Vůbec první zdokumentovaný podvod na bázi Ponziho schématu (byť se to tak tenkrát nejmenovalo), pochází z 60. let 19. století. Do života ho uvedla trojice ve složení Nancy E. Clemová, Jacob Young a William J. Abrams v americkém Indianopolis. Trojice se živila tím, že přemlouvala lidi k tomu, aby jim svěřili své peníze s příslibem jejich vysokého zhodnocení. Mozkem celého povedeného trojlístku byla Nancy E. Clemová.
Všem třem evidentně jejich byznys dobře vydělával – žili si na vysoké noze. Nikdo ale netušil, odkud se jejich příjmy berou – nebylo jasné, odkud generují výnosy. A to ani poté, co se po jisté tragické události dostaly na veřejnost údaje z jejich účetních knih. Někteří je podezírali z padělání peněz, ve skutečnosti však průběh jejich „podnikání“ nasvědčuje tomu, že šlo o krystalickou podobu Ponziho schématu (byť pan Ponzi ještě ani nebyl na světě), jejíž aktéři se neobtěžovali ani vymýšlením nějaké té pohádky pro investory, jež by vysvětlila zdroj slibovaných výnosů.
Průběh „podnikání“ našeho trojlístku mluví jasně. Jak už to v Ponziho schématech chodí, někteří vkladatelé se dočkali slibovaného zhodnocení – ti, kteří investovali mezi prvními a bylo je tak možné vyplatit z vkladů těch, co přišli po nich. Jiní, co přišli později (nebo nebyli tak důležití pro reputaci projektu), měli smůlu. Jako kadeřnice Nancy Clemové, z níž Clemová vylákala 935 dolarů s příslibem 20% zhodnocení, když pak kadeřnice chtěla vrátit aspoň vklad, Clemová ji odmítla.
Než se tohle první zdokumentované Ponziho schéma stačilo zhroutit, nabraly věci rychlejší spád. Že celý byznys nemůže fungovat věčně a že bude nutné se včas „vypařit“, bylo jasné asi všem třem. K tomu, že ten čas už nastal, dospěl jako první Jacob Young. Jeho klienti nainvestovali 20 000 dolarů za příslib 25% zhodnocení a výplaty výnosů pro ně už se dostávaly do zpoždění. Young tak 12. září 1868 sebral ženu a zmizel z města – a vzal si s sebou na cestu i dost velkou sumu z nashromážděných peněz, kolem 7000 dolarů (což by dnes odpovídalo zhruba 140 000 dolarů, tedy skoro 3 milionům korun. Zkrátka slušná sumička).
Ponziho schéma vzniklo v době, kdy Charles Ponzi ještě ani nebyl na světě, už v polovině 19. století
Jeho únikový plán ale nevyšel – hned následující den byla nalezena na břehu řeky nedaleko Oak Springs dvě těla. Jedno patřilo Youngovi, druhé jeho manželce. Oba měli prostřelené hlavy, na místě se našla brokovnice a ze způsobu, jakým byli zabiti, bylo jasné, že tohle určitě nebyla sebevražda. Pátrání postupně přivedlo policii na stopu Silase Hartmana, bratra Nancy Clemové. Poté, co zjistili, že Clemová a Young byli obchodní partneři, začali zkoumat i možnost zapojení Clemové a dalšího Youngova partnera, Abramse. Vzhledem k tomu, že další svědectví a důkazy napovídali o zapojení všech tří, skončili všichni tři ve vězení.
Nancy Clemová nakonec ale vyvázla. Hartman se během soudu přiznal k vraždám a nakonec spáchal ve vězení sebevraždu. Abrams byl za vraždy odsouzen na doživotí, z vězení ho dostala o deset let později milost od guvernéra Jamese D. Williamse. Clemová sice byla shledána vinou, nicméně její právníci vždy zvládli verdikt zvrátit u nejvyššího soudu a vyvolat tak nové soudní řízení. Proběhlo pět pokusů o její odsouzení, nakonec vyvázla bez trestu.
Zlepšováček od pana Millera
Asi „nejslavnějším“ provozovatelem Ponziho schématu před tím, než tenhle podvod získal své jméno, byl na sklonku 19. století William Miller, kterému se přezdívalo „520 procent“. Ten klasické jednoduché schéma „rob Peter to pay Paul“ ještě vylepšil. V té nejjednodušší verzi Ponziho schématu prostě vybíráte od lidí peníze a z části z nich uspokojujete nároky (části) těch předchozích, než nastane čas stáhnout roletu. Což nastane poměrně brzy – na to stačí jednoduchá matematika. Miller ale vymyslel trik, jak životnost schématu prodloužit – a zvýšit příliv peněz do něj. Kouzelným slovíčkem je „reinvestice“ a také to, co se dnes nazývá vzletně „affiliate“ a na čem fungují pyramidové hry – tedy provize za přivedení dalších investorů do systému.
Miller rozjel své schéma pod hlavičkou investiční společnosti Franklin Syndicate v březnu roku 1899. Na začátku oslovil své tři někdejší spolužáky ze školy a nabídl jim úžasnou příležitost – investujte u mě a já vám dám z vašeho vkladu každý týden 10 % – to znamená zhodnocení 520 % ročně. Miller, který před tím (neúspěšně) zkoušel v malém vydělat peníze spekulacemi na Wall Street, jim tvrdil, že těchto úžasných výsledků dosáhne díky „důvěrným informacím“, které coby zkušený obchodník na burze má. A přátelé mu věřili. Ve skutečnosti se pokusil vklady svých investorů na burze doopravdy zhodnotit jen jednou. Vzal 1000 dolarů a během krátké doby z nich „dokázal“ udělat necelých šest dolarů. Pak už raději žádné podobné pokusy neprováděl (vyhodnotil to jako zbytečnou ztrátu času a peněz).
Aby dosáhl rychlého přílivu „investorů“, vymyslel cosi jako „affiliate“ – každý investor, který přivedl další lidi do systému, získal jako odměnu 5 % z jejich vkladu. To nastartovalo příliv nových vkladatelů do systému. Miller navíc neváhal část peněz vybraných od investorů využít na podporu svého „podnikání“ a začal inzerovat v novinách v celé zemi. A poměrně velkoryse – jen během léta 1899 utratil 32 000 dolarů za inzerci v osmi stovkách periodik.
William Miller vylepšil Ponziho schéma o „affiliate program“
A tím investice do marketingu nekončily – najal si „píáristu“, který psal o Franklin Syndicate pozitivně laděné články a dostával je do různých amerických periodik. Tyhle peníze se mu bohatě vrátily na přílivu nových a nových investorů zmámených vidinou „520 % výnosu ročně“. Na svém vrcholu, na podzim 1899, bylo do podvodu zapojeno 12 000 vkladatelů a Millerovi přitékalo 20 – 63 tisíc dolarů denně. Celkem investoři po krachu celého podvodu přišli o zhruba milion dolarů.
A v čem spočívalo Millerovo „vylepšení“ klasického Ponziho schématu? U klasického Ponziho nalákáte lidi, vezmete od nich vklady, těm prvním dáte vklad zpět i se zhodnocením, aby investoval znovu, ty další chlácholíte a ty méně trpělivé sem tam vyplatíte. Miller to vymyslel jinak. Vkladatelům vyplatil po týdnu slibovaných 10 % (na to mu stačilo vzít je i z jejich vkladu) a zároveň jim nabídl neodolatelnou možnost – zvyšte svůj příjem tím, že budete reinvestovat svůj zisk. Jinými slovy – nechte mi ten 10% výnos a já vám ho zhodnotím s celým vaším vkladem. Takže když investor vložil 100 dolarů a po týdnu místo aby si vybral svých 10 dolarů výnosu, je nechal Millerovi s vidinou, že zhodnocuje tempem 10 % týdně už 110 dolarů. Ve skutečnosti neměl v ruce ani svůj vklad, ani ten slibovaný výnos – a jen se s radostí díval, jak jeho „virtuální konto“ utěšeně narůstá.
Miller tak získal více času, jak udržet systém v chodu – tím, že důvěřiví investoři nechávali své peníze u něj „vydělávat“ (ve skutečnosti je Miller využíval zčásti na propagaci svého podvodu a nábor dalších investorů, z části na financování nákladného životního stylu).
Millerův vynález prodlužuje životnost Ponziho schématu, ale nezachraňuje ho. Problém nastává ve chvíli, kdy investorům přestane stačit vidina rostoucích výnosů a začnou je chtít ve větším množství nejen sledovat na svém „virtuálním kontě“, ale skutečně je vyplatit. Peníze pro všechny nejsou, ani kdyby je podvodník neutrácel, natož když jsou z velké části „projedeny“.
Ke konci roku 1899 se tak Millerův „investiční podnik“ zhroutil a Miller nakonec dostal deset let vězení (odkroutil si pět a pak byl podmínečně propuštěn). Údajně už po téhle zkušenosti žádné další finanční podvody ani příležitosti k vydělání na finančním trhu nezkoušel, místo toho si založil poctivou živnost – otevřel si krámek s potravinami na Long Islandu.
