Legendě o bezrukém vojákovi se zdráhalo mnoho lidí vůbec uvěřit. A přesto je příběh Vasilye Petrova pravdivý a současně vypovídá o statečnosti sovětských vojáků, kteří zkrátka vydrželi více než ostatní.
Petrov se narodil v roce 1922 v rodině rolníka, jeho otec Stepan Petrov byl uvězněn, když byl Vasily ještě malé dítě, matka zemřela v jeho útlém věku. Neradostné dětství podtrhla ještě jeho nevlastní matka, která malého Vasilye a jeho sourozence opustila. Opuštěný sirotek však měl štěstí, když se ho ujal soused. V roce 1939 se připojil k Rudé armádě a potom, co absolvoval dělostřeleckou školu v roce 1941, byl přidělen k 92. samostatné dělostřelecké divizi. Záhy na něho však čekala nelehká zkouška osudu.
V září 1943 v bitvě o Dněpr utrpěl v těžkých bojích těžká zranění rukou, musely být Petrovovi amputovány. ,,Prvních šest týdnů v nemocnici byly pro mě utrpením. Když jsem se probral z bezvědomí, cítil jsem nesnesitelnou bolest, která prostupovala celým mým tělem. Později, když bolest ustoupila a já si uvědomil, v jak strašné situaci jsem, se zdálo, že pro mě život ztratil smysl. Abych potlačil psychologické běsy, začal jsem hodně kouřit, někdy až 100 cigaret denně. Co se stalo? Proč byl osud k mně tak krutý, ptal jsem se sám sebe, aniž bych si odpověděl,," vyznal se ze svých pocitů později Petrov, který zvažoval v té době dobrovolný odchod ze světa.
I když Petrov mnozí po této děsivé zkušenosti odepisovali, a on zápasil s vnitřními démony, nevzdal se a brzy vyrazil vstříc dalším bojům na frontu. A na nich dosahoval významných úspěchů, kdy nadále velel dělostřeleckému batalionu, za což mu byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu a byl povýšen do hodnosti majora. Podílel se například na Viselsko-oderské operaci na začátku roku 1945.
Po porážce nacistického Německa Petrov nadále zůstal v armádě, v padesátých letech absolvoval univerzitu, v roce 1977 byl povýšen do hodnosti generálporučíka a později, když zanikl Sovětský svaz a sloužil v ukrajinské armádě, byl povýšen také do hodnosti generálplukovníka. V 70. letech Petrov ve vzpomínce na válečná léta prohlásil: ,,Každý voják má sklony věřit v osud. Já jsem byl přesvědčen, že můj čas přišel a rozhodl se zemřít. Nestalo se to v nemocnici. Tak jsem se vrátil ke svým spolubojovníkům na frontu, abych zemřel na bojišti. Ale osud rozhodl jinak.".
Petrov zemřel v roce 2003 v Kyjevě, ale na jeho statečné činy se rozhodně nezapomnělo.
Více článků o historii, komerční bezpečnosti a obranném průmyslu najdete na securitymagazin.cz