José Giovanni byl – a stále je – považován za jednoho z nejlepších režisérů historie filmu. Toto hodnocení si zasloužil především svou filmovou tvorbou během 70. a 80. let, kdy tvořil dokonalé snímky z prostředí podsvětí. V jeho téměř bezchybných filmech se objevily hvězdy jako Belmondo, Delon a další.
Nikdo však netušil, že Giovanniho perfektní vylíčení zločinu není jen představivostí, ale že je pozůstatkem jeho temné minulosti. Giovanni, resp. Damiani, byl během mládí členem gangu, který například vydíral, mučil a následně také zabíjel bohaté Židy.
Po válce byl odsouzen k trestu smrti, aby byl po letech žaláře zázračně propuštěn. Tuto druhou šanci dokonale využil a z gangstera tak stvořil proslulého autora knih a filmů.
Divoký Korsičan
Když se během horkého června roku 1923 narodil v Paříži nevinně vypadající Joseph Damiani, nikdo v tu chvíli nemohl tušit, jaký extrémní a nevyzpytatelný život právě začal. Jeho rodiče byli korsičtí hoteliéři a tuto divokou korsickou směs kolující v krvi předali i mladému Josephovi.
Josephův otec vlastnil ve Francouzských Alpách hotel, kde v tajnosti provozoval ilegální kasino. Mladý Joseph zde během studií pracoval jako číšník a už v mládí tak nakoukl za oponu zločinu. Za své nezákonné aktivity byl později otec Josepha odsouzen k 10 letům žaláře.
Ke konci 2. sv. války se mladý Joseph začal aktivně připojovat k různým pařížským skupinám, jakými byla například nacistická PPF – Parti Populaire Français. Po příjezdu do Paříže se také přidal k bandě svého bratra a strýce, kteří již byli aktivními zločinci. Jeho strýc Ange Paul Santolini a starší bratr Paul tak ihned Josepha zapojili do rodinného byznysu a on poprvé poznal skutečné podsvětí.
Nacistický kolaborant
Během roku 1944 pracoval v Marseille jako bodyguard a výběrčí peněz jednotky Schutzkorps. Tato Němci zřízená organizace měla za úkol násilně vybírat finance od nucených pracovníků, resp. neplatičů. Schutzkorps neplatící doslova lovili a poté si pro vydírání vymýšleli všelijaké důvody. Francouzští dělníci byli tehdy nuceni pracovat pod nacisty jako kompenzace za nedostatek germánských pracovních sil.
Čím více se v životě Josepha proplétaly nacistické a zločinecké aktivity, tím více bylo jasné, že dříve či později musí přijít zkáza.
Jedna ze situací, které předznamenaly pád, byla i ta ze srpna roku 1944. Joseph a jeho nacistický komplic Orloff se převlékli za policii a vydali se vydírat židovskou skupinu, o které věděli, že se skrývá před právě probíhajícími zvěrstvy. Za to, že budou mlčet o jejich úkrytu, si vzali velký obnos peněz, a také jim slíbili, že za další částku dokážou dostat přes organizaci Milice jejich rodiny z koncentračních táborů.
Nejhorší na situaci bylo to, že ač židovský mladík Joseph Gourentzeig uplatil skrze Josepha členy skupiny Milice, bylo to nakonec zbytečné. Skupina se samozřejmě o jeho rodinu nepostarala a to znamenalo nakonec to nejhorší. Rodiče Gourentzeiga byli o několik dní později spolu s dalšími více než 100 židy zastřeleni nacisty během tzv. masakru v Bronu.
Trojnásobná vražda
Další divokou akci provedla tato zločinecká skupina již po osvobození Francie spojeneckými silami. Dne 18. května 1945 se se svým bratrem Paulem a dalšími dvěma komplici převlékli do uniforem francouzské vojenské rozvědky a unesli židovského obchodníka s vínem. Živnostníka Haïma Cohena obvinili z pašeráctví a řekli mu, že dokud jim nedá jako výkupné klíč od sejfu a nepodepíše jim šek na více než 100 tisíc franků, tak ho nepustí.
Cohen se zuby nehty bránil vyzrazení klíče, ale pod utrpením z několik hodin trvajícího mučení nakonec povolil. Namísto propuštění byl však nechtěný svědek zastřelen a jeho tělo bylo hozeno do rozbouřené řeky Seiny. Joseph se musel k akci nějak přičinit a byl tedy vybrán jako ten, kdo pod falešnou identitou šek vybere.
O necelých čtrnáct dní později, na přelomu května a června, se skupina opět v tomto přestrojení vydala unést bratry Peugeoty. Tyto výrobce elektrických přístrojů posléze pod pohrůžkou smrti donutili sepsat dopis, že podnikali společně s nacisty a že donášeli Gestapu.
Vzápětí po podpisu si banda vymyslela, že jestli chtějí, aby dopis nebyl zveřejněn, musejí zaplatit milion franků. Na tu dobu neskutečné množství peněz. Bratři odmítali a to mělo za následek drastické mučení. Téměř k smrti umučení bratři nakonec prozradili místo, kde mají ukryté zlaté mince. I zde gang nakonec nechtěné svědky zastřelil. Mrtvé bratry poté zakopali v lese nedaleko Versailles.
Čekání na gilotinu
Tato akce byla naštěstí již tou poslední, kterou zabijácké komando spáchalo. O několik dní později přišel jejich konec – Joseph Damiani byl stejně jako jeho bratr Paul zatčen, druhý společník spáchal při útěku před policií sebevraždu.
V létě 1946 přišlo zúčtování, když byl Joseph za své aktivity během nacistické okupace odsouzen k 20 letům těžkých prací. Kromě tohoto dlouhého trestu za účast ve Schutzkorps byl následně i za členství v PPF zbaven veškerých lidských práv, a to s doživotní platností. Josephovo kolaborantství tak mělo opravdu hořkou pachuť. Z movitého kriminálníka se tak rázem stal nepřítel státu.
Pro Josepha to ale ještě nebyl konec. Následoval kolotoč odsouzení a zmírňování trestu. V roce 1948 byl za spoluúčast na třech vraždách odsouzen k smrti a jen se čekalo na datum, kdy bude nařízena poprava gilotinou. Tlak jeho otce na prezidenta Auriola, že je Joseph hloupý mladík, který byl pod vlivem zkušených zločinců, se nakonec vyplatil. Joseph dostal téměř za pět minut dvanáct milost a místo trestu smrti byl odsouzen na doživotí, resp. doživotní nucené práce.
Během léta 1949 byl Joseph ještě usvědčen Josephem Gourentzeigem jako člen vyděračské bandy a byl mu přidán symbolický trest 10 let.
Ohromné a až nepochopitelné štěstí se na Josepha usmálo během roku 1951, kdy mu byl doživotní žalář zmírněn na 20 let, aby mu byla následně v prosinci 1956 udělena milost. Před Vánoci byl třiatřicetiletý Joseph po 11 letech propuštěn a mohl tak započít nový život. Strachem nasáklé dny z gilotiny se tak v budoucnu měly proměnit v dokonale využitou druhou šanci.
Zrození José Giovanniho
Své drsné vzpomínky začal po propuštění sepisovat a díky tomu tak vzniklo několik opravdu neuvěřitelných knih. Jedna z jeho prvních knih byla syrová povídka Le Trou. V ní už jako znovuzrozený, pod pseudonymem José Giovanni, popisoval plán svého útěku z doby uvěznění, kdy čekal na datum popravy. Drsné osobní zkušenosti zaujaly i spisovatele Rogera Nimiera, který pro tuto knihu našel vydavatele a Francie tak objevila velmi zajímavého autora.
Příběh zaujal i režiséra Jacquese Beckera, který toto dílo roku 1960 zfilmoval. Kritici i diváci si tento temný příběh oblíbili a José Giovanni se tak stal vycházející hvězdou kriminálek. Dále sepisoval povídky či knihy a těšil se novému životu, který pro něho znamenal zcela něco jiného, žil skutečný sen.
Když jeho přítel Becker zemřel, Giovanni si řekl, že je čas osamostatnit se od dohledu zkušených filmařů a začal tak sepisovat filmové scénáře, které zpočátku nabízel již známým filmařům, aby je později i sám režíroval.
Ve svých příbězích se věnoval především prostředí podsvětí a policie. Další hluboké příběhy vystavěl na tragédiích mezi lidmi, ve kterých skvěle vyobrazil také sílu přátelství. Díky osobním zkušenostem z kriminálního prostředí tak později vznikly proslulé thrillery jako Dravec, Dva muži ve městě, Díra, Sicilský klan, Cikán apod. Dnes jsou tyto filmy po právu řazeny mezi klenoty kinematografie.
José Giovanni se tak významně podepsal pod tehdejší francouzskou tvorbou, která dobývala svět filmu. V těchto oceňovaných snímcích hráli prvotřídní herci jako Alain Delon, Jean-Paul Belmondo, Lino Ventura nebo Jean Gabin. Giovanni tak dokonale dokázal využít skutečné druhé šance, kterou proměnil v opravdovou popularitu.
Konec divokého Korsičana
Roku 1984 byl Giovanni „rehabilitován“ – byla mu navrácena jeho civilní práva, ale Giovanni se již jako jiný člověk k této situaci nechtěl vracet. De facto většina lidí dlouhé roky netušila, že proslulý autor a uznávaný režisér José Giovanni byl zabijáckým Josephem Damianim, který profitoval na tehdejší nacistické době.
Od 90. let si Giovanni užíval nabyté slávy a v poklidu, již jen výjimečně, něco sepsal nebo se posadil za kameru. Jeho klid narušily během roku 1993 švýcarské noviny, které přišly s třaskavou zprávou, že právě ctihodný Giovanni a nelítostný Damiani jsou totožné osoby. Málokdo tomu věřil, všichni znali Giovanniho jako ctihodného muže, který vždy zastával ty nejlepší názory a lidské postoje. Samotný Giovanni svou temnou minulost vyvracel a až později vyhýbavě řekl něco ve smyslu, že už za vše dostatečně zaplatil a je mu tak dovoleno odpuštění.
Tato událost se na již tak špatném zdraví Giovanniho dostatečně podepsala a proslulý režisér se pomalu stáhl zpět do ústraní ve Švýcarsku, kde již od roku 1969 pobýval se svou rodinou. Zde ještě několik let tvořil, aby ve svém útočišti i naposledy vydechl. 24. března 2004 zesláblý stařec Giovanni zemřel ve věku 80 let na mozkovou příhodu.
