Robert Němec, místopředseda České advokátní komory:
Na počátku vyhlášení nouzového stavu, v reakci na šíření pandemie, vydala vláda usnesení o omezení svobody pohybu a o omezení provozu maloobchodů. Dne 23. 3. 2020 byla vládou tato usnesení zrušena a nahrazena rozhodnutími Ministerstva zdravotnictví. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví mají věcně stejný obsah, a tak se pro občany na první pohled nezměnilo vůbec nic. Z legislativního pohledu jde o to, že usnesení vlády byla vydána dle krizového zákona, zatímco opatření Ministerstva zdravotnictví byla vydána dle zákona o ochraně veřejného zdraví. Obojí se lze dočíst v úvodu těchto dokumentů.
Obecně platí, že opatření orgánů veřejné moci se nemají porušovat, bez ohledu na to, který orgán je vydal. Nadále tedy platí omezení některých svobod a nic se tedy na první pohled nemění. Stále platí, že lidé smějí chodit do práce, po práci nakoupit potraviny a pak nezbývá než trávit čas doma a případně na procházce, ale jen v přírodě či parku. Mohlo by se tedy zdát, že zrušení opatření vlády a nahrazení tohoto opatření opatřením Ministerstva zdravotnictví je jen formalitou. Může to být formalita ovšem s významnými právními následky.
Je zjevné, že primárním důvodem této změny přístupu je snaha o omezení odpovědnosti státu za škodu způsobenou krizovými opatřeními. Zatímco dle krizového zákona platí, že stát je povinen nahradit škodu, která vznikla právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními prováděnými dle krizového zákona, náhrada škody vzniklá v příčinné souvislosti s opatřeními vydanými dle zákona o ochraně veřejného zdraví není výslovně upravena. Tato snaha se stala předmětem polemiky a kritiky nejen z řad politiků, ale i z řad odborné právní veřejnosti. Nicméně je potřeba si uvědomit, že stát, vláda ani jednotliví ministři nehospodaří se svými vlastními prostředky a náhradu škody ani jiné kompenzace neposkytují ze své kapsy, i když to tak občas prezentují, ale z kapes daňových poplatníků, tedy většiny z nás, případně z kapes budoucích generací, tedy našich dětí. Z tohoto pohledu je tedy snaha vlády o omezení odpovědnosti za škodu namístě a odpovídá péči řádného hospodáře, s níž by vláda měla ke svěřeným prostředkům přistupovat. Otázkou zůstává, zda tato snaha bude úspěšná, neboť již nyní se vyskytují názory, že touto cestou se stát odpovědnosti nezbaví. Ale slovy klasika, kolik třešní, tolik višní, tedy kolik právníků tolik názorů.
V odborné veřejnosti také vznikla diskuse, jestli je Ministerstvo zdravotnictví vůbec oprávněno vydávat opatření k omezení pohybu společně s omezením maloobchodního prodeje v takové míře, v jaké se tak stalo a jaké mohou být následky případného jednání ultra vires.
Pokud jde o svobodu pohybu, pak dle zákona o ochraně veřejného zdraví platí, že Ministerstvo zdravotnictví je oprávněno vydat „zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami, zejména omezení cestování z některých oblastí a omezení dopravy mezi některými oblastmi, zákaz nebo omezení slavností, divadelních a filmových představení, sportovních a jiných shromáždění a trhů, uzavření zdravotnických zařízení jednodenní nebo lůžkové péče, zařízení sociálních služeb, škol, školských zařízení, zotavovacích akcí, jakož i ubytovacích podniků a provozoven stravovacích služeb nebo omezení jejich provozu.“ Pokud jde o omezení maloobchodního prodeje, pak Ministerstvo může omezit určité druhy maloobchodního prodeje pouze ve vytipovaných oblastech. Na první pohled se tedy zdá, že tyto zákazy se mohou týkat pouze osob podezřelých z nákazy a omezení maloobchodního prodeje pouze v určité oblasti. Pochopitelně nelze vyloučit kreativní argumentaci, že pod pojem trh lze zahrnout i maloobchod, neboť trh je přeci prostor, kde dochází ke směně statků a služeb a protože výměnný obchod je v moderní ekonomice spíše vzácností, jde obvykle o směnu za peníze. Pokud jde o určitou oblast, pak s ohledem na (ne)velikost České republiky, patrně může být celá republika určitou oblastí. Zákon navíc obsahuje ještě všeobjímající klauzuli, která dovoluje Ministerstvu zdravotnictví vydat "zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku".
Pokud měl zákonodárce v úmyslu udělit Ministerstvu zdravotnictví pravomoc zakázat v době epidemií v celém rozsahu maloobchodní prodej a pobyt na celém území, bylo by jistě vhodné, aby to v zákoně uvedl výslovně. Zákon o ochraně veřejného zdraví však opravňuje Ministerstvo činit opatření v konkrétních oblastech a konkrétních činnostech. Na druhou stranu, kdo přišel do bližšího kontaktu s legislativním procesem, ten ví, že úmysl zákonodárce se dá vysledovat jen velmi obtížně, neboť zákony předložené navrhovatelem ke schválení žijí v legislativním procesu stejně nepředvídatelným životem jako koronavirus.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá sporná otázka, zda Ministerstvo zdravotnictví nepřekročilo vydáním opatření svoji pravomoc a nepřistoupilo k omezení svobody pohybu a pobytu nad rámec, který připouští Listina základních práv a svobod, respektive zda z hlediska proporcionality obstojí rozšiřující nebo kreativní interpretace. Pokud však Ministerstvo zdravotnictví skutečně touto pravomocí vybaveno je, pak se naopak nabízí otázka, proč nebyla původní opatření vydána Ministerstvem zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví, ale vládou podle krizového zákona. Pochopitelně po bitvě je každý generál a krizová opatření se přijímají v krizové situaci. V zájmu prostředků daňových poplatníků tak lze jen doufat, že veškeré další kroky již bude vláda a její ministerstva činit po náležité úvaze a konzultaci s odborníky.
Další rady a informace v sekci “Korona-právo” na legalTV ? zde
#robertnemec #mistopredseda #ceskaadvokatnikomora #ministerstvozdravotnictvi #koronavirus #krizovaopatreni #nouzovystav #svoboda