Když si představujeme splnění cílů, které jsme si vytyčili, často očekáváme, že nám to dlouhodobě a hmatatelně zlepší kvalitu života. Že jakmile budeme mít vlastní dům, vysněnou práci, postavení, zavedenou firmu, děti... (dosaďte si sem, co chcete), budeme šťastní a spokojení. Nebudeme se už muset za ničím honit a necháme alespoň chvíli život plynout.
Ale to se nikdy nestane.
Z neurologického hlediska, když dosáhneme něčeho, o co jsme opravdu stáli, jenom začneme chtít více. Nový výzkum dopaminu – o které se doteď mluvilo jako o hracím motoru touhy, ambic a přání – dokazuje, že je to všechno trochu komplikovanější.
Cože? Dopamin není hormon štěstí?
V knize The Molecule of More Daniel Z. Lieberman vysvětluje, že experti, kteří tento hormon zkoumali, přišli na to, že když se jednotlivci splní sen, jeho nárůst dopaminu se zastaví a dokonce krátkodobě klesne pod původní úroveň.
Ukazuje se, že dopamin není neurotransmiter, který vám přináší potěšení, je to neurotransmiter, který vám přináší potěšení z touhy.
Takže... Vybavujete si ten obrovský cíl, který je před vámi? Až ho dosáhnete, pouze přesedláte na další vrchol, který je třeba zdolat.
A tento fakt je jedním z mnoha důvodů, proč sabotujeme své snahy dosahovat velkých snů. Instinktivně víme, že až „tam budem“, budeme jen zas o něco hladovější. A někdy se na takovou výzvu zkrátka necítíme.
Co se stane, když začneme následovat svůj velký sen?
- Odkládáme práci, která nás přibližuje k cíli, protože se bojíme, co s námi bude, až tento cíl mít nebudeme.
- Necháváme se odradit sebemenší překážkou.
- Když naše snahy trvají příliš dlouho, podvědomě si vytvoříme v hlavě rovnici úspěšní lidé = špatní lidé, protože ostatní soudíme za to, že mají to, za čím se my jen bezvýsledně honíme.
- Když dosáhneme úspěchu, tak strašně moc se bojíme, že o něj přijdeme, že se ho zase podvědomě snažíme zbavit.
- Jsme tak zabředlí ve stádiu chtění, že se nemůžeme přepnout do mindsetu „mám to“.
Co to pro nás znamená?
Za prvé, když po něčem opravdu moc toužíme, často si s tím asociujeme nerealistická očekávání. Představujeme si, že to otočí náš život o 180 stupňů, ale to se nestává.
Například kdybych věřila, že když najdu lásku, přestanu mít deprese, každé zpackané rande nebo odmítnutí by pro mě bylo obrovská rána. Měla bych pocit, že se depresí nikdy nezbavím.
Dále každou volnou chvíli, kterou bych strávila něčím jiným než soužitím v harmonickém vztahu, bych se soustředila na obhajobu toho, proč se mi v lásce nedaří. Nakonec bych došla k tomu, že lásku vlastně nechci, že je hloupá nebo neexistující a začala bych ke vztahům a lidem ve vztazích být skeptická. Začala bych žárlit na vztahy přátel a hledat na nich chyby.
A když se těchto přesvědčení budu držet dostatečně dlouho, co myslíte, že se stane, až budu ve vztahu? Samozřejmě. Odsoudím ho k zániku. Nebudu mu věřit. A to už vůbec nezmiňuji své hypotetické deprese. Ty se nezlepší. Možná, že se mé psychické zdraví dokonce naopak zhorší. Zradila mě moje vlastní medicína. Nic člověka nezklame víc.
Přepněte do módu úspěchu
Snad nejobtížnějším krokem při překonávání těchto limitujících přesvědčení je přepnutí z módu přežití do módu úspěchu. Pokud v podobném duchu neúspěchu, který jsem popsala výše, prožijete většinu života, je najednou extrémně náročné adaptovat se na život, ve kterém se vám daří. A všichni úspěšní lidé vědí, že úspěch je především o mindsetu.
Když se příliš fixujete na „chtít“, je pro vás velmi těžké „mít“. Něčeho dosáhnout. Proto je pro nás pro lidi každá změna, i ta nejpozitivnější, tak trochu nepříjemná.
Není snadné uvědomit si, že naše zajeté způsoby, naše potřeba neustálého ujišťování se, že na to máme, je to, co nám stojí v cestě za úspěchem. A ještě těžší je přiznat si, že to, za co ostatními opovrhujeme, jsou často fragmenty našich nejhlubších tužeb.
Je tedy pravda, že mozek vás předurčuje k neúspěchu nebo věčnému boji. Ale když si to všechno přiznáte, můžete své naprogramování změnit a vytvořit si takový život, jaký jste si vysnili.
