Přednosti i úskalí rodinného byznysu poznal Jiří Soukup ml. na vlastní kůži. Firmu KERAMIKA SOUKUP a. s. založil jeho otec, který v roce 1992 v rodné Plzni otevřel první prodejnu obkladů a dlažby.
Tak tuhle větu by si přál vyslovit Petr Hůlka, jednatel společnosti Okna&Company s.r.o., v důchodu. Podnikatel, který si před více jak dvaceti lety napsal byznys plán na čtverečkovaný papír, dokázal vybudovat stabilní stavební firmu.
Má se vedoucí zajímat o osobní život svých lidí? Nebo „strkat nos“ do soukromých záležitostí zaměstnanců je zbytečné a vedoucí na to nemá právo?
Bohumil Kuba je obchodník, konzultant a lektor obchodních a komunikačních dovedností. Je také autorem publikace Profesionál v prodeji. Ve společnosti Business Success, spol. s r.o. pracuje od jejího založení v České republice, což je již 25 let.
Co je lepší, jen tak proplouvat životem a těšit se z věcí, kterými nás štěstěna obdaří, nebo mít každý svůj krok tvrdě pod kontrolou? Spontánně existovat a být v interakci s ostatními, nebo pragmaticky a detailně plánovat každou vteřinu života?
Vedení lidí samotné je ve své nejhlubší podstatě velmi jednoduché. Je spojeno s vydáváním a prosazováním pokynů a s aktivním směrováním pozornosti každého člena týmu na jeho vlastní produkci, kterou přispívá do celku.
Z hlediska řízení lidí a produktivity existují dva typy remcalů.
Existují chvíle v kariéře každého vedoucího, kdy má chuť vůči svým lidem použít střelnou zbraň. Okamžiky, kdy se mu zatmí před očima a křik šéfa pak slyší celá firma. Tým obvykle v reakci na něj zaraženě mlčí a jde si po svém, než napětí zmizí.
V první řadě je třeba říct, že vyhořelý člověk jako takový neexistuje. Tento pojem beru jako termín používaný na jakousi diagnózu stavu člověka, ale to slovo samotné je zvolené dost nešťastně.
Mnoho vedoucích pracovníků vytýká svým podřízeným špatné plnění či neplnění pracovních úkolů. Ale ve skutečnosti je to pouze chabý pokus vyvléci se z osobní zodpovědnosti manažera a přenést ji na podřízené.
