Rozhodně neplatí, že životní pojistku by měl mít každý. Každý by měl mít úrazovou pojistku, protože všichni jezdíme různými dopravními prostředky, chodíme, někdo i sportuje a úraz je definovaný jako neočekávané působení vnější síly, tedy může k němu dojít kdykoliv. Úrazovou pojistku bychom měli mít do co možná nejpozdějšího věku, protože pak už sice klesá riziko úrazu na skateboardu, ale roste riziko zlomených krčků při poměrně nevinných pádech.
Životní pojistku by měl mít ten, na jehož příjmech závisí další členové rodiny, tj.obvykle partner/ka, děti nebo třeba rodiče.
Pojišťovny v principu mají v portfoliích dva typy životních pojistek: rizikové a investiční životní pojištění (IŽP). Právě IŽP bývá zabaleno do různých názvů např.svatební pojištění.
Rizikové pojištění slouží pouze ke krytí pojistných rizik, nic se nikam neinvestuje. Zaplacené pojistné nelze odečítat z daní a nelze sem ani čerpat příspěvek zaměstnavatele.
Investiční životní pojištění v sobě zahrnuje nejen krytí pojistných rizik, ale i právě tolik spornou investiční složku. Řada klientů se domnívá, že si do pojistky spoří. Nespoří, investují. Tedy jejich peníze nejsou pojištěné (i když se produkt jmenuje pojistka) a taky neví, kolik na konci dostanou peněz. Peníze jsou v různých fondech a ty se chovají podle ekonomické situace. Na konci pojištění vybrané peníze klient ještě zdaní. Ano, výhodou může být fakt, že pojistné lze odečítat z daní a lze sem čerpat příspěvek zaměstnavatele. ČNB nedoporučuje tento produkt používat výhradně na investování a my se s tímto názorem zcela ztotožňujeme. Investovat si má klient přímo, ale o tom někdy příště, to je samostatné téma.
V příštím díle se dozvíte, na jaká rizika se pojistit, v jaké výši a u koho.
