Pečení nebyla Pooji vysněná kariéra odjakživa. Ve skutečnosti chtěla původně být právničkou! Její rodina se vždy o gastronomii zajímala a vlastnila mexickou restauraci v Mumbai. Když bylo Pooje asi 12 let, strávila tři léta po sobě pobíháním k kuchyni a ochutnáváním každého receptu své mámy. Ta milovala pečení a vlastnila malou domácí čokoládovou manufakturu.
A postupem času se jí při přemýšlení o budoucnosti do cesty čím dál tím víc vkrádalo právě pečení. Vystudovala hotelovou školu ve Švýcarsku a o tři roky později nastoupila na stáž do Le Cordon Bleu v Paříži. Po stáži se Pooja vrátila do Indie s ambicí otevření vlastní pâtisserie.
To se jí podařilo v březnu roku 2010 a od té doby se její počet zaměstnanců rozrostl ze 3 na více než 100. Nikdo jí neřekne jinak než „indická královna makronek“ a mnoho lidí si jí vybaví, když se řekne „nejlepší dezerty“.
Podívejme se teď na některé Pooji odpovědi na otázky, které jí položila reportérka ze serveru HBR Ascend.
Proč si myslíte, že je firma Le15 úspěšná?
„Konzistentnost. Lidé na podnikání nerozumí tomu, že jeho nejtěžší částí je schopnost dělat jednu věc stále dokola, aby se zákazníkům stále dostávalo stejného zážitku. Myslím si, že to nám šlo.“
Limituje tato konzistentnost nějak vaši kreativitu?
„Ne. Myslím, že když stavíte na dobrých základech, můžete být kreativní a zároveň konzistentní. Základy jsou důležité. Například když měníme menu, opravdu se u toho bavíme. Ale i pokud se váš produkt změní, zákaznická zkušenost musí být pořád konzistentní a skvělá.
Víte, že když si dáte něco v Le15, dostanete za své peníze to nejlepší. Budete to skvěle vypadat i chutnat. Pak si můžete odškrtnout základy. Když je zákaznická zkušenost pořád skvělá, budujete tím důvěru.“
Odkud přichází vaše nápady?
„Odevšud. Mojí největší inspirací je cestování. Nejlepší nápady totiž dostanete když vystoupíte z komfortní zóny. Jedu do jiné země, ochutnám různé věci, zkusím nové příchutě a poté přemýšlím, jak to všechno přenést zpět do svého ekosystému.
Také mě inspirují události. Například už 3 roky po sobě jsem byla na filmovém festivalu v Cannes. Vidím, co mají lidi na sobě, jaké barvy teď letí, červený koberec a tak – a poté vytvořím dezert, který to všechno reprezentuje.“
To dá hodně práce! A co takhle sociální sítě? Nebojíte se, že když sdílíte příliš, vyzradíte svá tajemství a někdo vás bude moci zkopírovat?
„Víte co? Na tom nezáleží. Když jsem psala svou první knížku, všichni byli v šoku, jak jsem tam mohla napsat své recepty. Vždyť dalo strašně práce je vymyslet! Ale jak už jsem řekla, je snadné něco udělat dobře jednou. Ale dělat to dobře každý den, v tom je ta výzva.“
Povězte mi o své vášni pro makronky. Kdy jste si uvědomila, že to bude vaše specialita?
„Když jsem studovala v Paříži, během prvního týdnu jsem šla s pár Francouzi na party. Zeptali se mě, makronky z jakého podniku mám nejradši, jestli z Pierre Hermé nebo Ladurée. A já jsem vůbec nevěděla, co to makronky jsou.
Byli úplně v šoku, že se někdo může učit péct ve francii a neznat makronku. Poslali mě tedy do Pierre Hermé a řekli, ať zkusím Mogador. Pamatuju si, že jsem tam stála a ptala se sama sebe, co to jen je za miniaturní burgery. (smích)
Ale když jsem ochutnala první sousto, páni. Takže když za mnou přijeli rodiče, vzala jsem tam tátu, který si je také zamiloval. Věděla, jsem, že když se líbí tátovi, je to pro Indii perfektní produkt.“
Ještě mi řekněte o některých z nejšťastnějších vzpomínek, které máte.
„Je jich tolik! Abych řekla pravdu, dneska ráno mi nebylo zrovna dvakrát dobře. Ptala jsem se sama sebe, proč to vůbec dělám. Všichni míváme taková rána, viďte?
Ale šťastné vzpomínky jsou to, co vás zase dokáže vytáhnout nahoru. Zvládli jsme makronky zpřístupnit všem. Když vidím lidi poprvé ochutnat makronku, když jim opravdu chutná nebo slyším, že jim naše chutnají víc než ty, které měli v Paříži, když jsem součástí svateb a jiných slavnostních událostí... Je to prostě štěstí. Jakmile si vzpomenete na tyto šťastné chvíle, všechno to za to stojí.“
