Jste-li zvyklí na nějaký zavedený životní standard, může být hledání způsobů, jak ušetřit pár set nebo i tisíc korun měsíčně navíc na první pohled téměř nemožné. Myslím si ale, že se to stává problematičtějším až s věkem a čím je člověk mladší, tím je "foremnější" a ochotnější přizpůsobovat se novým standardům a podmínkám. Proto bych rád následující rady zaměřil (jak už je naznačeno i v titulu) především na mladší lidi, kteří mají v rukou zcela unikátní a nenahraditelnou tajnou zbraň finančního světa - čas.
Inspiroval jsem se částečně vlastními zkušenostmi a částečně zajímavým příběhem slečny jménem Michela Allocca, které se podařilo během 3 let od 22 do 25 let ušetřit 100 000 dolarů (2,1 milionu Kč), i když její roční příjem ani zdaleka šesticiferné částky v dolarech nedosahoval.
"Když na věcech pracujete konzistentně, můžete se neuvěřitelně posunout i ve velmi krátkém čase. Kdybyste se mě po promoci zeptali, jestli za 3 roky zvládnu našetřit takovou sumu, řekla bych vám, že jste kliničtí blázni," říká Michela, které se přesně takového "nesmyslu" podařilo dosáhnout.
Jedním dechem ale dodává, že se jí dosažení stanoveného finančního cíle "nestalo jen tak". Jen co začala ve 21 letech vydělávat v prvním zaměstnání, vytvořila si plán utrácení a spoření a založila si penzijní účet, na který ji přispíval zaměstnavatel. A co je nejdůležitější - tyto finanční návyky jí zůstaly dodnes, a i když se její příjem i výdaje na život během let postupně mění, celkově se jí daří utrácet ještě méně než dříve.
Tady je dobré zmínit dvě relativně podstatné věci. Michela v roce 2017 vystudovala ekonomii a od té doby pracuje jako finanční analytička spravující rozpočty pro korporace. A svůj vysokoškolský dluh dokázala splatit i s pomocí finančních prostředků, které zdědila. Na druhou stranu, o důležitosti vzdělání pro následné pracovní příležitosti tady nepíšu poprvé a čeští vysokoškoláci si ze školy žádný velký dluh neodnášejí, takže mi tyto její "výhody" nepřijdou pro našince až tak nedosažitelné či zásadní.
Pojďme ale na ony finanční kroky, které tato slečna použila a používá, aby svých ambiciózních finančních cílů dokázala dosáhnout:
1) Vizualizace jako motivační berlička
Na začátku své spořící cesty si Michela vytvořila specifické cíle pro každý měsíc. Snažila se 50 % svého měsíčního příjmu utratit za esenciální výdaje (bydlení, jídlo,...), 20 % měla odloženo na zábavu a věci "osobní potřeby" a zbylých 30 % uspořit. Aby si u tohoto poměrně striktního plánu udržela motivaci, jednoznačně si určila své dlouhodobé cíle včetně ušetření dostatku peněz na vlastní byt.
Vzhledem k tomu, že měla jasně rozdělenou alokaci peněz z příjmů, mohla si také vytvořit tabulku a dopředu si naplánovat očekávané výdaje i nárůst úspor. Což je mimochodem také dobrý motivační prvek, když můžete dopředu vidět, jak budou vaše úspory vypadat na konci roku, pokud vydržíte. Svou organizaci dotáhla až tak daleko, že se pokoušela plánovat i nepravidelné výdaje jako například nákup dárku pro někoho ve specifický měsíc.
Na konci každého měsíci navíc hodila očko na to, jak její útraty vypadaly:
"Dívám se na to stylem ‘Dobře, kam moje peníze minulý měsíc zmizely? Je tohle v souladu s tím, jak jsem je utratit chtěla?‘"
Když si svůj finanční plán nenosíte jenom v hlavě, ale investujete čas a úsilí do tvorby konkrétního plánu a k němu náležící rozpočtové tabulky, je mnohem snazší se takového plánu následně držet. Takovýto vizuální podnět může být velmi účinnou berličkou chránící vás před upadnutím do kolotoče impulzivních, zbytečných nákupů.
"Když jsem zvažovala, jestli utratit 200 $ v Zaře, velmi rychle jsem si uvědomila, že to bude mít dopad na celkovou částku, kterou si budu moci odložit na finanční cíle, kterých se zrovna snažím dosáhnout... koupím si sice pár hezkých věcí, ale zároveň si oddálím chvíli, kdy si budu moci pořídit třeba vlastní bydlení," popisuje svou mentální argumentaci Michela.
V tomhle s ní nemám problém souhlasit, jen s tím rozdílem, že u mě je většinou na prvním místě pragmatická otázka: "Opravdu to potřebuji?" která dokáže během pár sekund rozhodnout, o jaký nákup se jedná. O tom, jak moc mi daný nákup oddálí finanční cíle, popravdě až tolik nepřemýšlím. Spíš si představím, co všechno mi daná věc do života reálně přinese, zda si na sebe případně dokáže nějakým způsobem vydělat a jak se na tento nákup budu dívat za měsíc nebo rok.
2) Mějte ke svému rozpočtu osobní vztah
Nikomu z vás bych moc nedoporučoval snažit se při tvorbě vašeho osobního rozpočtu kopírovat někoho druhého a jeho konkrétní alokaci příjmů na jednotlivá místa. Mnohem smysluplnější je pokusit se spíš pochopit, jaké priority jsou důležité pro vás osobně a rozložit si peníze na jejich základě.
"Rozhodně dávám víc peněz do zážitků, nejsem příliš zaměřená na hmotné věci," popisuje Michela svůj pohled na věc. Mnohem raději si tak našetří peníze na nějaký výlet nebo zájezd s přáteli, než aby si za stejné peníze nakoupila třeba zmíněné oblečení. Moc dobře ví, že onen zážitek pro ni v důsledku bude mít nesrovnatelně vyšší hodnotu. Někdo to ale může mít přesně naopak, což je potřeba si ujasnit a přizpůsobit tomu směr, kterým vaše peníze měsíc co měsíc proudí.
Pro ty z vás, kteří tady slečnu podezřívají z extrémního frugalismu, vás mohu uklidnit - oblíbený evergreen v podobě odpírané kávy z oblíbené kavárny třeba Michela neprovozuje:
"Mám v rozpočtu každý měsíc vyhrazeno 50 až 100 $ na kávu. Pro někoho je to nesmysl, protože káva není nic esenciálního, bez čeho by nebylo možné být. Pro mě je ale káva zásadní a pomáhá mi cítit se dobře."
Místo kávy si raději odpustí jezení venku či donášku jídla. Když už utrácí, tak vědomě a za věci, které ji přináší skutečnou radost.
Tady opět nemám příliš co dodat, pokud je někdo vášnivý konzument kávy a bere vypití šálku z oblíbené kavárny prakticky jako obřad, nevidím důvod, proč si tak důležitou část životní pohody a prožitků odpírat. Stejně jako v případě tady slečny se to navíc většinou vyrovná někde jinde, kde člověk na rozdíl od řady jiných zase nemá potřebu tolik utrácet (alkohol? sladkosti? ...).
3) Hleďte kupředu a buďte připraveni i na nejhorší
Alloca, jak už bylo zmíněno výše, na nedostatek finanční gramotnosti rozhodně netrpí, jelikož má z ekonomie i vysokoškolský titul. Proto není žádným překvapením, že 30 % svých příjmů, které ušetří, nenechává jen tak ležet v šuplíku. Část míří na zmíněné penzijko a zbytek na její obchodní účet.
Zároveň má individuální důchodový účet (IRA, u nás bohužel zatím nic takového nemáme, byť se o nějakých variabilnějších spořících účtech na penzi prý uvažuje, ale kdo ví), u nějž je ale maximální roční příspěvek pro osoby do 50 let omezen na 6000 $. Po maximalizování obou spoření tak zbytek kapitálu putuje na osobní investice skrz brokerskou společnost.
Mimo tyto své investice má Michela nouzový fond v hodnotě šestiměsíčních esenciálních výdajů a zároveň si bokem začala spořit i na zmíněný byt.
"Není to až taková věda, jde spíš o to dělat ty základní věci konzistentně a odhodlaně, tam se podle mě láme chleba mezi těmi, kteří se nakonec ke svým finančním cílům dostanou a těmi, kteří ne," uzavírá Alloca.
Do třetice můžu v klidu pokynout. Pominu teď nějaké americké spořící účty, které se nás příliš netýkají. Celkově je ale podle mě nejdůležitější mít dlouhodobou finanční perspektivu a vědět, kam přesně se svými penězi míříte, jakým způsobem se tam chcete dostat a co s nimi budete dělat, až se tam dostanete.
Dosažení finanční stability a zajištění není něco, co se dá zvládnout přes noc nebo po týdnu disciplinovaného šetření a spoření. Je to běh na dlouhou trať, během něhož byste se měli snažit příliš nezpomalovat. A jelikož vás nepochybně tu a tam bude čekat souboj s nákupními impulzy a chutí koupit si nějaký nesmysl prostě proto, že můžete, nejde o cestu, která bude vždy jen zalitá sluncem. To ale mimochodem není žádná životní cesta, byť se tak někdy může tvářit. Většinou to spíš připomíná horskou dráhu - člověk je chvíli nahoře, chvíli dole.
#osobnifinance #sporeni #rozpocet #prijmy #vydaje #esencialnivydaje #zabava #investovani #financnicile #disciplina #motivace #vizualizace #navyky #financnigramotnost #financniplan