. Například v hlavním centru říše Timbuktu žili lidé v mnohem větším přepychu, než jak tomu v té době bylo v jiných částech světa.
Díky kronikám se zachoval velmi podrobný popis Musovy slavné pouti do Mekky, kterou uskutečnil v roce 1324 a kterou lze do jisté míry z dnešního pohledu považovat za "úspěšnou byznysovou cestu". Dle historických pramenů mocného afrického císaře na jeho putování doprovázelo procesí 60 tisíc lidí. Dále 12 tisíc sluhů, kteří nesli dvoukilové cihly zlata. Ty Musa nepřepravoval jako nějaký dar jinému mocnému panovníkovi. Místo toho je rozdával chudým lidem, které na své cestě potkal. Některé kroniky a spisy očitých svědků, kteří jej na jeho pouti doprovázeli, hovoří o tom, že každý pátek navíc zafinancoval stavbu jedné nové mešity v místě, kde se zrovna nacházel.
Tento akt dobroty měl však nechvalný dopad na hodnotu zlata. Všude od dnešní Libye přes Káhiru až do Mekky začala hodnota zlata díky velkému přílivu drahého kovu prudce devalvovat. Zároveň v reakci rychle rostla inflace ostatního zboží. Musa proto začal ve velkém skupovat veškeré dostupné zlato a ochotně jej od prodejců bral i ve formě půjčky, nehledě na vysoké úroky.
Výsledkem tohoto „zlatého tažení“ byla skutečnost, že Mansa Musa náhle s přehledem kontroloval cenu zlata v celém Středomoří. Jde o jediný zaznamenaný případ v historii, kdy jeden jediný člověk dokázal po určitou dobu přímo kontrolovat cenu zlata v celém Středomoří. Na mnoha místech jeho štědré dary pokřivily ekonomiku i na celé desetiletí.
Kromě toho byl Musa více než významným hráčem v obchodu se solí. Odhaduje se, že měl pod kontrolou až polovinu veškerých solných zásob, které měl tehdejší pro Evropany známý svět k dispozici.
A pozor – sůl v té době nesloužila primárně pouze jako ochucovadlo pokrmů, jak je tomu dnes. Neexistovaly žádné chemické konzervanty, a tak byla díky svým výborným konzervačním schopnostem používaná všude sůl. Neexistovaly rovněž žádné nonstop supermarkety, takže pro mnoho lidí sůl znamenala přežití, neboť jim potraviny díky ní dokázaly vydržet déle. I proto byla mnohdy sůl vyvažována zlatem a používala se mimo jiné ve formě platidla.
Jako ekvivalent moci, kterou Musovi dávala kontrola strategických trhů se zlatem a solí, si můžeme představit, že by dnes jeden jediný člověk mohl jednak dle libosti kdykoliv hýbat se světovou cenou zlata a zároveň by kontroloval například polovinu světového obchodu s ropou. Odhad bohatství někoho takového si už můžete udělat sami.
Renesanční přístup k vládnutí – Byznys místo válčení
Do Malijského království, o kterém se vyprávělo široko daleko, putovali obchodníci až z evropských Benátek, Granady nebo Janova. Velký zájem o obchod s jeho říší umožnil Musovi diktovat si ceny dle vlastního uvážení a obrovsky tak bohatnout.
Středobodem jeho „byznysu“ byla malijská metropole Timbuktu, kam směřovaly všechny hlavní obchodní stezky v celé západní Africe. Musa si ve městě nechal vybudovat obrovský palác, který mu navrhli andaluští architekti přivezení do Mali ze Španělska. Byť žil více než honosný život, nešlo podle všeho o žádného diktátorského tyrana. Z dnešního pohledu to byl spíš na svou dobu výjimečně schopný manažér a stát, kterému vládl, byl de facto spíš jeho firmou, neboť v něm měl hlavní slovo a inkasoval většinu jeho zisků. Takže ano, potenciálně první člověk, který "řídil stát jako firmu".
Malijské království se zároveň lišilo od mnoha jiných afrických království, které mnohdy tvořily bojovné kmeny. Musa netoužil po válce ani konfliktech. Proč taky – mír znamenal nerušené pokračování obchodu a další zisky. Z tohoto pohledu byl ve své době opravdu do jisté míry renesančním člověkem. Zatímco například Evropané se v době jeho vlády ještě stále vzpamatovávali z křížových výprav, během kterých 300 let bez většího úspěchu prolévali ve jménu Boha krev, Musa úspěšně udržoval mír a případné neshody se snažil řešit opět především obchodní cestou, například skrz úplatky či dary.
Jediným větším konfliktem, kterému musel Mansa Musa během své vlády čelit, byla invaze Mossiů, což jsou původní obyvatelé dnešní Burkiny Faso. Ne každý se totiž nechal uplatit a některým důmyslnějším protivníkům došlo, že mohou vydělat mnohonásobně víc, když si místo Musova darovaného bohatství vezmou rovnou jeho říši. Mossiové proto v roce 1330 napadli a na krátko dokonce i obsadili Timbuktu. Jejich úspěch však neměl dlouhého trvání, neboť Musa rychle dobyl klíčové obchodní centrum zpět. A aby se už příště něco podobného neopakovalo, vybudoval zde na obranu hrad a zaplatil početnou vojenskou posádku.
Nejasná smrt nejbohatšího muže, jakého kdy lidstvo poznalo
Zatímco Musova vláda i jeho nejvýznamnější činy jsou poměrně dobře historicky zdokumentovány, záznamy o jeho smrti se široce rozcházejí a není přesně známo, jestli zemřel krátce po svém návratu z Mekky, nebo žil ještě dalších deset let. Jeho syn Mansa Maghan převzal po otci trůn v roce 1332 a o čtyři roky později na něj usedl jeho starší bratr Mansa Sulejman.
Historické prameny hovoří o tom, že Mansa Musa vládl 25 let, avšak už se přesně nezmiňují o tom, jestli jeho vláda v roce 1332 skončila kvůli jeho smrti, nebo kvůli jeho abdikaci na post vládce. Některé prameny pro změnu tvrdí, že Musa zemřel v roce 1337. Žádný konkrétní rok však nebyl stoprocentně potvrzen jako nejpravděpodobnější.
Realitou dnešních dnů nicméně je, že o Mansovi Musovi a Malijském království téměř nikdo běžně neví. Místo toho se trestuhodně zabýváme pouze západními miliardáři nebo bohatými byznysmeny, kteří žijí dnes, byť jejich skutečná moc často ani neodpovídá tomu, jak velké mají jmění.
Naproti tomu Musa byl člověkem, který své bohatství dokázal jakožto absolutistický vládce s neomezenou mocí naplno promítnout i do svých poddaných. Který dnes žijící miliardář by dokázal přesvědčit 12 tisíc lidí, aby mu napříč kontinentem odnesli na vlastních bedrech zlaté cihly? Nebo aspoň ovlivnit podle svých potřeb cenu zlata pouze tím, že by byl u moci?
Mansa Musa, nejbohatší a v kontextu tehdejší doby a tehdejší ekonomiky teoreticky možná i jeden z nejmocnějších lidí, jací kdy kráčel po zemi, toto všechno dokázal a po více než dvě dekády sám úspěšně kontroloval bohatství a obchodní byznys, který lze i na dnešní poměry považovat za bez nadsázky gigantický. O tom, jak významný a bohatý musel být, svědčí i fakt, že po celé západní i severní Africe dodnes stále stojí některé stavby, které nechal před téměř sedmi sty lety vybudovat.
#osobnirozvoj #mansamusa #historie #afrika #mali #malijskekralovstvi #bohatstvi #jmeni #zlato #sul #obchod
