Ještě na přelomu tisíciletí měla #Cina rozdány v zámoří #pujcky více méně zanedbatelné hodnoty (no dobře, asi 500 miliard dolarů v roce 2000). Dnes už toto číslo vypadá jinak, za necelé dvě dekády se totiž Čína stala s přehledem největším věřitelem nejen pro americkou vládu, ale i pro zbytek světa - a zejména pro chudé, rozvojové země - když rozpůjčovala okolo 5 bilionů dolarů (115 bilionů korun).
Čína je dnes dvakrát větším globálním věřitelem než #Svetovabanka (WB) a #Mezinarodnimenovyfond (IMF)...dohromady! Většina toho, co Čína na poli půjček dělá, je zahaleno rouškou tajemství a je velmi obtížné zjistit, jak a kudy čínské peníze do chudých částí světa míří.
Nyní se však na obzoru objevila nová souhrnná studie, která se tématu čínského státního půjčkového impéria podrobně věnuje. Dohromady ji dali Sebastian Horn a Christoph Trebesch z Kiel Institute for the World Economy a Carmen Reinhart z Harvard University. S čím přišli?
Více než polovinu veškerých čínských půjček rozvojovým zemím tvoří takzvané "skryté" peníze - tedy půjčky, které nebyly oficiálně oznámeny žádnému z mezinárodních fondů (WB, IMF). Jeden z autorů studie Tresbesch ostatně v rozhovoru po jejím zveřejnění přiznal, že shromáždění všech informací bylo "tak trochu jako ekonomická archeologie". Kromě nespočtu finančních databází čerpali tvůrci mimo jiné z dokumentů poskytnutých americkou CIA.
Není žádným tajemstvím, že Čína by své záležitosti s chudými zeměmi ráda držela stranou od mezinárodní pozornosti. Kritici tajných čínských půjček se obávají, že Peking své úvěry následně mazaně využívá k predátorské diplomacii a prostřednictvím své celosvětové iniciativy #BeltandRoad (nová Hedvábná stezka) si vytváří novou formu ekonomického kolonialismu v Africe a dalších rozvojových částech světa.
Čína nyní prochází pokročilou ekonomickou evolucí. Dny, kdy byla vnímána jako chudý světový výrobce, jsou už dávno pryč. Vzestup domácího konzumního trhu umožnil Pekingu rozšířit svůj #vliv do téměř všech zákoutí světa. Jednou ze strategií pro šíření mezinárodního vlivu je i snaha stát se největším světovým věřitelem chudých zemí.
Čína chudým zemím nepůjčuje zdaleka jen peníze
Diskuze o půjčce Bělorusku, financování mostů v Libérii, účast na projektu spojeném se zemním plynem ve Východním Timoru, obvinění z ekonomického vykořisťování Tanzánie, korporátní spor v Indii, sliby podpory pro soukromý sektor ve Rwandě. Toto jsou události pouze z posledních týdnů. Tempo, s jakým Čína chudým zemím v posledních letech půjčuje, je vskutku bouřlivé.
To však může být problematické hned z několika důvodů. Předně země, které na podmínky Číny přistoupí, se Pekingu nezadluží pouze finančně, ale musí se plně podřídit i řadě dalších čínských nařízení, jak monetárních, tak kulturních. Příkladem z extrémní části spektra je dnes africký stát Džibuti, jež Číně dluží 70 % svého #HDP. V průměru dluží 50 největších dlužníků Číně zhruba 15 % jejich HDP, což je v globálním měřítku docela dost.
Autoři dále zjistili, že Čína například nikdy oficiálně nepůjčila ani korunu Íránu, Venezuele a Zimbabwe, avšak skrz "skryté" peníze je jejich klíčovým věřitelem. Studii se nepodařilo najít přesný způsob, kterým Čína peníze do rozvojových zemí dostává, ale spekuluje, že aby se vyhnula přiznávání mezinárodních půjček, dává čínská vláda půjčky místo rozvojovým vládám přímo čínským dodavatelům.
Velká část těchto dluhů se navíc nikdy nedostane k agenturám hodnotícím úvěrové ratingy (credit rating) a bonitu jednotlivých úvěrů, protože většina peněz půjčených do zahraničí proudí přímo od čínské vlády. Jak už bylo řečeno výše, půjčka od čínské vlády nezahrnuje pouze peníze. Peking rozvojovým zemím půjčuje mnohem víc než jen peníze: velmi rád například pomáhá v těchto zemích budovat klíčovou infrastrukturu. Skrz tyto projekty Čína velmi účinně vyváží také svou kulturu a vliv.
Rostoucí vliv v Africe
Čínské investice v Africe probíhají zpravidla formou půjček výměnou za rozvoj infrastruktury. Kdo na těchto velkých projektech vydělává? Většinou čínské společnosti a čínští občané. Byť mnoho Afričanů tyto potřebné investice do svých zemí vítá, není jasné, jak moc vlastně kontinent z čínského vlivu reálně získává.
Jedním z největších problémů, kterému čelí řada afrických zemí, je skutečnost, že téměř celý státní dluh má svůj původ u Číny. Například Keňa dluží 72 % ze svého státního dluhu 50 miliard dolarů právě Pekingu. V Senegalu jsou zase dálnice, průmyslové parky i další rozvojové projekty klíčové pro fungující zemi hromadně financovány rizikovými čínskými půjčkami. I odsud proudí většina zisků zpět do Číny. Číňané to opravdu nedělají z nějakých silných humanitárních pohnutek. Návratnost očekávají nejen ve formě kapitálu, ale i ve formě možnosti kulturní a vlivové expanze.
Tim Wegenast, který je spoluautorem velmi dobrého textu o čínské těžbě surovin v afrických státech, píše:
"Můžeme více méně s jistotou konstatovat, že čínské společnosti zaměstnávají méně lokálních pracovníků než jiné společnosti, protože si s sebou přivážejí mnoho vlastních dělníků a když v zemi vystaví infrastrukturu, poskytnou jí následně půjčky, z kterých jsou tyto projekty financovány. Staví je čínské společnosti a čínští pracovníci."
Vskutku krásný byznys
Není to krásný byznys? Přijdete s penězi do chudé africké země s nerostným bohatstvím, které tam leží ladem. Nabídnete jí, že postavíte dálnice, přístavy a další infrastrukturu. Když vám její představitelé řeknou, že vám za tyto projekty nemají čím zaplatit, uklidníte je s tím, že peníze dodá ve formě půjčky vaše vláda.
Projekty tak uskutečníte za peníze své vlády, pomocí vlastních firem a s vlastními lidmi, shrábnete je, odvezete zpět domů a najednou máte k dispozici silně zadluženou chudou zemi, která pokud nedokáže dluh splácet, musí nabídnout něco jiného. Třeba právě své nerostné bohatství, které si přirozeně opět přijedete vytěžit s vlastními firmami a vlastními pracovníky. A zpět domů si ho odvezete po těch krásných nových cestách a skrz ty nově vybudované přístavy, zatímco vám představitelé země líbají nohy a děkují vám, že je kvůli dluhu nepopotahujete. Už chápete? :)
