“Praha je největší ostuda republiky. Ono na ně dojde!”
“Pražáci kurvy zasraný roznáší to všude.”
“Pražáci pro vás šmejdi karantény NEPLATÍ!!?”
Citáty jsem opsal v jedné z facebookových skupin věnujících se stavu, který vyvolala epidemie koronaviru. Autory jsou obyčejní lidé. Když přijedete na venkov, nejspíš budete nocovat v jejich penzionu. Až budete potřebovat cokoliv opravit nebo postavit na chalupě, najmete si firmu někoho z nich. V sobotu dopoledne s nimi budete hrát u hospody nohejbal a vaše děti si budou hrát s jejich.
Teď se ale z “Pražáků” stává nový “Žid”. Univerzální viník problémů, do kterých tuto zemi stejně jako mnoho jiných uvrhla epidemie koronaviru. Spoluobčané z venkova si stále častěji fotí, kolik aut s pražskou registrační značkou uvidí ve svém okolí. Všechny předsudky venkova proti městům sílí z pocitů nejistoty a ohrožení. “Pražák” se stal středobodem návodů na rychlé řešení krize. Sílí volání po uzavření měst. “Obehnat Prahu žiletkovým plotem a ať si tam vychcípají,” jak napsal jeden z diskutujících. Člověk úplně slyší otce komunistické mlátičky Ondráčka, který měl stejný návod na řešení situace na podzim roku 1989.
“Obehnat Prahu žiletkovým plotem a ať si tam vychcípají,” napsal jeden z diskutujících.
Pohled na tyto nálady ve “venkovském” diskurzu je odpuzující a pohoršlivý - ale jen do chvíle, kdy se oprostíme od okamžité nálady dané chvílí, kterou prožíváme. Venkov je dlouhodobě zanedbávanou částí Česka. Jeho ekonomická výkonnost, zejména na Ústecku a Karlovarsku, se bez ohledu na rostoucí hospodářství propadá. Dochází k masivnímu odlivu obyvatel hledajících uplatnění. Paradoxně tito lidé odcházejí právě do nenáviděných lokalit jako je Praha a Německo.
Pro venkov je charakteristický pocit, že se události dlouhodobě odehrávají bez ohledu na něj. Svět se kamsi řítí a venkov se potácí v jeho závěsu, smýkán ze strany na stranu vizemi a okolnostmi, které nikdo nevysvětluje. Tento stav je hrozným selháním pražských politických i společenských elit. Neplačte, můžete si za to sami. Venkov žije ve stavu permanentního pocitu odstrčenosti. Jeho obyvatelé jsou nespornými oběťmi progresu, kterým společnost prochází.
Nenávist ke všemu městskému se prolíná s nenávistí ke všemu kosmopolitnímu a modernímu, protože modernost a globalizovanost představuje pro venkov příčinu jeho úpadku a rozkladu. Před sto lety byl kosmopolitní Žid, dnes to je “Pražák.”
Blahobyt společnosti musí najít odpovídající odraz i na venkově.
Nemyslím, že by venkov svou kontrarevoluci zosobněnou jeho prezidentem na Pražském hradě snad dovedl k nějaké exterminaci městského obyvatelstva, podobnost s antisemitským naladěním krizových společností je nicméně děsivá. Je potřeba vnímat ji jako mimořádně znepokojivý trend, který je třeba okamžitě definovat a řešit. Řešení přitom spočívá v systematickém rozvíjení podmínek, ve kterých by venkov mohl začít růst a vyvíjet se. Blahobyt společnosti musí najít odpovídající odraz i na venkově.
Nebude to úplně jednoduché nejen z celospolečenského hlediska, ale především lidsky. Až se z epidemie koronaviru stane historie, přijde okamžik, kdy zase bude možnost vyrazit na venkov. Přiznám se, že si nedokážu představit, jak svoje peníze nechávám například v penzionu, jehož úslužný majitel dnes vypisuje o tom, jak by “Pražáky nechal vychcípat.” Vlastně se s takovým člověkem ani nechci dostat do jakéhokoliv kontaktu.
Postavit most přes tuhle propast bude strašně těžké.
