Poprvé od 2. světové války cítíme posun, kdy se prioritou vlád a jejich občanů stává klima a životní prostředí, nikoli růst.
My se do této debaty raději nechceme míchat, ani zpochybňovat vědecké důkazy změn extrémně složitého klimatického systému. Ale už dlouho je patrné, jak se nám příroda snaží sdělit, že jsou náklady současného modelu ekonomického růstu neúnosné. A to nikoli jen výhledově či okrajově. Jeho dopady jsou patrně čistě negativní, ať už jde o dopady na společnost nebo životní prostředí, na něž jsou vázané veškeré ekonomické aktivity. Digitální i ty ostatní. Už jsme se ocitli za rovnovážným bodem mezi ekonomickým růstem a jeho náklady. Stačí se podívat na omezené přírodní zdroje a klesající přírodní diverzitu, ale i další rizika spojená s emisemi CO2. Pokud tedy nepatříte mezi jejich popírače.
Je čím dál jasnější, že naše účetní systémy a ukazatele ekonomického růstu neumí pořádně změřit celkové náklady našich aktivit, protože nezohledňují dlouhodobé ztenčování zásob přírodních zdrojů, ani dopady na životním prostředí. Kromě toho jsou tu i škody způsobené nedostatky v oblasti cenotvorby za poslední desetiletí, kdy centrální banky dělaly vše, co bylo v jejich silách, aby udržely neudržitelnou úroveň našich ekonomických aktivit na maximu a nedošlo k resetu. To však poškodilo dlouhodobý potenciál našich ekonomik a vedlo to k neuvěřitelně neproduktivnímu chování, kdy naléváme čím dál víc levných peněz do stávajících aktiv, místo abychom investovali do nových způsobů výroby.
Dosáhli jsme bodu obratu a je třeba přehodnotit priority
V posledním čtvrtletí roku 2019 jsem často cestoval z jihoafrického Kapského města do Moskvy a dál do Evropy, přes Střední východ, ale i do Asie a do Austrálie. Všude, kde jsem byl, hlásal slogan na titulní straně místních novin: „Potřebujeme klimatický plán“ a jeho součástí byly fotografie poslední zdejší přírodní katastrofy.
Následky klimatických problémů jsou už pro vlády celého světa tak nákladné, že vyčleňují další fiskální prostředky, které mají pokrýt boj s cyklóny v Japonsku, suchem v Jižní Africe a Namibii, záplavami v Indonésii a nedostatkem cibule v Indii. V posledních dnech přislíbila australská vláda neomezenou podporu těžce zkoušené oblasti Nového jižního Walesu poté, co plameny zdevastovaly místní floru i faunu a způsobily četné zdravotní problémy i ztráty na životech, o majetkových škodách nemluvě.
Poprvé od 2. světové války tak cítíme posun, kdy se prioritou vlád a zejména jejich občanů stává klima a životní prostředí a nikoli růst. Nedostatek potravin, pitné vody a čistého vzduchu se totiž stává existenční otázkou.
To vše bude mít závažné politické důsledky. Nejprve vzrostou životní náklady, protože se ceny potravin vyšplhají vzhůru, pak dojde k dalšímu prohloubení nerovnosti. A nenechte se mýlit, ceny jídla způsobily víc revolucí než cokoli jiného – ať už to byla francouzská revoluce, ruská revoluce z roku 1905, nebo arabské jaro. A 20. léta přinesou další.
Pro investory je to v nevhodnou dobu, právě ve chvíli, kdy měly centrální banky i vlády na své straně. V roce 2019 stoupla cena všech aktiv – ano, skutečně všech – když se centrální banky vrátily od kvantitativního zpřísňování zpět ke kvantitativnímu uvolňování a nejedna vláda začala zvyšovat fiskální deficit, ať už se jednalo o Čínu, Británii, USA nebo Japonsko. Na počátku roku 2020 už slyšíme trhy skandovat: „Fiskální expanze, fiskální expanze, MMT, MMT!“
Co trh nevidí, nebo aspoň nechce vidět, je inflační panika. Očekává, že inflace bude dál klesat kvůli demografickým změnám, klesající populaci a nedostatečné produktivitě. Ale to jen proto, že ignoruje větší riziko narušení zásobování. Jsem si plně vědom toho, že většina dnešních čtenářů a obchodníků ještě nebyla v 70. letech na světě, ale tehdy se stagflaci podařilo úplně zardousit růst i trhy. Příčinou byly dva hlavní faktory – příliš benevolentní Federální bankovní systém a omezení nabídky. Nepřipomíná vám to něco?
Podobně jako dnes ani tehdy experti nepočítali s inflací, která se od konce 50. let neprojevila, ale embargo ze strany zemí OPEC všechno změnilo. Růst cen ropy byl katalyzátorem, ale skutečným viníkem byl i tehdy zbytečně „štědrý“ Fed. Kam tím mířím?
Konsensuální ekonomické předpovědi pro rok 2020 spoléhají na nejrůznější sliby, včetně toho, že tu s námi nízká inflace a nízké sazby zůstanou navěky, ceny se nebudou určovat na základě nabídky a poptávky, dojde k bezvýhradnému přijetí technologických monopolů a nedojde k žádným snahám snížit sociální nerovnost. Tento čím dál jedovatější koktejl má pachuť trvale nízkého růstu, takřka nulové produktivity a monetární politiky bez možnosti úniku, čehož jsme byli svědky v nedávné době, kdy se stal americký Fed nejen věřitelem poslední instance pro repo trh, ale zároveň nakročil k úplné monetizaci federálního deficitu.
V roce 2020 se může status quo změnit třemi způsoby:
Politicky – Změna na postu amerického prezidenta by přinesla nový impuls, jak politicky, tak ekonomicky.
Selhání v úvěrové oblasti – Dojde k problémům s enormně nadhodnoceným trhem. Ztráta kontroly nad repo trhem ze strany Fedu znamená obrovské riziko v úvěrové oblasti a nejvíc exponovaný je v tomto případě americký sektor těžby břidlicového plynu.
Inflace/klima – Kombinace nouzových signálů vysílaných klimatem – zvýšení nákladů na potraviny, vodu a čistý vzduch – a enormního nedostatku investic do infrastruktury znamená, že se na trhu schyluje k dokonalé bouři, jakmile udeří další katastrofa a prudce stoupne volatilita.
Obrovské internetové monopoly a trhy aktiv jsou tak nahuštěné levnými penězi, které chrlí centrální banky, že už jsme evidentně v nejvyšším bodě cyklu a trhem se rozléhá křik Gordona Gekka z filmu Wall Street: „Chamtivost je dobrá!“. Chamtivost může být zábavná – ale není moc produktivní. Nesoustředěnost, nezodpovědnost a nedostatečný respekt k přírodě již brzy změní dynamiku toho, jak jsou voleni politici, jak se měří ekonomický růst a hlavně jak společnost určuje priority využití svých prostředků a aktivit.
Ve 20. letech bude klima s vysokou pravděpodobností všudypřítomným tématem a účelem tohoto článku není jen zaujmout, ale i přijít s novým směrem výzkumných aktivit Saxo Bank, kde budou všechny investice a aktiva ovlivněná touto změnou zkoumány optikou klimatu a životního prostředí. Tento Čtvrtletní výhled nabízí celou řadu námětů k diskusi a myšlenek, do nichž je možné investovat. Jak pravil Julius Caesar, když překročil Rubikon: Alea iacta est. Kostky jsou vrženy a my jsme překročili mezní bod návratu.
O autorovi:
Steen Jakobsen byl v březnu 2011 jmenován do funkce hlavního ekonoma Saxo Bank, kam se vrátil po dvouleté přestávce. Během této doby pracoval jako investiční ředitel ve společnosti Limus Capital Partners. Před svým odchodem na počátku roku 2009 působil v Saxo Bank téměř devět let jako investiční ředitel. Má více než 20 let praxe v oblasti proprietary trading (obchodování na vlastní účet) a alternativního investování. Po absolvování Kodaňské univerzity v roce 1989, kde vystudoval ekonomii, začínal kariéru v kodaňské pobočce Citibank, a poté se stal ředitelem a vedoucím prodeje v Hafnia Merchant Bank. V roce 1992 se stal viceprezidentem londýnské pobočky Chase Manhattan Proprietary Trading Group. V letech 1995-97 pracoval jako obchodník na vlastní účet pro Swiss Bank Corp., v Londýně. V roce 1997 se stal světovým ředitelem obchodování, měnových kurzů a opcí ve firmě Christiania (nyní Nordea) v New Yorku. V roce 1999 se stal generálním ředitelem UBS Global Proprietary Trading Group.