Ještě před přípravou projevu si řečník prvotně pokládá otázku „Co chci lidem sdělit?“, což je zásadní chyba. Podle tohoto modelu připravená prezentace (např. Škodlivost alkoholu) je následně použitelná jak pro studenty středních škol, tak i jejich rodiče, pedagogy či důchodce.
Ačkoliv je prezentace plná faktů, nezasáhne své publikum tak, jak by měla. Hlavní důvod je ten, že prezentace je tzv. pro všechny. Autor při její přípravě vůbec nebral v potaz, před jakým publikem o svém tématu bude hovořit.
Skvělý řečník si tedy vždy odpoví nejprve na otázku „Co potřebují právě tito lidé ode mě slyšet?“. Je si totiž vědom, že slovíčko „komu“ je z trojice vnitřní techniky nejdůležitější. Posluchače nejvíce promluva zaujme v moment, kdy si připadá, že řečník mluví právě k jeho srdci.
Aby projev nevyzněl neurčitě či dokonce rozmazaně, řečník se musí již při přípravě soustředit pouze na jednu osobu. V tu chvíli teprve bude působit adresně.
Jak toho docílit?
Vybere si z auditoria buď „nejdůležitějšího“ nebo „typického“ posluchače. Výběr nejdůležitější osoby je velmi snadný, pokud je v sále přítomen ředitel, hlavní zákazník, sponzor či jinak „mocný“ člověk. Pokud ovšem již řečník předem ví, že si v sále budou více méně všichni rovni, v tu chvíli musí vybrat právě „typického“ posluchače. Je to sice problematičtější, ale schůdnější.
Ve známém i neznámém publiku jsou vždy lidé, kteří podpoří každé řečníkovo slovo, i kdyby se mu ho ani nepodařilo vyslovit. Předem ho považují za génia a vždy mu zatleskají. Na tuto část publika by se řečník neměl zaměřovat, byla by to ztráta energie. Další část publika mohou být negativně naladění lidé. Nechtějí přijmout řečníkovy názory, i kdyby se rozkrájel. Jsou buď již přímo proti řečníkovi nebo proti jeho firmě zaujati. Těmto lidem by neměl též neměl věnovat pomyšlení ani kvůli nim zařadit do své prezentace body, které by zajímaly pouze je, jelikož by je stejně nepřesvědčil a zároveň posluchače ošidil.
Pozornost by měla spadat na část publika, která ještě není rozhodnutá – je jich většina. V nich se ukrývá řečníkova šance. Právě pozornost těchto lidí by se měl snažit upoutat, jelikož je může přesvědčit. Z této většiny by si měl jednoho člověka zvolit a pojmenovat ho (fyzicky si ho představit) a následně při své přípravě k němu upírat své myšlenkové pochody. Nebo-li odpovědět si na následující a jim podobné otázky:
„Co ví o mém tématu?“
„Jaký má na něj názor?“
„Jaké argumenty by ho mohly přesvědčit o mém názoru?“
„Jaké otázky by mohl klást?“
„Je zaměřen spíše na detaily nebo koncepčně?“
„Jaké informace potřebuje, aby se rozhodl?“
„Je spíše praktik nebo teoretik?“
„Kolik času je ochoten věnovat pro řešení problematiky?“
„Co považuje v tématu za klíčové?“
#osobnirozvoj #prezentace #komunikace #publicspeaking
