Největší mýtus o mateřství
Podle Valenti je teze, že vám děti zničí kariéru, největší moderní mýtus o mateřství. Přesvědčujeme ženy, že si musí vybrat. Buď děti, nebo kariérní úspěch. A nebo můžeme dělat obojí, ale vlastně nikdy nemůžeme být úspěšné v obou oblastech. Pod to bych se podepsala, myslím, že většinová společnost takhle opravdu kariéru a mateřství vnímá.
Ale Valenti je jiného názoru. „Ten, kdo ženám odpírá ambice a kariéru, nejsou jejich děti, jsou to muži, kteří se odmítají se ženami o povinnosti podělit.“
Valenti si myslí, že pokud by muži v domácnostech dělali stejnou míru práce, jako dělají ženy, mohly byl matky kariéristky dosáhnout věcí, o kterých se jim ani nesnilo. Ale abychom toho mohli dosáhnout, musíme přestat potíže, které zaměstnané ženy prožívají, klasifikovat jako špatný work-life balance a začít mluvit o tom, že za to můžou muži, kteří se na domácnosti a výchově nepodílejí.
Lepší se to, ale to nestačí
Pravdou je, že podle amerických statistik se dnes muži na všech těchto historicky „ženských pracích“ podílejí více, než kdy předtím. Otcové tvrdí, že péčí o dítě stráví v průměru osm hodin týdně, což je třikrát více než v roce 1965. (Musíme ale přihlížet k tomu, že tyto údaje poskytli sami otcové a je možné, že čas, který tráví s dětmi, přeceňují.)
Valenti na tuto statistiku reaguje tak, že ačkoliv otcové dělají více, stále nedělají dost. Přestože dosahujeme pokroku, matky stále tráví s dětmi jednou tolik času. Zhruba 14 hodin týdně. A navíc ne všechny aspekty rodičovství jsou zpočitatelné. Je snadné říci, kdo kdy dělá dětem svačiny a kdo je kdy vozí do školy.
Další věc je ale podle spisovatelky „mentální rodičovství“, které leží z velké části na bedrech matek. Někdo musí totiž myslet na to, kdy je škola v přírodě, dohlížet, aby si děti dělaly domácí úkoly a zasáhnout, když je dítěti potřeba koupit nové boty. Kolik tatínků asi ví, jaké číslo bot jejich ratolest nosí?
Tato neviditelná práce většinou připadá ženám a o následku, který to má na jejich kariéry, se vůbec nemluví. Představte si, že máte mozek zahlcený to-do listy, nákupními seznamy a daty. Prostor na kreativní myšlení a práci ustupuje do pozadí.
„Pro matky je privilegium i pouhé svobodné myšlení.“
Podle studií mají matky méně volného času
Studie také naznačují, že tatínkové mívají o hodně více volného času než maminky. Ženy totiž svůj volný čas z velké části obětují dětem, zatímco muži mají svoje koníčky a způsoby odpočinku. Dobře víme, že lidé, kteří mají více volného času, jsou kreativnější a většinou si vedou lépe i v práci.
Spisovatelka ale samozřejmě nevidí problém černobíle. Přiznává, že pro matky existují kariérní překážky, které s muži nemají co dělat. (Alespoň s těmi, které ženy mají doma.) Bezdětné ženy mají mnohem větší pravděpodobnost, že dostanou práci a jedna studie z roku 2017 naznačuje, že mzdová nerovnost se týká především matek.
Individuální i strukturální diskriminace matek na pracovišti je stále obrovský problém. Odpovědí na ni by podle Valenti mělo být větší zastoupení otázky v médiích a stejně tak by se mělo více mluvit o tom, že muži toho v domácnostech nedělají dost.
„Všichni víme, že muži toho dělají pro děti méně než ženy, ale nikdo to neodsuzuje. Slýcháme pořád dokola, že se ženy prostě starají rády. Můžu vám říct, že na pamatování si toho, že vaše dcera potřebuje nové gumičky do vlasů nebo že brzo vyroste ze sandálů, není nic naplňujícího.
V přebalování nebo stříhání titěrných dětských nehtů se neskrývá žádné potěšení. Pokud se o tyto věci ženy starají více než muži, nejspíš je to proto, vědí, že když jejich děti přijdou do školy s neostříhanými nehty, nebudou to jejich partneři, na koho se budou učitelé dívat skrze prsty.
Američané musí přestat věřit tomu, že my ženy děláme většinu práce proto, že chceme. Je to proto, že se to od nás očekává. A především proto, že je velmi těžké najít muže, kteří jsou ochotni sdílet s námi péči o děti rovným dílem.“
Valenti svou úvahu ukončuje tím, abychom přestali říkat, že mateřství ženám bráni v pracovním rozvoji. Není to rodičovství, nejsou to děti. Je to nerovnost v domácnosti.
Já sama se ještě mít děti nechystám, ale už teď vím, že až je budu mít, nechci, aby to pro mě znamenalo konec kariéry a osobního života. Proto s Jessicou Valenti nemůžu než souhlasit.
Máme tady na Warengu nějaké tatínky nebo maminky? Co si o úvaze autorky myslíte vy?