Chytří lidé konají hloupá rozhodnutí neustále. Dokonce i Warren Buffett, jež si svými investičními rozhodnutími během let vysloužil přezdívku "Věštec z Omahy", už dávno prohlásil, že IQ není jediným zásadním faktorem, který rozhoduje o tom, zda bude výsledek úspěšný, či nikoliv:
"You don’t need to be a rocket scientist. Investing is not a game where the guy with 160 IQ beats the guy with 130 IQ. Rationality is essential. What you do need is emotional stability. You have to be able to think independently."
Stejnou odpověď vám dá i věda. Emeritní profesor Keith Stanovich, který přednáší na University of Toronto na Fakultě aplikované psychologie a lidského vývoje, se psychologickými procesy skrytými za vnitřní argumentací, na základě níž se rozhodujeme, zabývá již více než 10 let.
I výsledky jeho práce naznačují, že IQ testy jsou výborné především pro měření mentálních kapacit jako je logika, abstraktní uvažování nebo paměťové schopnosti. V posuzování toho, zda daný člověk disponuje schopností chytře se rozhodovat v reálných životních situacích, však příliš spolehlivé nejsou.
Možná i vy sami už jste někdy ve svém životě pozorovali, jak vysoká inteligence fakticky zabránila nějakému člověku ve vykonání lepšího či smysluplnějšího rozhodnutí. Třeba mně ihned naskočí vzpomínky na některé školní premianty, kteří byli nesmírně inteligentní, ale občas mimo školní testy konali rozhodnutí, nad nimiž zůstával rozum stát.
Proč tomu tak je? Níže najdete dva nejčastější důvody, které za tímto fenoménem stojí. Možná že když se o nich dozvíte více, pomohou i vám konat v budoucnu lepší rozhodnutí bez ohledu na to, jaké je vaše IQ.
1. Inteligence zvyšuje naši schopnost ošálit sami sebe komplikovanými, propracovanými příběhy a pohádkami o tom, proč k něčemu došlo
Lidé s vysokým IQ paradoxně ne vždy patří mezi nejrychleji se učící lidi. Často se totiž reálný svět a nové věci, které před ně prezentuje, snaží našroubovat na teorie, jež už znají. Průměrní lidé mezitím mnohem lépe reálný svět akceptují tak, jak jej zrovna vidí.
Funguje to nějak takhle: Zatímco druhé nemáme žádný problém soudit čistě podle jejich činů, pokud jde o nás samotné, jsme schopni vést se sebou komplikovaný interní dialog, kterým si nakonec dokážeme všechny naše chyby a špatná rozhodnutí uspokojivě obhájit.
Pokud jste investiční manažér, který má za sebou šňůru nepovedených investic a spekulačních pozic, budu dost možná schopen okamžitě prstem ukázat na místo, kde jste chybovali - možná jste nakupovali během tržní bubliny, chaoticky prodávali během všeobecné paniky, nebo jste ve svém portfoliu až příliš ignorovali diverzifikaci.
Pokud ale tím manažerem budu já sám, bude to vypadat trochu jinak. Mohu sám sobě navykládat takovou verzi příběhu, která mé obchodní rozhodnutí ukáže jako správné a obhájí dokonce i jeho negativní výsledek. Můžu si říct: "No jo, Fed zase neférově manipuluje trhy!" nebo "Podívej, tvůj model přece funguje krásně. To trhy se zbláznily a chovají se špatně!"
Plynou z toho dva klíčové výstupy:
A) Sami sebe vždy vnímáme jako méně chybující než ostatní, protože zpravidla nikdy neslyšíme vnitřní obhajobu, kterou si lidé vysvětlují své vlastní chyby, zatímco naši vlastní známe slovo od slova.
B) Jestliže vám do vínku byla dána vyšší inteligence, zároveň tam "princip rovnováhy" přihodil schopnost vymýšlet si složité a často velmi falešné příběhy o tom, proč se věci staly tak, jak se staly - zejména příběhy obhajující to, proč jste zrovna vy géniové udělali chybu.
2. Inteligence zpravidla chytré lidi tlačí do mentality a přesvědčení, že komplexní problémy nutně vyžadují komplexní řešení
Některé z nejkomplexnějších problémů, s kterými se můžete setkat, ve skutečnosti vyžadují ta nejjednodušší řešení. Je tomu tak proto, že jednoduchá řešení v podstatě obcházejí (místo toho, aby se snažily projít skrz) části onoho komplexního problému, jež jsou už ze své podstaty neznámé a nezjistitelné.
Například, krásou investiční strategie známé jako Dollar-Cost Averaging (DCA) (v niž zamýšlenou částku, kterou chcete investovat, rozdělíte na stejné díly a posléze ji v pravidelných intervalech investujete bez ohledu na aktuální cenu aktiva ve snaze snížit dopady volatility na celkovou investici místo toho, abyste celou částku investovali najednou; více zde) není to, že vám řekne, kam se trh teď vydá, ale to, že aby tato strategie fungovala, vlastně to vůbec nepotřebujete vědět.
Další příklad můžete nalézt v dokumentární adaptaci knihy Vládkyně všech nemocí. Příběh rakoviny s názvem Cancer: The Emperor of All Maladies. Mimoto, že pokud se chcete dozvědět vše podstatné o největším současném zdravotním nepříteli lidstva, jde o perfektní podívanou, v dokumentu vystupuje i brilantní vědec Robert Winberg, jež se výzkumem rakoviny zabývá na MIT.
A Winberg zde shodou okolností mimo jiné skvělým způsobem vysvětluje, proč se vysoce inteligentní lidé, jako je i on sám, o jednoduchá řešení jednoduše nezajímají, byť mohou být jakkoliv efektivní:
"Přesvědčit někoho, aby přestal kouřit, je psychologické cvičení. Nemá to nic společného s molekulami, geny ani buňkami. A proto lidé jako já toto řešení jednoduše řečeno ignorují navzdory faktu, že donutit lidi přestat kouřit by téměř jistě mělo na úmrtnost na rakovinu nesrovnatelně vyšší efekt než cokoliv, čeho mohu za celou svou kariéru v tomto oboru realisticky dosáhnout."
Tento fenomén však jde ještě dále. I když nějaký problém skutečně vyžaduje komplexní řešení, schopnost popsat jej druhým polopaticky je základem pro to, aby váš návrh druzí brali vážně. A právě tato schopnost velmi často géniům rovněž chybí, takže své brilantní myšlenky a řešení palčivých problémů pak nejsou schopni ostatním podat tak, aby to pochopili.
Člověk si pak říká - kolik akademických géniu už asi během své práce přišlo na úžasné a neuvěřitelné skutečnosti, ale následně je ve svých pracích popsali tak spletitě a komplexně, že nikdo je není schopen rozluštit. A tak o nich dodnes nemáme ani potuchy. Zřejmě víc, než byste si tipnuli.
