Bronnie Ware je spisovatelka a písničkářka, která dříve pracovala jako pečovatelka v paliativním centru – místo, kde dožívají těžce nemocní lidé, většinou senioři. Při svém kontaktu s umírajícími pacienty chtěla zjistit, čeho lidé nejvíce litují, a tak s nimi dlouze rozmlouvala.
Bronnie tyto jejich postřehy sepsala a vydala, abychom i my ostatní pochopili, čeho budeme nakonec litovat, když neprocitneme a nepochopíme skutečné štěstí. Jestli máte tedy pocit, že vás peníze dostatečně neuspokojují a začínáte čehosi litovat, pak věnujte pár minut těmto jejím postřehům. Možná právě největší moudra pro šťastný život načerpáte z uvědomění druhých.
#1 Jít si za svými sny a nežít podle představ druhých
Když si člověk uvědomí, že se blíží jeho konec, je paradoxně snazší najít v minulosti sny a plány, které tak toužil uskutečnit. Jen na to neměl kuráž. Ve většině případů lidem na sklonku života dojde, že selhání při honbě za sny bylo způsobeno přizpůsobením se ostatním. Namísto vlastního názoru si lidé nechají vnucovat myšlenky rodiny, přátel a stádní společnosti a přijmou tak většinou jejich názor, že ta věc za to nestojí nebo že na zrealizování nejsou dost dobří.
Například pacientka jménem Grace byla dlouhé roky nešťastně vdaná a vše se zhoršilo, když ji její manžel odvezl do pečovatelského domu. Následně jí bylo oznámeno, že je v nevyléčitelném stavu. Grace tak začala litovat, že se nikdy nevydala na cestu za splněním svých snů a toto jí připravilo před smrtí možná to největší utrpení.
Jestli si tedy myslíte, že nenaplněné sny a cíle časem vymizí, jste na omylu. Jen se tiše usadí kdesi v mysli a až přijde chvíle rozřešení, ozvou se tyto temné myšlenky tak silně, že vás přivedou téměř k šílenství.
#2 Nepracovat na úkor času s rodinou
Pokud jde o tento bod, tak není úplně snadno realizovatelný. Bez tvrdé práce si člověk moc dobře nepovede. Vezměme v potaz běžného zaměstnance, který má děti a partnera či partnerku. Náklady na vzdělání a věci okolo tak dosahují až neúnosných čísel a někde se na poklidné žití vydělat musí. Jenže na úkor kontaktu s rodinou. Podobně, ne-li hůře to mají top manažeři a podnikatelé, kteří jsou dennodenně zavaleni prací od rána až do večera.
Zkrátka je nesnadné vybalancovat práci a rodinu. V současnosti jde však rozšířit svůj výdělek o pasivní příjem např. investicemi. U podnikatelů lze hodně věcí delegovat na tým asistentů. Vše, co je možné, stojí za vyzkoušení.
Podle Bronnie si tyto situace uvědomil každý mužský pacient a také část žen. Jako živitelé byli neustále v zaměstnání, kde se honili za výdělky nebo pozicí. Ač uznali, že pro postarání se o rodinu to bylo důležité, nakonec toho litují. Vzalo jim to čas, který chtěli právě pro kontakt s vyrůstajícími dětmi nebo partnery.
Když se Bronnie dotazovala, jak jinak by se k tomuto postavili, bylo jí řečeno, že prý by stačilo zlehčit styl života, dělat lepší rozhodnutí, která by nakonec neznamenala potřebu tolika peněz. To by mělo za následek, že by měli více prostoru na hezké chvíle s blízkými, což se nakonec uchová v mysli jako jedna z mála věcí.
#3 Mít odvahu projevit skutečné emoce a názory
Podle výpovědi Bronnie, většina umírajících pacientů, o které pečovala, uznala nakonec fakt, že téměř vždy potlačovali své skutečné pocity. Ve chvíli, kdy chtěli projevit své pravé emoce a myšlenky, tak nakonec neučinili z obav, jak budou druzí reagovat. Hlavně si chtěli udržet ,,dobré“ vztahy s ostatními, a proto raději mlčky souhlasili se vším a za každé situace.
Většina z nich se nechala slyšet, že se báli konfrontace. Nechtěli čelit obtížné situaci nebo lidem, ač se většinu času cítili utlačeni. Následná hořkost a zlost se neprojevuje bohužel jen na pocitech, ale i na zdraví. Proto je nutné pochopit, že k dosažení pravých a zdravých vztahů je zapotřebí konfrontace a přímá mluva. Bohužel většina lidí nechápe rozdíl mezi konfrontací – sdělením názoru a hádkou.
Ve skutečnosti je konfrontace cestou k zlepšení vztahů. Musí být ale konstruktivní, neútočná a upřímná. Jen tak se prohloubí vzájemný respekt a porozumění. Tím, že se postavíme k situacím a lidem zpříma, zredukujeme možnost vnitřních pochodů, které nás pomalu sžírají a dělají z nás zahořklé a nepříjemné jedince.
#4 Zůstat v kontaktu s přáteli
Jedna z velmi častých věcí, které zaznamenala u svých pacientů. Hodně z nich si uvědomovalo, jak zanedbávali své skutečné přátele. Mrzelo je, jak do kontaktu s nimi během života neinvestovali a že teď už to dohnat nejde. „Každý, kdo umírá, zatouží vidět alespoň ještě jednou své přátele,“ slyšela Bronnie od svých pacientů.
Z toho se zdá, že když člověk zestárne a onemocní, začne chápat, že skutečné přátelství je hodnotnější, než úspěch a majetek. Podle Bronnie je toto logickým následkem jejich těžké situace. Ve finále ji ulehčí jen někdo blízký u těla a určitý pocit lásky. Což je fakticky to jediné, co člověku zůstane.
Společnost je zahlcena prací a ,,pokrokem,“ ale skutečné hodnoty se ztrácí a když je už pozdě, pak vám je nikdo, ani váš zaměstnavatel na účet nepošle.
#5 Žít šťastnější život
Většina pacientů přiznala, že během stáří, resp. umírání, došli k závěru, že šťastný život je volba. Samozřejmě je potřeba brát v potaz různé životní těžkosti atd., které nám kradou životní elán a radost z každého dalšího dne. Ale i tak, a právě možná proto, je nutností naučit se radovat z maličkostí.
Schválně se sami sebe zeptejte, kdy jste se naposledy smáli psům, kteří radostně poskakují nebo kdy vás těšil pohled na důchodce jdoucí za ruce? Maličkosti, které většina přehlíží, ale i maličkosti, které vám ve tváři zrcadlí pravou radost a znamenají šťastný pohled na život.
Někdo vidí štěstí v chození ze psem do parku a někdo najde štěstí v tom, že díky vydělaným penězům zajistí rodičům brzký odchod z práce a trochu více klidu. Štěstí je tedy otázkou volby a pohledu na věc.
Během aktivního života investujeme svůj čas do honby za majetkem, chceme být uznávaní a mocní, na zdi si věšíme diplomy a certifikáty, ale je tohle úspěch? Celý pojem úspěch a štěstí patrně špatně chápeme.
Když se Bronnie zeptala umírajících pacientů, co je tedy skutečné štěstí, odpověděli velmi stručně následující: „Naučte se odpočívat a užívejte si dobrých věcí, které vás potkají.“ Jednoduché, ale výstižné. Život je jednoduchý, jen my si ho komplikujeme.
Každý bude na konci své cesty litovat několika věcí, důležité však je, aby jich nebylo tolik, že nás tyto výčitky skolí dříve, než samotná nemoc. Až moc často hledáme štěstí tam, kde není, zatímco to pravé štěstí máme před očima.
Jestli jste tedy zdraví, máte kde bydlet a co jíst a k tomu někoho blízkého, pak můžete být rádi, takové štěstí velká část lidí nikdy nepozná.
