Když už nalezneme touhu a směr, kterým se chceme dát, nemusí to stačit.
Co stačí překazit plány k tomu, aby jsme mohli jít dál ?
No přeci naši přátelé, rodina, kamarádi a známí, přítel - přítelkyně, manžel-manželka a dokonce i ten, koho vůbec neznáte.
Shodneme se, že mezi sebou nebo v našem okolí takové lidi máme. Nepřejí nám lásku, úspěch, peníze, rodinu...dokonce i psa nebo dítě. Můžeme každý najít mraky důvodů a to i z vlastní zkušenosti.
Nemusí to být lehké, může to být obtížné, ale stojí to za to.
Když konečně nalezneme svůj směr a ten vysněný cíl, právě lidé okolo nás nám mohou překazit, znechutit to, kam kráčíme. Čím více, tím samozřejmě komplikovanější odolávání, tím komplikovanější cesta.
Proč nemůžeme jednoduše vypnout, nereagovat a nechat je být ? Protože, nám záleží na názoru okolí, chceme vypadat dobře před sousedy, kamarády a jejich názor nás vlastně zajímá, i když si to třeba ani nepřipouštíme, nechceme si to přiznat.
Taková ta klasická věta, co na to řeknou sousedé, je legendární a velice pravdivá, častá.
Tuto vlastnost, máme vypěstovanou od dětství, kdy jsme se museli stále někomu zavděčovat, dělat to, co si přáli rodiče, ve škole nebo dokonce naši partneři. Život nám tedy plyne způsobem, kdy se pořád někomu chceme zalíbit. Očekáváme a vyžadujeme pozitivní názor na naše výsledky, činy, oblečení atd. Kolikrát si to ani nepřipouštíme, ale jakmile přijde jiný názor, pro vás negativní, je oheň na střeše. Přitom jde pouze o názor jiné osoby, která má jiný pohled, vkus, prostě názor.
Ať je to v práci šéfovi, protože chceme lepší plat, nebo na rande budoucí partnerce. Nebo rodičům, aby si o nás nemysleli něco špatného. Chceme být pochváleni.
A díky tomuto podvědomému programu se stále někomu chceme zalíbit, záleží nám na tom, jak vypadáme na veřejnosti, před sousedy, rodinou.
Kde je chyba, každý jistě ví, možná každý z vás, kdo to bude číst, už tohle slyšel a četl.
Otázkou ale je, kolik z vás to dodržuje a neupravuje svá rozhodnutí podle reakce okolí. Kdo jde svou cestou a nenechá se ovlivňovat?
Nejsem soudce. Na každém z nás je, zda se zamyslíme či nikoliv.
Já jsem si posledním pokusem od okolí prošel, když jsem poznal svou lásku, svou duši. Reakce rodiny na začátku nebyla úžasná. Dostal jsem mnoho názorů a jejich pohledů. Důležité bylo, že se nejednalo o můj názor a pohled, ale jejich a tím pádem to nemělo nic společného s tím, co cítím já. A to je důležité si přiznat, pocítit a UVĚDOMIT si to. Čím dříve, tím snadněji se události budou dít.
A jaký byl výsledek?
Šel jsem si za svým, šel jsem za svou intuicí, svým pocitem a láskou. Teď je vše v pořádku, možná bych i řekl, že mám lepší vztah s rodiči a ječné zrno, které jsem dva roky měl, mi „zázračně“ před operací zmizelo.
Jsem šťastný, že jsem se nenechal ovlivnit.
Je to náš ŽIVOT, nikdo jiný ho za nás žít nebude. A kde jinde chceme nabírat životní zkušenosti, než když to budeme zkoušet ?
Mějte se krásně
Karel Čížek
