22.01.2020 21 minut čtení

Jak se v dnešní době správně rozhodovat? Někdy nadlidský úkol, ale můžete se to naučit i vy

Denně uděláme 20 tisíc rozhodnutí. Většina z nich není důležitých, jsou podvědomá a moc nás nevyčerpávají - jakou nohou vykročíme, kam se podíváme apod. Také ale děláme řadu rozhodnutí, která už vyžadují naše plné vědomí a navíc u nich o něco jde.

Dnes si skoro všechno můžeme rozhodnout a vybrat, což je určitě krásný projev svobody, ale přináší to i obavu, abychom si vybrali správně. Když si uvědomíme, že každý den na nás působí nějakých 6000 reklamních sdělení... pokud jdeme do supermarketu, dostaneme se na více než 10 000 a různé nabídky po nás chtějí, abychom si jich všimli, posoudili a abychom si je vybrali. Zase další úkoly a další porce nejistoty k těm už zmíněným 20 tisícům rozhodnutí. 

Průzkumy říkají, že běžný manažer dělá denně 70 vědomých, větších rozhodnutí, to v principu také není úplně málo. V USA prý průměrný CEO rozhoduje ve 139 případech týdně o zásadních věcech. Zhruba polovina takových rozhodnutí je prý hotová do 9 minut, jen asi na 12 % potřebuje hodinu a více.

Ne všichni pracujeme v top managementu velké americké společnosti, ale v práci, doma, ve společnosti i v obchodě po nás neustále někdo chce na něco názor a rozhodnutí. K tomu si přidejme složitější, dlouhodobější a zásadnějších věci - co s dětmi, partnerem, rodiči a nebo i se sebou. Potom není divu, že prostě nevíme, nebo si nejsme jisti… Volby děláme všichni, nic jiného nám nezbývá a navíc si za nimi musíme i stát. 

Strachy v životě

Z čeho máte největší strach? V principu nepříjemná otázka, která nás nutí se vrtat v temných možnostech. Podle některých žebříčků je hodně obav z globálního oteplování, z teroristických útoků, třetí v pořadí je prý strach z jaderného programu KLDR. Takové ty osobnější strachy jsou největší z hadů, potom fóbie z různého lezoucího hmyzu. Ale ty každodenní jsou velice úzce spojeny s rozhodováním Nejhorší jsou strachy ze selhání, odmítnutí, pominutí, ztráty kontroly a určitě si dodáte svoje soukromé strachy, svůj žebříček toho nejhoršího. Paralyzuje nás nejistota spojená s nějakým rozhodnutím.

Venku číhá nejistota

Lidstvo je staré zhruba dvě stě tisíc let. To je hrozně dlouhá doba a rozhodně si z celého období neseme hodně návyků, o kterých ani nemusíme vědět. Pokud bychom si představili celou historii lidstva jako jeden den, tedy čtyřiadvacet hodin, tak zemědělství se lidstvo věnuje něco přes hodinu - tedy jsme s ním začali něco před jedenáctou večer, města jsou stará maximálně pár minut, internet bychom neměli dříve, než pár vteřin před dvanáctou. To znamená, že prakticky celý den lidské historie - tedy od půlnoci do pozdního večera, jsme se mlátili klacky po hlavě, běhali někde po lese, jedli jsme, co jsme našli, vydávali jakési zvuky a mysleli jen na to, že nás něco může sežrat, kousnout nebo že sníme neznámou, jedovatou muchomůrku. 

Ještě ve středověku existovala skoro padesátiprocentní šance, že zemřeme násilnou smrtí. Dnes je šance násilí už jen v jednotkách procent, ale to nemění nic na tom, že víceméně celou lidskou historii jsme zvyklí být neustále ve střehu a bát se, že se nám něco stane. Za ty desítky tisíc let strachu se také ukázalo, že ten, kdo se nebál a do rizika šel, se také velmi často nevracel - něco ho sežralo, nebo někam spadl. Přežili jsme tedy jen my strašpytlové, kteří moc dobře víme, že nejbezpečnější je sedět v jeskyni a nikam nechodit, všude venku na nás číhá nebezpečí. Není tedy divu, že se programově bojíme jakékoliv změny, jakékoliv nejistoty. Jenže s tím se v dnešní době hodně špatně žije.

Prokletí jisté doby

Když se tedy podíváme do dnešního světa, vidíme strach z nejistoty úplně všude. V průměru nedopadne polovina změnových programů ve firmách. Důvodem není špatné plánování nebo průběh, ale prostě natolik silná rezistence zaměstnanců ke změně, že se to prostě nepovede. Jeden ze dvou změnových programů pohřbí sami zaměstnanci, protože si prostě nepřejí změnu, nechtějí jít do nejistoty. A návaznosti jsou skoro všude jinde.

Určitě jste se setkali s tím, že ve výběrovém řízení nebylo vybráno to nejlepší řešení. Mohlo to zafungovat, mohlo to přinést revoluci, ale prostě to neprošlo přes rozhodovací komisi. Možná to nedává úplně smysl, brání to pokroku, ale v principu je to pořád to samé. Nechceme jít do nejistoty a staré marketingové pravidlo říká, že klient nechce to nejlepší možné řešení - jen si chce být jistý, že neudělá svým rozhodnutím nějakou chybu. Může se nám to nelíbit, ale je dobré to vědět. 

Je tady ještě jedna poměrně nepříjemná skutečnost, a tou je sdílení úspěchu a nesdílení neúspěchu. Sociální sítě jsou velmi nezdravým filtrem, kde se vydává každý malý úspěchu za trochu větší, a o chybách se nemluví. Nechce se nám chodit do rizika, zkoušet něco úplně nového a třeba i nebezpečného, natož abychom se o obavách nebo neúspěchu zmínili na veřejnosti. 

Je to i jeden z důvodů toho, proč je mladá generace tak ztracená. Jak se dá v tom pozlátkovém světě plném fotek ze snových dovolených, povedených a krásně naaranžovaných jídel a dosažených úspěchů obstát s tuzemskou dovolenou, topinkami k večeři a nudnou prací? Takže se všichni motáme v nejistotách. Sice nás už nic nemůže sežrat, ale zase je více vidět neúspěch.

Jak najít klid?

Pojďme se držet příkladu s jeskyní. Můžeme si ji mírně upgradovat do našeho domova. Je to naše útočiště, naše jistota. Ano, jsme tam v našem prostředí, mezi svými, zjednodušeně řečeno tam, kde to známe, kde nás nic nepřekvapí. Jsme schovaní mezi zdmi, máme všechno pod kontrolou, můžeme konečně vydechnout. Abychom se cítili dobře v nějakém neznámém prostředí, také se musíme zorientovat, ujistit se, co hrozí, jasně vědět, jaké jsou hranice, kde jsou dveře, omezení, ale i případné možnosti a směry. Cítit se bezpečně znamená vytvořit si v hlavě jasnou mapu toho, jak svět kolem vypadá. Úplně toho samého bychom se měli pokoušet dosáhnout v jakékoliv situaci - vytvořit si v hlavě mapu.

Rozdíl mezi odborníkem a laikem

Představte si nějaký pracovní problém. Třeba že lidé ve firmě špatně spolupracují a potřebujete změnit proces a způsob sdílení informací. Musíte zrychlit předávání novinek, sdílení dokumentů a výsledků práce. Je jasné, že se tím ušetří hodně času, ale i zbytečné práce. Není to vlastně tak složité, ale může tam být hodně nejasností a skrytých nebezpečí. 

Spolupracuji s řadou firem na řešení jejich problémů a moje role jakožto poradce nebo kouče je většinou spíše v ujišťování. Jakou cestou se při řešení problému vydat, upozorňovat na rizika, která jsou vidět z dálky, a zpřehlednit situaci. U toho vnímám, že je spíše výjimečné, že by se problémy ve firmách řešily nějak nesmyslně. Velmi často se jde správným směrem, ale všechno je oslabeno obavami z toho, jestli jsme na něco nezapomněli a nedá se to udělat jinak. Jen se potvrzuje, že lidem chybí ta ucelená mapa, co je možné, odkud kam se vydat, jak to na sebe navazuje. Lidé se bojí, že jedna změna na jedné straně může vyvolat neplechu někde jinde. Přitom tomu tak velmi často není. Říká se, že 90 % věcí, kterých se bojíme, se nikdy nestanou a tady to platí úplně stejně. Většinou to mají vymyšlené dobře, ale bojí se a to je paralyzuje. 

Odborník si je na druhé straně jistý vlastně jen v tom, jak spolu věci souvisí a jak vše pracuje dohromady. Pokud se dozví něco úplně nového, vloží si informace do svého schématu a pracuje s tím dál, ale princip se nemění. Tak by se mělo pracovat i ve vzdělávání odborníků - počítat s tím, že novinka nebo změna pro něj znamená jen novou součástku do již fungujícího mechanismu a nerozhodí ho to tak, jako laiky. V tréninku začátečníků proto musíme všechno vysvětlit v souvislostech, aby si mohli udělat svou mapu, klidně na začátku jen malou, ale s jasnými mantinely a snadno pochopitelnými pravidly.

Základem je hledat pevné body

Abychom se mohli dobře rozhodnout - to znamená, abychom s tím byli v pohodě - musíme mít jasnou představu o situaci, tedy srozumitelně identifikovat, o co jde. Někdy stačí si problém jen popsat, někdy pomůže si jej přeformulovat v jiných slovech. Hodně pomáhá si uvědomit, jak vypadá ideální řešení, nebo co se bude dít, až bude všechno hotové.

Abychom si určili jasné hranice, je dobré si popsat, o co se vlastně hraje v duchu nejhoršího a nejlepšího možného scénáře. Tedy jak bude situace vypadat, když to bude všechno naprosto úžasné a co nejhoršího se může stát. Zejména popsat si nejhorší možné vyústění nás může velice uklidnit - málokdy se totiž ve skutečnosti hraje o něco tak strašného. 

Hodně pomáhá si problém rozdělit na menší části. Krávu také nerveme do hrnce celou, ale každou část vaříme jinak. Stejně tak si můžeme rozebrat jednotlivé části, hlavní výzvy, hlavní přínosy a s nimi pracovat dále

Psaní pomáhá věci lépe zvědomit - proto si všechno pište, kreslete, zkrátka nevizualizujte si to jen v hlavě, ale zbavte se toho na papír.

Jasná měřítka jsou snadná

Problémy bychom mohli rozdělit na malé a velké. Ne podle toho, zda řeší/neřeší budoucnost lidstva, ale v principu, jak se dají vyřešit. 

Ty malé problémy bývají méně zásadní, ale hlavně se u nich můžeme rozhodnout na základě jasných parametrů, které lze stavět vedle sebe. Jsou tam jen tři možnosti, jak věci mohu porovnat. Větší nebo lepší na jedné straně, menší nebo horší na druhé straně a nebo to může být stejné. Jsou to vlastně velmi jasné hranice v mém rozhodovacím schématu. Rychle vím, pro jakou nabídku se rozhodnout, pokud porovnávám cenu, čas a další, exaktně kvantifikovatelné parametry. 

Případně mohu pracovat s riziky. Riziko se dá odhadnout - vycházíme z teorie, umíme určit pravděpodobnost. U hodně problémů to může pomoci, může nás to aspoň zklidnit.

Půjdu na večírek, nebo zůstanu doma?

Trochu horší to je v situaci, kdy parametry nemůžu porovnat tvrdými daty. Přitom může zároveň na první pohled jít o výrazně jednodušší volbu, u které nečekám, že mi ovlivní zásadně život. Když se rozhoduji, jak strávím večer, prostě si porovnám, co mi přináší jednotlivé varianty. Pokud se mi chce víc do světa, půjdu na party, když se chci flinkat a jít dříve spát, budu doma. Prostě sleduji, jak to cítím, což je celkem snadné. Jenom pozor na následky, které je dobré si také plně uvědomit. 

Je dobré vnímat, čeho se vzdávám tím, že se rozhodnu pro danou variantu. Pokud si vyberu skotačení na párty, musím být v pohodě s tím, že možná budu mít druhý den kocovinu a málo se vyspím. To mi za to musí stát. Stejně tak se nemůžu divit, že nepotkám svého partnera snů, když budu sedět v pyžamu doma a pít bylinkový čaj. Uvědomění si těchto návazností by nemělo vést k tomu, že se mi začne vařit hlava u každého drobného rozhodování, ale spíš k tomu, že později nebudu své volby litovat. 

Skončím v práci, budu mít klid a budu se věnovat tomu, co by mě bavilo?

V teorii rozhodování se pracuje vedle rizika také s nejistotou, která spočívá v překvapeních, která se dají těžko odhadnout a někdy takových nejistot může být hodně.

Dostáváme se k ukázce složitého problému. Ani jedno řešení nemusí mít lepší výsledek, parametry se nedají jasně porovnat a nevíme, co se stane. Můžu mít jistou a dobře placenou práci, která mě nebaví a může mě lákat změnit svůj život a naplno se věnovat svému koníčku, což může být mnohem rizikovější a hůř placené. A už se rozjíždí vnitřní dialog, kudy se vydat, kdy, jestli si v něčem nekecám, co když a podobně.

Můžu si také jednotlivé parametry sepsat, porovnat (větší, menší, nebo rovno), jenže jsou tady skutečnosti, které se hůře měří, nebo nejsou jasné a hlavně mi to komplikuje celková komplexnost - je tam hrozně různých faktorů a za chvíli se v tom vaříme. Co s takovou prekérní situací? 

1. Můžeme to nechat vyhnít 

    Manažerská technika vyhnívání říká, že 80 % problémů se vyřeší samo. To by nás mohlo uklidnit, ale také by nám to mohlo časem začít trochu zapáchat. Nedořešené věci nejsou úplně zdravé pro duši… Ale třeba jen počkáte, jestli vám nepřijde nějaké znamení, něco se neposune. Je to cesta.

2. Muž ví a žena cítí

    Zkuste se zaměřit na to, jaký máte z daného řešení pocit. Vytváří ve vás jedno řešení pocit radosti, nebo vás stahuje? Představíte-li si, že do toho půjdete a máte motýly v břiše a z druhého vás jen poleje pot? To mohou být jasné indikátory. Máte pocit, že je to třeba? Možná je i toto indikátor.

3. Hoďte si korunou a představte si, že to tak uděláte

    Je to opět o pocitu, ale spojeném s tím, že se prostě rozhodnete pro jednu variantu a představíte si, jak se cítíte, když se ta věc už hodně posunula. Neřešíte, jak se tam dostat, ale jaké to je tam být. Následně se můžete povrtat v tom, co jsou hlavní obavy a řešit jen ty.

4. Zkuste kouzlo nebo znamení

    Netvrdím, že máte začít věřit na zázraky a začít čarovat. Ale můžete zkusit něco, čemu se říká náhodný stimul. Je to princip, který je spojován zejména s výkladem karet - třeba tarotem. Jedná se o to, že jasně formulujete otázku a vytáhnete kartu, zkrátka si necháte napovědět řešení a necháte své podvědomí i rozum s tou alternativou pracovat. Něco vám napoví a zase uvidíte, co na to vaše pocity. Náhodný stimul není kouzlo, jen nám zkrátka zapne část mozku, se kterou nejsme zvyklí pracovat, díky čemuž dostaneme na věc úplně jiný pohled a to hodně pomáhá.

5. S někým to proberte

    Hodně může pomoci jiný pohled, odstup někoho, kdo to s vámi myslí dobře a ještě lépe vás moc nezná. Zkušený kouč, mentor, psycholog, zkrátka někdo, kdo umí vést rozhovor a provede vás k rozhodnutí.

6. Prostě to zkuste

    Málo věcí je v životě nevratných a hodně věcí se dá jen vyzkoušet. Můžete zkusit něco řešit při práci, otestovat případnou poptávku. Můžeme sledovat, co to s námi dělá, jestli jsou naše strachy oprávněné a očekávaná pozitiva opravdu tak úžasná. 

7. Je dobré se znát

    Stěžejní a nejpřínosnější v rozhodování je mít jasno, co jsme vlastně zač. Stojí za to se více povrtat ve své podstatě, svých přáních, silných a slabých stránkách, ve své duši. 

    Určitě znáte archetypy, tedy jakési zobecněné pravzory chování. Může se jednat o zvířata (silová nebo totemová), pohádkové postavy, zkrátka jasně definované a známé modely chování. Orel je majestátní a má odstup pohledu z výšky, jaguár je vznešený a rychlý, medvěd je silný, klidný a pomalý. Určit si svůj archetyp nám může výrazně pomoci v rozhodování. V principu si uvědomíme, jak se cítíme, jak se chceme chovat a podle toho můžeme uzpůsobit své rozhodování, směr nebo i chování. Pokud se projektujeme do nějakého zvířete nebo postavy, může nám to dát odstup - zamýšlet se nad tím, jak se asi v dané situaci tento symbol chová, jak je konzistentní a to nám může dát více síly se rozhodnout.

Jak se poznat

Je určitě dobré jít v tomto poznání ještě dál. Chce to nějaké přemýšlení a asi i čas, ale určitě se vyplatí si upřímně zodpovědět několik otázek. Možná se mohou zdát trochu pravdoláskařské, ale je to pro vaše osobní dobro, tak možná stojí za to skousnou:

Osobně pracovní pohled

  • Co jsou moje unikátní schopnosti?
  • Kdo je můj mentor a vzor?
  • Za co chci v práci dostávat zaplaceno?

Osobní pohled 

  • V čem spočívá moje podstata - jaké zvíře nebo archetyp naplňuji?
  • Kdo jsem - jak se charakterizuji, jaký je profil mojí osobnosti?
  • Co chci mít v životě, co je pro mě důležité? Moje hodnoty?
  • Co mi dělá největší radost? V osobním i pracovním životě?
  • Jak poznám, že jsou ty důležité věci naplňovány?
  • Čím chci pomoci světu?
  • Za co chci, jsem ochoten se v životě obětovat a za co trpět?

Když si všechno zodpovíme, přichází druhá část, která prověří, jestli to máme v životě opravdu jasné a taky můžeme sami poznat, jestli si náhodou nelžeme, neděláme se lepší. U každé odpovědi si klademe otázky, zda se nám to daří naplnit, zda se podle toho chováme, zda to rozvíjíme, sledujeme, opravdu umíme. To mnohé napoví. 

Ještě přínosnější a často celkem jasně ukazující je technika křížového pohledu. To znamená, že si každou předchozí otázku navážeme s těmi ostatními. Pokud mám nějaké unikátní schopnosti, promítají se a sedí s tím, jak se charakterizuji, co chci, co mi dělá radost? Dostávám za to zaplaceno? Pomáhám tím opravdu světu, jak já chci? Většina lidí se u této techniky přistihne, že ve skutečnosti nemají jasno nebo že způsobem, kterým se charakterizují, vlastně moc nežijí… 

Když takovým cvičením projdu a to ve vší upřímnosti, najednou zjistím, že mám celkem hezky dané mantinely, vím, co ano a co ne a najednou z mlhy vystoupí velmi jasná cesta, kudy a jak se mám rozhodovat, kam směřovat. Samozřejmě se to může v čase měnit, ale minimálně pro nejbližší období budeme mít jasněji.  

Problém neexistuje

Na závěr si nemůžu odpustit starý zenový přístup, který říká, že všechny problémy jsou jen v naší hlavě. Je těžké se odpoutat od denních starostí, vidět je z většího odstupu, uklidnit se, donutit se, nechat věci být, ale je to cesta ke klidu. Co se stalo, už nezměním. Co bude, není vůbec jasné, tak bychom to mohli nechat být a život se může vyvíjet. Není to jen přístup východní filosofie. Podstatou je hledání jednoduchosti. Komplexní problémy nevyžadují komplexní řešení, velmi často je řešení snadné a není třeba nějak bojovat nebo to tlačit. Vědět více nemusí pomoci, člověk by se měl oprostit a aspoň trochu to nechat být a jen cítit, jestli je to to správné. 

Goethe napsal, že pokud se něčemu plně a opravdově odevzdáme, svět se pootočí naším směrem a věci nám začnou vycházet. Rilke říkal, že pokud žijeme otázky, svět nám sám dá odpovědi. 

Možná tedy nemusíme všechno brát tak vážně a někdy můžeme nechat svět, aby se děl a život, aby se žil. Možná nebude všechno podle dopředu nalajnovaných plánů, ale budeme mít vnitřní klid a o tom jsou všechna rozhodnutí a boje proti nejistotě.

Jak se vyznat v problému

Abychom se dobře vyznali v problému, může opět pomoci rámec tarotu. Na vykládání karet a hlavně víru v to, co nám říkají, můžeme mít odlišný názor. Princip náhodného stimulu jsme popsali dříve, ovšem nechme jeho principy stranou. Co se nám může hodit, je staletími prověřená metodika kladení otázek, které nám mohou pomoci zorientovat se v tom, kde se v dané situaci nacházíme. Technika 7 kroků k nalezení cesty se jmenuje pofkova a můžeme ji použít, když se snažíme zpřehlednit řešení v práci, ale i v osobním životě. Pokud si umíme jeden po druhé zodpovědět 7 následujících parametrů, měli bychom se uklidnit, protože máme jasný rámec a nemusíme se ani ptát kartářky:

1) Co je podstata problému - o co vlastně jde? Můžeme to říci jinými slovy? Připodobnit?

2) Co jsou dnes nejsilnější vlivy v dané situaci?

3) Co působí zvenku, co neovlivníme a nemáme pod kontrolou?

4) Jaké jsou vlastně možnosti řešení? 

5) Jaké jsou hrozby a rizika toho řešení?

6) Co se musí udělat jako první krok?

7) Co bude na konci? Jak to má dopadnout a co to má na konci přinést?

Je to systematický a ucelený přístup a pojmenovali jsme tím řadu osobních i byznysových hlavolamů.

Rozhodovat se jako profík

Když se cítíme pod stresem, nemůžeme se uvolnit a nemyslíme jasně, protože emocionální myšlení přebírá řízení. Proto se ve strachu často rozhodujeme náhodně a iracionálně. Co tedy dělat? Je dobré si strach uvědomit a poznat ho, dát mu čas, pojmenovat si, co vlastně znamená, co je nejhorší, co se může stát. Pořádně dýchat, snažit se uvolnit celé tělo. To se musí trénovat, zkoušet nové věci, rozhodovat se je možné se naučit. Zajímavé je, jak k tomu přistupují třeba agenti FBI, když se učí posilovat svou duševní sílu a vnitřní jistotu

1. Musí znát svá omezení i to, co umí a na tom to stavět.

2. Nesmí si plést paměť a reálná fakta.

3. Mluvit sami k sobě, a to pozitivně - dělají to například členové speciálních jednotek, když jdou do nejhorších misí, proč bychom nemohli i my?

4. Přemýšlet pozitivně a překonat negativitu. Na každou negativní myšlenku si dát 5 pozitivních a každé dobré se věnovat aspoň 20 vteřin. Je určitě dobré si uvědomit dobré i špatné emoce a nepokoušet se je potlačit, prostě o nich můžeme vědět, ale neřešit je.

5. Neustále něco zjišťovat, být zvědaví - rozvíjejme se, posouvejme.

6. Překonejme sebepochyby - máme na to.

7. Neřešme své obavy - uvolněme se.

#osobnirozvoj #rozhodovani #decisionmaking #emoce #podnety #chovani #archetyp #problemy #reseni

Hodnocení: +9
Pro přidání komentáře se přihlaste nebo zaregistrujte.