08.11.2021 6 minut čtení

Proč dnes 70 % lidí stále nesnáší svou práci? Vědci po 15 letech studia našli jeden stále se opakující důvod

Existuje nějaký smysluplný důvod, proč si dnes lidé stále dobrovolně vybírají kariéry, které je ve skutečnosti nebaví ani je nijak neuspokojují, i když by vůbec nemuseli? Proč nevyužívají absolutní svobody a dobrovolně trpí? Bohužel existuje.

Většina z nás se s těmi otázkami setkává už od útlých školních let a vsadím se, že mnoho z vás je svého času považovalo za neuvěřitelně otravné. Takové to, když se příbuzní furt dokola ptají: "Kam půjdeš dál? Co chceš dělat? Čím se budeš živit?" 

Jenže ony ty dotazy jsou svým způsobem relevantní, jelikož zhruba v 8. třídě ZŠ si najednou musíte zvolit, studiem čeho budete trávit další minimálně čtyři roky. V době, kdy řada lidí možná vůbec netuší, co by chtěli dělat (cca okolo 15 let), je najednou potřeba, aby o své budoucí kariéře učinili první důležité rozhodnutí.

Jak ale dopředu vědět, že vám vybraná cesta jednoho dne poskytne uspokojení a pocit úspěchu? Byť jsou to školy, které se nás na budoucnost zas a znovu ptají, vůbec nic o tom, jak si vybrat vhodnou cestu, ba ani to, jak ji začít smysluplně hledat, nás zároveň vůbec neučí (a dost možná ani učit nemohou). 

Zakladatelka služby WorkltDaily.com, jež poskytuje profesionální online kariérní poradenství, J.T. O'Donnell, se dle svých slov už 15 let snaží pochopit, proč má tolik lidí mezi svými nitrem a svou prací tak hlubokou propast, jež jim znemožňuje mít svou profesi rádo nebo z ní čerpat pocit radosti/uspokojení.

"Každý z nás v průměru stráví jednu třetinu celého života v práci. Práce proto výrazně definuje naší osobnosti. Jinými slovy, když v práci nejsme šťastní, trpí i ostatní oblasti našeho života. I přes to dnes 70 % všech zaměstnanců přiznává, že se svou kariérní volbou nejsou spokojeni. Proto věřím, že před sebou aktuálně máme vážnou epidemii," vysvětluje důvody svého zaměření J.T.

Je pravdou, že případy, kdy lidé kvůli práci onemocní, začnou je sužovat deprese, úzkost, přijdou o partnera nebo se stanou závislými na nějaké droze (cukr, alkohol, jiné substance), už ve svém okolí zažil nepochybně každý z vás. A navzdory faktu, že dnes každý z nás můžte studovat nebo dělat, co si zamaneme, spíš se zdá, že jich přibývá než ubývá. Co kdyby však tito lidé svou práci dělali opravdu rádi?

Za každou cenu udělat dojem

Nepomohlo by jim, kdyby zlepšili svůj vztah k práci i v oblastech, jako je zdraví a spokojenost? A kdyby takto přemýšlel každý, nepomohlo by to výrazně i celé společnosti? O'Donnell během budování svého projektu měla možnost poznat kariérní trable tisíců různých lidí a podle jejího soudu stojí za pracovní nespokojeností nejčastěji jeden důvod:

Nazývá se závislost na chvále a uznání druhých. A bohužel ji do nás hluboko zakořeňuje mimo jiné ta stejná škola, která pak po nás chce, abychom si na základě této závislosti vybrali, co budeme v životě dělat.

Od malička jsme poměrně striktně trénováni, abychom automaticky vyhledávali stimuly, jako jsou dobré známky, medaile za 1. místo nebo nálepky čehokoliv, co zrovna v té době na škole frčí. Proč? Protože jde o věci, které otevírají dveře k uznání a sympatiím od druhých. A lidé rozhodně mají rádi, když je druzí mají rádi. Ale ještě raději mají, když je druzí uznávají a obdivují. Když je dokážou ohromit, poskytne jim to dočasný pocit štěstí.

"Problémem je, když se na základě tohoto pomíjivého pocitu rozhodneme, jakou kariéru zvolit," vysvětluje O'Donnell, "nevybíráme si takovou cestu, která nám samotným dá pocit štěstí. Místo toho vybíráme tak, abychom udělali dojem na okolí a mohli zase zažít ten omamný pocit z návalu validace a uznání. Štěstí zůstává zapomenuto a každý další kariérní krok špatně zvoleným směrem nás v důsledku činí méně šťastnými a spokojenými. Čím víc se snažíme na druhé udělat dojem, tím frustrovanější se cítíme."

Příliš tomu nepochybně nepomáhají ani ti rodiče, kteří od mala své ratolesti básní o tom, jak je skvělé být doktorem nebo právníkem, přičemž vytváří stav, kdy jsou jakékoliv jiné zaměření (například ty vyžadující nižší stupeň vzdělání) méněcenné. I jim jde přitom ve skutečnosti často jen o to, aby se prací svého dítěte mohli primárně chlubit ostatním

Co děláte?

Jako příklad toho, jak moc jsme na pompéznosti svého zaměstnání závislí, nabízí J.T. jednu otázku: "Co děláte?"

Tato jediná otázka stojí za důvodem, proč tolik z nás ve skutečnosti není se svou kariérou spokojeno. Chceme na ni totiž být schopni odpovědět ideálně tak, aby druhým minimálně spadla brada, v lepším případě aby celá místnost rovnou povstala a začala aplaudovat

Chceme, aby nás pro to, co děláme, uznávali a respektovali. Proč? Protože nám (možná až trošku nezdravě) jde o to, jak nás vnímá naše okolí a moc dobře víme, že nás druzí na základě odpovědi začnou soudit. Jelikož úplně stejně soudíme druhé i my, když nám řeknou, čím se živí

Proto lidé, kteří jsou zrovna bez práce, nebo nevykonávají žádnou oslnivou práci, při otázce "A co vlastně děláš?" ihned mávají rukou a snaží se téma stočit jinam. Bojí se totiž, že na základě jejich odpovědi usoudíte, že jsou pravděpodobně hloupí nebo neschopní.

A tady je ono pomyslné "jádro pudla". "Dokud nepřestanete druhé soudit na základě jejich práce, nebudete schopni přestat soudit i sebe samé," varuje O'Donnell s tím, že zbavení se tohoto zlozvyku je klíčový krok k tomu, abyste se konečně mohli zaměřit na to, kam vás vaše vnitřní motivace k práci doopravdy táhne.

Šťastného člověka, který zároveň nesnáší svou práci, nenajdete. Pozitivní spojení s prací je totiž jedním ze základních pilířů životní spokojenosti. Bez něj navíc budete horko těžko hledat motivaci nevzdávat se, překonávat překážky a dosahovat vyšších úrovní úspěchu a spokojenosti.

Hodnocení: +66
Pro přidání komentáře se přihlaste nebo zaregistrujte.