Dlouhou dobu jsem se dokopával k založení blogu a tak jsem se pro to rozhodl tady.
Tento článek jsem se rozhodl věnovat mé tajné hudební vášni: hudebnímu stylu grunge.
Není tak těžké se k tomuto stylu dostat. Ostatně se objevil v českých rádiích v době, kdy už byla svobodná a ,,zápaďácké" kapely nemusely procházet cenzurou. Je to hudební styl, který se mnohým může jevit jako celkem líbivý, celkem fajn písničky, že jo? Špatně. Jsou to kapely, jejichž autoři se nezřídka potýkali s tvrdým chlebem syrové reality. Nejspíš proto dodnes zůstávají kapely a jejich texty nejedné z písniček stále aktuální i pro dnešní mládež, a troufnu si říct, že nejen proto, že ,,maj celkem hezký písničky", či z nostalgie dnes čtyřicátníků vzpomínajících na ,,tehdá".
Vezmu to poněkud netradičně, nedávno jsem narazil na tuto pro mě raritu, pro pamětníky zajisté zcela zásadní záležitost, česká kapela Alice. Její název jako styl samotný i sám zvuk ve mně zanechal tak silný dojem, že jsem se rozhodl o tom napsat celou stať, kteoru nyní převedu sem:
Vtipné, jak se všude mluví o tom, že český kapely bezostyšně vykrádaly celé melodie. Ale tohle je jeden z hezčích příběhů: Alice in Chains v českém podání. Proč si asi říkají Alice...
Proč lze tuto kapelu vinit z jisté formy ,,plagiátorství" můžete posoudit níže, jaký výmluvy asi pánové z kapely Alice mají? Posuďte sami:
nebo tady:
Would patří mezi mé nejoblíbenější pecky a vsadím se, že ani vám neunikla. Tak si ji tu připomeňme.
Nebudeme si lhát: celý zvuk i styl zpěvu je nepopiratelně dosti, přinejlepším připodobnitelný k tomu, který tak ikonicky ztvárnil nikdo jiný než Layne Staley.
Kapela Alice si dokonce osvojila i styl natáčení videoklipů, jak lze pozorovat z videoklipu k písničce ,,Slepej mladej mrtvej":
Posuďte sami v další neodmyslitelné záležitosti: Man in the Box
Jedná se však o reálné plagiátorství? Že by se Alice chtěla přiživit na slávě? V době, kdy rádia zaplavila ,,vlna ze západu" a zem byla svobodná a první velikáni se vydávali na turné, která zahrnovala občas už i Prahu, a Praze byla dokonce přislíbena návštěva nevyhnutelné Nirvany? Bohužel k tomu mělo dojít až v listopadu roku 94. Ale zpět k české Alici. Nedá se tedy tvrdit, že by se dalo na slávě kapely přiživit. Název Alice vnímám spíše jako poctu americkým protějškům, kteří se stali dle mého názoru ikonickým vzorem. Na jejich slávě se totiž snad ani přiživit nelze. Už samotný styl, když jej někdo hraje, evokuje název nesmrtelných Alice in Chains, nebo alespoň jejich podobě z devadesátých let. Ostatně si vlivu lze všimnout ze stylu sóla, který přímo vzdává hold Jerrymu Cantrellovi v písničce od české Alice D1, 37 km (tehdá asi zácpy nebyly tak unikátní záležitost... bohužel ani po pětadvaceti letech se to nezměnilo)
Tak jako tak, ať už si kapela Alice vypůjčila inspiraci, nedá se říct, že by zrovna vykrádali. A to ačkoliv tématika textů se točí kolem rozevlátosti a rozbouřenosti a existenciální krize neodmyslitelně patřící ke stylu grunge. Na rozdíl od Alice in Chains, jejichž texty jsou však velmi poeticky laděné do tajemna a jejich brutalita je vyjádřena skrze velmi syrový symbolizmus, Alice se s tim nesere a je o dost přímočařejší - slepej mladej mrtvej. To by v podání Alice in Chains bylo vyjádřeno například skrze symboliku zavražděného vnitřního já - snuffed rooster - "here they come to snuff the rooster". AiC Nehýří ostrým jazykem, i když pár slůvek se taky najde "I'm the man in the dog who gets beat, shove my nose in shit". Nutno však podotknout, že Alice sice bývá v jazyce přímočařejší, dotýká se však spíše klasické básnické melancholie, zatímco heroinem napumpovaná inspirace Layna Staleyho, který spáchal sebevraždu symbolicky 5.4., o osm let přesně na den později od smrti Kurta Cobaina je, dalo by se říci, velmi koncentrovaná syrovost a řekl bych že čirá podoba ztělesněné deprese. Tedy abych to shrnul, Alice nejsou zloději, pouze dokonale následují styl Alice in Chains v jejich vnějším podání a snaží se o jistou podobu stylu. Přesto jsou jejich texty i písničky, zdá se, zcela původní. A dokonce bych si je i přidal do svýho playlistu, a vůbec bych se za to nestyděl. Jsem rád, že jsem objevil tuhle raritku.
nutno však podotknout, že tento styl kamery není ničím unikátní, ,,půjčovaly" si ho od sebe kapely navzájem. Většinou proto, že častokrát spadaly pod stejný label, který měl prostě vytipováno, co v té době nejlíp ,,zabere" a ,,letí", jak ostatně můžeme vidět ve zcela podobném stylu videoklipu kapely Screaming Trees v jejichž čele stanul nikdo jiný než charizmatický hlas Mark Lanegan, jehož nahrávky též doporučuji. je to Americký protějšek Nicka Cavea:
zde ukázka tvorby Marka Lanegana:
A jak to tak poslouchám, nelze si nevzpomenout na další kapelu podobného stylu, zvláště pak v písničce "Klidná"
...kapela velmi výrazně stylem připomíná klasiku Soundgarden a jejich legendární Black Hole Sun
či neopomenutelné pilíře grunge, Pearl Jam, a jejich některé pomalejší pasáže, jako například tuto:
Či ,,side project" Eddieho Veddera (Pearl Jam) a Chrise Cornella (Soundgarden), Temple of the Dog:
Když už jsme u side-projects, je důležité neopomenout Mad Season, jež jsou prozměnu kompilací především zpěváka AiC Layna Staleyho, Marka Lanegana a Mikea McCreadyho, kytaristy Pearl Jam:
Zde můžete pozorovat patrnou poetičtější a symboličtější, ale zato o dost syrovější podobu melancholie: ,,River of Deceit" (řeka klamu)
Jak jsem psal výše, Grunge byla snaha o vyrovnání se se životem, co pro mnohé z členů z kapel nebyl žádný med. Ostatně nejvíce patrné to bylo krom symbolických textů Alice in Chains z textů Eddieho Veddera, například v písničce Alive: ,,what you think was your daddy was nothing but a..."
Nebo z písničky, jejíž text patří snad k nejnepochopenějším v historii rocku: Betterman. V této písničce se zpívá ,,she lies and says she's still loving him", což v mluvené formě lze chápat dvěma způsoby: ,,ulehne a říká, že ho stále miluje", nebo také, což by mělo být ze zbylého kontextu patrné, ale zjevně mnohým není ,,lže a říká, že ho stále miluje". V kontextu se například zpívá ,,tell him, take no more she practices her speaches" (řekni mu, že už to dále nebudeš snášet, zkouší si řeči). Píseň údajně byla napsaná ve věku 12 let Eddieho, takže si asi dovedete představit, co to bylo za otčíma:
...a voni z toho fanoušci dělaj love song... jak asi Eddiemu musí být, když na podiu opakovaně prožívá do kůže vryté trauma z dětství a oni místo jako jeden muž provolávají svědectví o (zbabělosti? strachu?) jeho matky ,,she lies and says she's still loving him..."
Na Pearl Jam je však patrný vývoj a jejich celkový záběr témat jejich portfolio o mnoho rozšířil.
Totéž se však nedá říct o kapele Stone Temple Pilots, jejichž hořkost a syrovost si nezadává s kapelou Alice in Chains, a jejichž deprese sice možná není tolik patrná z jejich textů, které se většinou točí ,,jen" okolo izolovanosti, samoty a zklamání, ale také proto, že oba její přední členové - frontmani, nejdříve Scott Weiland, později jeho nahraditel Chester Bennington, zahynuli za tragických okolností - Weiland po předávkování, ostatně tak jako Chris Cornell, u jehož smrti předávkováním jistým zklidňovákem se však uvažuje o záměru, a Chester si vzal život. Zde jejich notoricky známá klasika: Plush (plyš) Můžete znovu pozorovat styl videoklipu, který si nezadá s AiC či Screaming Trees
Abych však z grunge nedělal pouhou záležitost pro potenciální sebevrahy či narkomany, to, co spojuje fanoušky grunge je syrovost, upřímnost a energičnost, která v textech sice připouští, že život není vždycky popový a zamilovaný, a že od něho můžete schytat pořádnou ránu a dávku hořkosti, ale stále připomíná, že uvnitř právě díky tomu či navzdory tomu vždy zůstáváte sví (I Am Mine), a že právě to, kým jste, vás staví mimo to stádo mainstreamu, a proto si taky grunge vychutnáte v klubech (ne na fotbalových stadionech) tak jako v devadesátejch, a vrátíte se odtamtud příjemně vyčerpaní, zpocení a s vyřvaným hlasem, ale sví a posilnění vědomím, že útrapy života k němu prostě patří, ale právě to, co překonáte vás může učinit silnějšími, také proto, že víte, že to, čím si procházíte si možná prožil i autor textů vašich oblíbených písniček. Právě v tom bych spatřoval to nejdůležitější poselství tohoto žánru.
Tak to by snad už stačilo. Doufám, že jsem obohatil, či mile připomenul a zavlažil vaše hudební chuťové krystalky. Pro fanoušky a abonenty spotify.com, kterým toto přišlo jako velmi málo, zde je odkaz na můj playlist, kde naleznete i o dost více:
https://open.spotify.com/playlist/5Arlu7wWhKdbs4hwfv7KZd?si=jrifuX4PQ96ji6H3PRH78g
ROCK ON!
