Ronald Němec, advokát:
V České republice není, díky Bohu, mnoho lidí, kteří by umírali osamoceni v tristním stavu v souvislosti s onemocněním COVID-19. Ale to se může rychle změnit.
Jak uvádí pro Vatikánský rozhlas P. Pasquale Pezzoli v Italském Bergamu zemřelo během 1 týdne 330 lidí v souvislosti COVID-19 a jejich umírání bylo nelidské. Obdobná situace je např. ve Španělsku. Lékaři uvádějí: „Umírající ví, že umírá, a umírá osamocen. Nikdo k němu nesmí.“[1] Realita uvnitř newyorských nemocnic, jež jsou ohniskem koronaviru v USA, připomíná válečnou zónu Nejméně dvě newyorské nemocnice už podle listu The New York Times kvůli pandemii zcela naplnily své márnice. Představitelé města předpokládají, že své márnice do konce týdne naplní i ty ostatní. New York proto požádal vládu o 85 mrazících kamionů, které použije na mrtvá těla..[2]
V této souvislosti se nabízí legitimní otázka, zdali opravdu vláda může omezit návštěvu umírajícího jeho příbuzným či duchovní osobou. Vzhledem k tomu, že vláda vyhlásila stav nouze na základě zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (Krizový zákon), je nutné argumentovat předpisem vyšší právní síly, než který ukládá práva a povinnosti vztahující se k nouzovému stavu. Dle Krizového zákona vláda vydává usnesení, tedy právní předpis nižší právní síly, než je sám zákon. Ale sám Krizový zákon má sílu omezit práva fyzických i právnických osob, má právo nařídit nová práva / srov. Hlava V. KZ/. Krizový zákon nemůže zrušit práva zakotvená na ústavní rovině. Může však do nich zasáhnout na dobu nezbytně nutnou / např. shromáždění, svoboda pohybu/. Zásah však musí být přiměřený a nesmí zasáhnout ty práva, kterou jsou nezrušitelná a pro lidský druh podstatná.
Tento článek nemá za cíl vyčerpat takto hutnou stránku, má za cíl vzbudit debatu, zdali je možné nechat člověka umřít, slovy italských a španělských lékařů, jako „psa pohozeného v útulku, BEZ MOŽNOSTI POSLEDNÍHO ROZLOUČENÍ S RODINOU ČI NÁVŠTĚVY KNĚZE“.
Dle čl. 1 Listiny ZPS jsou si lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Dle čl. 6 odst. 1 Listiny má každý právo na život a dle čl. 10 Listiny, má každý právo na zachování lidské důstojnosti.
V nedávné době Česká biskupská konference vydala prohlášení[3], kdy je argumentováno, že lidé mají právo na návštěvu duchovního v nemocnici v souvislosti s COVID-19. Je odkazováno na USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 15. března 2020 č. 215 o přijetí krizového opatření, čl. I, písm. g) bod 3., kdy je dána výjimka pro individuální duchovní péči a služby. Toto usnesení bylo nahrazeno mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. března 2020, č. j. MZDR 12745/2020-1, které též pamatuje na duchovní péči a služby.
Mimořádné opatření MZČR, ale i usnesení Vlády ČR, je však na ústavně právní rovině velmi nízko.
V nálezu sp. zn. IV.ÚS 412/04 (Sb. n. u., sv. 39, nález č. 223, str. 353) Ústavní soud mj. uvedl: „Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem ČR. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (kupř. právo na život, zaručení právní subjektivity), ale v souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mj. vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem. Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy ČR, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku ČR. Stejně tak Listina základních práv a svobod garantuje rovnost lidí v důstojnosti (čl. 1) a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1)“.[4]
Ústavní soud ČR se již smrtí a důstojností, ve vztahu k rodině, zaobíral. Nepochybnou součástí práva na rodinný život je tedy i vztah žijícího člena rodiny k jeho zesnulým předkům, jehož typickým a sociálně doložitelným obsahem je respekt k památce předků, případně požadavek pietního zacházení s předky.
Přitom platí, že o způsobech nakládání s mrtvými, o tom, v jaké formě a na jakém místě jsou jejich ostatky uloženy, má právo rozhodovat sám jednotlivec. Zvláštní pouto jednotlivce se proto neváže pouze k mrtvým předkům, ale rovněž i k místu jejich „posledního spočinutí“, které si zvolili a vlastními prostředky zbudovali. Tento pietní respekt se proto týká nejen mrtvých samotných, ale též pietního místa. Pietní a emocionální vztah k tomuto místu může být v takovém případě dokonce silnější, než vlastnický vztah k tomuto místu.
Pro lidskou důstojnost je podstatné, že rovněž smrt jednotlivce je nahlížena s minimem respektu, který se váže přinejmenším k registraci skutečnosti, že osoba zemřela, oznámení této skutečnosti osobám blízkým, a dále pokrývá i ohleduplné nakládání s lidskými ostatky a k označení hrobu, což je tradičním zájmem jednotlivce či jeho příbuzných. (-) Tato práva mají původ v respektu k obecné lidské podstatě, a to v obou směrech jak ve vztahu k zemřelé osobě, tak ve vztahu k osobám pozůstalým.[5]
Ústavní soud vyžaduje při zásahu do lidské důstojnosti Kritérium potřebnosti. To spočívá v spočívá v porovnání legislativního prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu s jinými opatřeními, umožňujícího dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícího se základních práv a svobod.[6]
Z výše uvedené vyplývá, že oprávnění rodiny či duchovního, přijít k umírajícímu člověku, byť je postižen nemocí COVID-19, nevychází primárně z čl. 16 odst. 1 Listiny, jak nepřesně uvádí ČBK, protože odst. 4 čl. 16 umožňuje výkon těchto práv omezit. Vychází k podstaty fungování Listiny základních práv a svobod, kdy důstojnost člověka je pevně spjata s životem a smrtí. Stát nemá za situace nouzového stavu právo rozhodnout o usmrcení člověka. Nemá tak ani právo rozhodnout o způsobu umírání. Zatím co výkon náboženských práv lze po jistou dobu omezit, lidská důstojnost je neomezitelná. Stát je povinen konat tak, aby lidská důstojnost byla při umírání zachována. Není rozhodné, zdali jde o návštěvu rodiny či duchovního. Vždy je totiž možné technicky umožnit, aby umírající měl osobní kontakt s rodinou či duchovním. Slovy Ústavního soudu, je pak Kriterium potřebnosti vždy na straně umírajícího člověka. Nikoliv státu či společnosti. Pokud by totiž společnost rezignovala na člověka, jako individuum, tedy každou jednu osobu, ale brala by jej jako předmět, pak není důvodu se COVID-19 bránit, protože jsme již jako lidstvo zanikly. Důležitá je odvaha. Odvaha být lidským a milosrdným. Nedovolit, aby strach potlačil naše lidství za cenu ochrany vlastních životů. Pospolitost a obětování se pro druhé v nouzi, nás dělá nejen lepšími, ale předně lidskými.
[1]https://www.weforum.org/agenda/2020/03/suddenly-the-er-is-collapsing-a-doctors-stark-warning-from-italys-coronavirus-epicentre/
[2] https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/koronavirus-usa-epidemie-pandmie-nakaza-nemoc-covid-19-nemocnice-spojene-staty-new-york-chaos-lekar.A200325_102947_zahranicni_dtt
[3] https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/200317sdeleni-predsedy-rady-cbk-pro-duchovni-sluzbu-ve-zdravotnictvi-pri-nutne-navsteve-nemocneho
[4] Srov. Dále [Nález Ústavního soudu – senátu ze dne 29. 2.2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07
[5] Srov. Nález Ústavního soudu – senátu ze dne 7. 1.2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08
[6] Srov. Nález Ústavního soudu – pléna ze dne 17. 2.1999, sp. zn. Pl. ÚS 16/98
Další rady a informace v sekci “Korona-právo” na legalTV ? zde
#ronaldnemec #advokat #pravo #nouzovystav #koronavirus #ustavnisoud #duchovni #pribuzni #umirajici #dustojnost #lidskaprava #rodina #knez