Nejstarší společnost světa úspěšně fungovala 1400 let, než ji potomci za jedinou dekádu zcela zničili

Ve světě byznysu zřejmě neexistuje horšího selhání, než když výkonný ředitel potopí svou na první pohled veleúspěšnou společnost až na dno. Jenže co když svou neschopností zničíte byznys, který fungoval celých 14. století?

Masakazu Kongó před výtvory svých praprapraprapředků

Stejně jako má výkonný ředitel moc dovést svou společnost na absolutní vrchol, může lusknutím prstu stejně efektivně potopit až na úplné dno. Pokud jste někdy četli příběhy toho, jak třeba Jeff Skilling zlikvidoval giganta Enron, nebo jak Dick Fuld svým vedením zničil banku Lehman Brothers, víte, že i miliardová korporace se při troše snahy ze strany svých manažerů může složit jako domeček z karet.

Enron měl za sebou 70 let fungování, bankovní dům Lehman Brothers byl budován 158 let. Nedošlo tedy jen ke zničení dvou společností, ale i ke zničení dědictví a odkazu lidí, kteří svůj kariérní život zasvětili budování těchto dvou značek. Jak se tedy asi musí cítit někdo, komu se podařilo dovést ke krachu 1400 let starou firmu, jež mohla pochlubit nejdéle trvající nezávislou firemní historii v dějinách lidstva?

Tento extrémně neslavný titul náleží možná trošku smolně japonskému podnikateli jménem Masakazu Kongó. Předtím, než se Masakazu stal v pořadí již 50. výkonným ředitelem v historii společnosti, fungoval rodinný byznys s názvem Kongó Gumi nepřetržitě po dobu neuvěřitelných 14 století. Šlo tak s přehledem o nejdéle fungující zaznamenanou a doložitelnou rodinnou korporaci, jakou kdy lidstvo ve své historii poznalo.

Nabízejí se dvě logické otázky, nad kterými tak trochu zůstává rozum stát:

1. Jak je možné vybudovat byznys se základnou tak silnou, že přečkal všechny války a katastrofy, které Asie v posledních 1400 letech zažila? 

2. A jak se následně dá takto odolná společnost během jediné dekády zcela zlikvidovat? Překvapivě k tomu stačilo jen jedno poněkud nešťastné obchodní rozhodnutí.

Pojďme se na ně pokusit najít odpověď:

Společnost založil imigrant

Stavební společnost Kongó Gumi svou pouť zahájila v roce 578 našeho letopočtu jako malý byznys imigranta a stavitele chrámů, který byl do Japonska přiveden z dnešní Jižní Koreje tehdejším japonským princem Šótokem. Princ Šótoku byl silně věřícím buddhistou a inicioval v zemi stavbu buddhistického chrámu Šitennódži, který stojí dodnes. 

Právě pro účely budování tohoto díla přizval do Japonska jihokorejského truhláře. Když Šigemitsu Kongó do Japonska v roce 578 dorazil, velmi rychle zde uviděl velkou šanci. Japonsko zrovna začínalo naplno vyznávat buddhismus, ale zároveň v zemi nebyl nikdo, kdo by měl zkušenosti se stavbou buddhistických chrámů. Tuto poptávku se proto Kongó rozhodl využít k založení vlastního byznysu

Buddhistický chrám Šitennódži, který byl v dnešní Ósace dokončen roku 593 našeho letopočtu; foto: japan-guide.com

Založil v Ósace svou společnost Kongó Gumi a začal se zajímat o další budovatelské zakázky. Budování architektonických skvostů v podobě chrámů napříč celým Japonskem a zároveň jejich údržba a oprava se staly hlavní páteří byznysu společností Kongó Gumi a zůstalo tomu tak po mnoho století.

Jak se zrovna tato firma udržela tak dlouho na výsluní? Dokázala svou práci dělat nejlépe a z pohledu řemesla tak kvalitně jako nikdo jiný. Zároveň však kladla velký důraz na co nejlepší vztahy se svými zákazníky, ke kterým bylo vždy přistupováno s maximálním respektem a úctou.

Důkazem umu rodu Kongó je například Ósacký hrad, považovaný za nejslavnější dochovaný hrad v celém Japonsku, který hrál významnou roli při historickém sjednocení Japonska. Nebo buddhistický chrámový komplex Hórjú-dži v prefektuře Nara, který má dnes v Japonsku status „Národního pokladu“ a nalezneme jej i na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Recept na dlouhověkost

Úspěšné budovatelské firmy nejsou ve světě ani v historii ničím výjimečným. Ovšem byznys, který vydrží fungovat více než 14 století, musí přece jen něco dělat trochu jinak a společnost Kongó Gumi opravdu nebyla jen tak obyčejnou firmou. Během let nesčetněkrát ukázala, že umí přijímat rány trhu mnohem lépe než jakékoliv jiné podniky. Zároveň se z její strategie a postupů mohou i dnes poučit všichni, kteří mají ambici založit rodinný byznys, který by měl vydržet fungovat řadu generací.

V rodině Kongó například nikdy nebylo zvykem předávat byznys nejstaršímu synovi v každé generaci. Otěže podniku byly rodiči vždy předávány tomu potomkovi, který se na onu práci nejlépe hodil. Pokud se v generaci stalo, že mezi potomky nebyl žádný syn, musel každý, kdo se chtěl do rodiny přiženit, převzít příjmení Kongó, aby se i vzhledem k názvu rodinné firmy a dobré pověsti nestalo, že jméno rodu zcela vymizí, což by se z dlouhodobého pohledu mohlo negativně odrazit na byznysu společnosti.

V neposlední řadě společnost Kongó Gumi dokázala během staletí velmi efektivně a flexibilně reagovat na stavební trendy i kulturní změny v Japonsku. Když chcete být jedničkou na trhu po dobu jedné dekády, není to to samé, jako udržet si úspěšný byznys například po dobu 500 let. Neodvratně tak přicházela období, kdy například poptávka po nových chrámech prudce padala, avšak Kongó Gumi na tyto situace vždy obratně reagovala diverzifikací své činnosti.

Ósacký hrad, další z počinů společnosti Kongó Gumi, byl vybudován v roce 1583. Tedy v době, kdy už za sebou firma měla více než tisíciletou tradici; foto: japantravel.com

Velmi blízko možné katastrofě byl podnik v 19. století, kdy v Japonsku probíhala transformace z feudální země na moderní industrializovaný stát. Jedním z nepříznivých efektů tohoto kroku, který je znám jako „Reformy Meidži“ byla i skutečnost, že Kongó Gumi ztratila podporu ze strany vládnoucí vrstvy. Společnost však tento hendikep rychle napravila úpravou nabídky svých služeb, kde se poprvé v historii kromě tradičních chrámů a starodávných stavebních technik objevila i konstrukce moderních komerčních budov.

Když v první polovině 20. století přišla druhá světová válka a Japonské císařství začalo naplno uskutečňovat své expanzivní ambice, bylo budování nových náboženských chrámů či komerčních budov tím posledním, na co lidé mysleli. Celá země byla orientována na válečný průmysl a veškeré prostředky byly investovány pouze do věcí, které nyní země pro své válečné úsilí potřebovala. I kdyby si tak čistě teoreticky někdo během války chtěl nechat postavit třeba chrám, měl by smůlu, neboť na trhu chyběly potřebné materiály.

Kongó Gumi tak opět stála před výzvou přizpůsobit se novému trhu, aby dokázala přežít. Využila proto svých letitých zkušenosti z práce se dřevem a začala ve velkém konstruovat rakve, po nichž byla během války logicky vysoká poptávka. A byl to právě byznys s rakvemi, který ji nakonec v této turbulentní době dokázal udržet nad vodou.

V poválečných letech pak Kongó Gumi chytla druhý dech. Druhá světová válka, respektive spojenecké bombardování, za sebou totiž na území Japonska zanechalo celou řadu poškozených a poničených chrámů, které bylo potřeba opravit. Zakázky se tak jen hrnuly.

Jedno na první pohled správné rozhodnutí

Jak se společnost s tak velkou mírou přizpůsobivosti a flexibility dostala do opravdových existenčních problémů? Popravdě řečeno, již dříve zmíněný Masakazu Kongó si spíš tak trochu vytáhl černého Petra, protože dvě klíčová rozhodnutí, která nakonec stála rodinnou společnost její existenci, byla provedena ještě před tím, než se stal výkonným ředitelem. A co víc, na papíře se navíc na první pohled zdála být velmi inteligentní.

Jenže svět byznysu dokáže někdy být neuvěřitelně těkavý, a tak se jedna spící katastrofa, na kterou nikdo nepomýšlel ani v těch nejhorších představách, probudila a zvětšila do neudržitelných rozměrů právě v době, kdy Kongó Gumi vedl Masakazu.

Vše začalo v 80. letech dvacátého století, kdy společnost přistoupila k jedné ze svých dalších plánovaných diverzifikaci byznysu, kterých už v historii provedla desítky. Na opravy a údržbu chrámů plynuly od státu stále menší prostředky, a tak se firma musela začít rozhlížet po nových možnostech. Tato se týkala expanze na trh s realitami, který rychle nabýval na atraktivitě a společnost Kongó Gumi zde díky svým zkušenostem viděla potenciál. A to jak z pozice možného investora, tak z pozice léty (vlastně spíš staletími) prověřeného a kvalitního developera.

Seiganto-ji je považován za první buddhistický chrám postavený v Japonsku, a to někdy ve 4. století; foto: Wikipedia

Pro uskutečnění tohoto kroku si tak společnost půjčila poměrně velký obnos peněz. Zde však stále všechno bylo v pořádku a z dnešního pohledu dokonce lze říct, že zaměření na realitní trh bylo tehdy velmi chytrým krokem. Kritický problém ale vznikl v roce 1992, kdy v Japonsku praskla velká realitní bublina a ceny veškerých realit začaly prudce padat.

Realitní aktiva Kongó Gumi rychle ztrácela na hodnotě a s postupem devadesátých let bylo rovněž stále zřetelnější, že konstrukce chrámů už mele z posledního a současná doba si stavby tohoto typu již prakticky vůbec nežádá. Do roku 1998 tato branže, která Kongó Gumi živila po staletí, prakticky zcela zanikla. I když tak společnost na začátku 21. století vykazovala roční zisky okolo 65 až 70 milionů dolarů, šlo o 35 procentní pokles oproti předchozím rokům.

Přijít o třetinu svého ročního zisku je velkou ranou bez ohledu na to, jak starou společnost vlastníte. Navíc se nad společností vznášel hrozivý dluh, který vznikl oněmi neúspěšnými investicemi do realit. Masakazu byl proto nucen začít propouštět a v roce 2004 tvrdě přiškrtil rozpočet. O dva roky později byl však dluh stále astronomických 343 milionů dolarů, zatímco společnost už mlela z posledního. Ještě v tom samém roce tak byla nucena po 1428 letech úspěšného fungování vyhlásit bankrot.

Jméno Kongó Gumi se sice nikam neztratilo a dnes stále existuje, jelikož společnost v likvidaci koupila další japonská stavební společnost Takamatsu a přidružila ji k sobě. Původní byznys ale vzal za své a z celé tradice tak dnes kromě vyhlášených staveb přežívá pouze původní název, který už navíc rod Kongó ani nevlastní.

Některé nápady se teď a tady mohou zdát jako skvělé, ale stejně dobře je může nevyzpytatelná budoucnost velmi rychle změnit na osudové chyby. A jelikož nikdo nedokáže předpovědět budoucnost, jsou tomuto riziku neustále vystaveny všechny podniky. Dluhy vás totiž doženou vždy, ať už je vaše společnost stará 14 století, nebo 2 roky. 

Máte zájem komentovat, lajkovat nebo přidat svůj vlastní příběh? Registrujte se na Warengo teď hned!

#podnikani #kongo #kongogumi #spolecnost #firma #japonsko #buddhismus #chramy #stavebnictvi #diverzifikace #adaptace #historie #tradice #reality #pujcka #dluhy #bankrot #masakazukongo #sigemitsukongo #sitennodzi #osackyhrad #horjudzi

Warengo vám pomáha uspět ve všech byznysových i životních výzvách

Pro přidání komentáře se přihlašte nebo zaregistrujte.
Řadit podle: oblíbenosti nejnovější
  • Parádní počtení, díky. A ty jejich stavby, to je nádhera. Jednou bych je chtěl vidět na vlastní oči...

    0
  • Krásné počtení. Příběh Enronu je taky mazec, doporučuji dokument "Enron: The Smartest Guys in the Room". Jak už tady komentoval kolega nic netrvá věčně, ale když něco trvá takhle dlouho, zaslouží si to zatracenou úctu a určitě se v historii a příběhu firmy ještě osobně trochu povrtám, protože tam z pohledu filozofie a přístupu k podnikání tuším bude ukrytý hotový poklad. Zároveň když pro firmu byl dluh 343 milionů dolarů likvidační a vydělávala cca 70 milionů dolarů ročně, na dnešní poměry a vzhledem ke své historii to vlastně hádám nebyl žádný obr. Spíš to vypadá, že si klan Kongó jel pěkně v klídku to svoje a nehnal se zbytečně za ovládnutím celého světa, jak se o to dneska snaží ty největší korporace. Já bych byl i s tím "too big to fall" opatrný. slight_smile

    3
  • Skvělý článek, děkuji. Jeden z mnoha příkladu, že málo co je věčné.

    4