Kdyby mi někdo na Silvestra 2019, kdy jsme doslova v posledních hodinách před vstupem do roku 2020 dokázali na Warengu překonat 160 tisíc měsíčních návštěv a chystali se v lednu pokusit dostat na 200 tisíc návštěv, řekl, že už v březnu a dubnu Warengo překoná 600 tisíc návštěv za měsíc a skončí na půl cestě k 700 tisícům, zatímco budeme všichni sedět zavření doma kvůli pandemii nějakého viru, myslel bych si, že už slušně přebral a měl by si jít radši lehnout.
Pokud náhodou sledujete naše pravidelná čísla o měsíční návštěvnosti Warenga, můžete si snadno spočítat, že už jsme letos překonali 2 miliony návštěv a náš měsíční průměr za letošní rok se tak přehoupl přes půl milionů návštěv.
Myslím si (respektive jsem si tím jistý), že koronavirus je šílená krize v tom, že na rozdíl od těch minulých nesekla šmahem jako kosa všechny bez rozdílu, ale rozdává většině z nás zcela opačné extrémy. Některé poslala úplně na nulu a dno a jiným mezitím otevřela dveře k neopakovatelným příležitostem. A ti jiní jsou téměř všichni do jednoho v online prostředí, které se velmi rychle stává novou zcela esenciální podmínkou k přežití byznysu/obživy/práce.
Bez ohledu na to, kdy a jestli přijde nějaká další pandemie, musí už nyní být každému z nás jasné, že bez důkladné digitalizace a špičkového online zázemí žádná další zdravotní krize tohoto typu nepůjde podnikatelsky přežít. I kdyby stát příště rozdával peníze na všechny strany, pokud se vaše konkurence dokáže za rok, dva, tři doslova lusknutím prstu přesunout do online světa, aniž by to jakkoliv negativně ovlivnilo její každodenní fungování, a vy ne, skončili jste, tečka.
Zdaleka nejširší cesta se nyní v sekci „neopakovatelné příležitosti“ otevřela technologickým gigantům, jako je Google, Facebook, Microsoft či Amazon. Jejich globální přesah, nepřeberné hromady volného kapitálu i skutečnost, že se nyní v podstatě na příkaz vlád tyhle dominantní služby staly povinně našim denním chlebem, je staví do pozice, kdy mohou svou dominanci ještě prohloubit, zapustit ještě hlubší kořeny a ujistit se, že budou na trhu ještě nedotknutelnější.
Loňský i začátek letošního roku byl plný zpráv o tom, jak se Evropská unie či Spojené státy zas a znovu s těmito giganty v různých kauzách soudí, vyšetřuje je nebo dokonce přemýšlí o tom, jestli nejsou příliš velcí a nebylo by vhodné rozdělit je na menší samostatné celky. Šlo o soukromí, šlo o porušování antimonopolních zákonů, šlo o snahu neplatit daně a tak dále. A v době blahobytu skutečně bylo možné si na tyhle velké hráče došlápnout a srazit jim hřebínek. Jak to ale bude nyní?
Budou mít politici i nadále na technologické lídry dostatečné páky, když se minimálně pro letošní rok největší online společnosti s vysokou pravděpodobností stanou jednoznačně nejtučnějšími zdroji daní pro jednotlivé státy? Nebude mít najednou páku spíš třeba takový Google, který po penězích šilhajícím politikům nastíní, že pokud by snad měli s jeho praktikami problém, může ty daně začít platit někde jinde, kde k němu budou povolnější a kde by je teď potřebovali tak moc, že mu klidně půjdou zcela na ruku.
Koronavirus definitivně otevřel Pandořinu skříňku digitalizace všech aspektů našeho života a až se rozptýlí prach současné pandemické vřavy, bude velmi snadno vidět, kdo z ní vyšel jako absolutní vítěz – podnikatelé (společnosti), jejichž byznys nestojí na face-to-face, lidech sedících na jednom místě a fyzických provozovnách. Protože ve chvíli, kdy lidé musí sedět doma, fyzická provozovna je zavřená a face-to-face je ze zákona zakázán, jste bez všech trumfů a končíte. Naproti tomu někdo, kdo jede z 90 % vše online, jeho lidé mohou pracovat odkudkoliv a na komunikaci se zákazníky má ready komplexní online nástroje… pro toho se téměř nic změnit nemusí.
Spíš naopak, všeobecně větší online traffic od lidí zavřených doma k němu s vysokou pravděpodobností dostane hromadu nových lidí, kteří by se tam dost možná bez pandemie nikdy v životě nedostali.
Masivní rozmach online byznysů můžeme ostatně pozorovat všude okolo sebe denně. Zoom se stal doslova ikonou tohoto aktuálního trendu, u nás lze zmínit třeba Rohlík.cz – ještě nedávno v podstatě exkluzivní službu pouze pro Prahu, kterou si dneska můžu najednou objednat i v Ostravě. V gastrobyznyse lze zase pozorovat vznik nových lokálních rozvozových služeb, které od restaurací chtějí nižší provizi než třeba zaběhlé Dáme Jídlo a snaží se je tak (úspěšně) přetahovat v rámci měst k sobě. V podstatě to jsou takové online "cechy" restauraterů, kteří se spojují, aby měli větší šanci jako celek přežít.
A to se nebavíme o pozvolném několikaměsíčním nebo rok se rozvíjejícím trendu. To jsou věci, které ještě minulý týden vůbec neexistovaly a dneska najednou jedou na plné obrátky. Pokud jste měli pocit, že doba před pandemií byla rychlá a vše se poměrně rychle měnilo, pak vězte, že až nyní můžeme pozorovat reálný potenciál moderních technologií a skutečnou rychlost, s jakou dokáží z ničeho tvořit něco. Žádné několikaměsíční přípravy a rozmýšlení, včera to tady nebylo a dneska už to tady najednou je.
Je to děsivé i vzrušující zároveň. Protože na jednu stranu dnes prožíváme díky internetu a online službám naprosto LUXUSNÍ karanténu. I zavření doma máme v monitoru na dlani doslova celý svět, jak zpravodajský, tak ten kulturní či zábavní. Cokoliv, na co si vzpomeneme, nám dovezou až před dům. Ale na druhou stranu jsem si celkem jistý, že tahle epizoda garantovaně prohloubí další epidemii, která pod povrchem moderní společnosti už nějakou tu dobu bublá – epidemii samoty.
Nejen proto, že introverti jsou dnes ve své absolutní komfortní zóně, nic jim nechybí a reálných důvodů, kvůli kterým musí vyjít z domu, právě díky digitalizaci kvapem ubývá. Strach z koronaviru v nás ale rovněž zasévá semínko určitého strachu z druhých lidí, který začal u Číňanů nebo Italů, ale dnes už se vztahuje na každého, kdo není z mé rodiny/mého domu/komunity v okolí mého bydliště.
Někteří lidé jsou dnes přesvědčeni, že dokud na koronavirus nebude existovat účinný lék, nebudou mít o společnost cizích lidí příliš velký zájem. Protože současnost/media/politici/vnitřní úzkost z jakékoli druhé cizí osoby, která byla ještě před dvěma měsíci novým potenciálním známým, kamarádem nebo partnerem, náhle udělala především někoho potenciálně nebezpečného, kdo může mít koronavirus, a tak je lepší držet se od něho dál.
I z tohoto pohledu tak koronavirovou krizi považuji za krizi extrémů. Krizi, která jedněm bere beze zbytku vše a zároveň druhým otevírá dokořán dveře do celého světa. Krizi, která jedněm pomůže uvědomit si, na čem v životě skutečně záleží a přivede je k opravdovému štěstí, ale zároveň v druhých prohloubí zárodky jejich duševních potíží a zažehne v nich spící démony. Krizi, která do již tak polarizované společnosti zatne hned několik dalších seker, jež tu a tam dále prohloubí už existující zákopy mezi dvěma nerozlučnými tábory a posílí v každém z nich extrémní chování a myšlení.
Těch pozitiv, které nám tahle mikroskopická kulička z Číny přinese, je a bude mnoho a byl by hřích si je nepřipomínat. Ale každá mince má dvě strany a z historie víme, co hluboká recese dokáže udělat s lidskou společností, jejím úsudkem a vnímáním populismu nebo toho, kdo je hlavním nepřítelem. Pokusme ty stejné chyby neopakovat.